Každý člověk, ať je v jakémkoli postavení, se musí nesčetněkrát denně a po celý život rozhodovat, jak má jednat. Stále se mu nabízí minimálně dvě možnosti, z nichž se k jedné musí přiklonit, aby vůbec mohl existovat. Hodně je jistě těch váhavých, kteří se snaží vyhnout jakémukoli rozhodování, ale ono se to rozhodování nemusí ani tak týkat něčeho závažného pro společnost, či pro druhé kolem, jako je to spíše jen a jen záležitost člověka samého. Třeba – jestli už mám vstát nebo ještě ležet v posteli, jestli už se mám najíst nebo ještě ne. A všechny tyto úplné maličkosti a nedůležitosti se při celkovém pohledu na život zcela ztratí. Ale z duchovního hlediska se ukáží jako stejně podstatné jako cokoli jiného.

Co je správné jednání

Všechna náboženství a posléze i neformální duchovní nauky se snaží vždy jako první a nejpodstatnější věc vytyčit nějaké podmínky, za jakých vůbec můžeme jejich cestu následovat. Někdy jsou to naprosto striktní přikázání či doslova zákazy, za jejichž nedodržování hrozí hlavně posmrtné tresty. Je však zajímavé, že ani takovéto výhružky neodrazovaly i samotné představitele církve od nedodržování, ba dokonce i veřejného překračování těch nejzákladnějších morálních pravidel – a přitom na druhé straně vyhrožování druhým za to, když je sami nedodrží. Toto pokrytectví způsobilo naprostou nedůvěru u většiny věřících, rozkoly v církvích a pochybnost o tom, že je vůbec k něčemu důležité zamýšlet se nad svým jednáním.

Vezměme si např. takovou nevěru. Již od počátku lidstva máme i u těch nejstarších dochovaných kultur informace o tom, že existovalo řemeslo prostitutek, a že bylo velmi výnosné, protože ženy byly navštěvovány jak bohatými králi, tak i těmi chudými. Když si odmyslíme chrámovou prostituci pro Boha různé rituály spojené potom s hromadnými orgiemi, či velmi obvyklou polygamii – nepřestal být zájem o další ženu než manželku nikdy menší a i dnes, nejde-li muž do nevěstince, hledá si další ženy. K čemu jsou tedy ony zákazy duchovních nauk a církví? Mají nějaký smysl? Vycházejí z reálného základu? A dojdeme někam jejich následováním? A jak je tedy vlastně následovat?

Svobodná volba

Smyslem skutečné duchovní cesty je člověka osvobodit. Co to však je to osvobození? Většina hledačů Pravdy si pod tím představuje vytržení, blažený extatický stav, nehybné setrvávání v klidu a míru, povznesenost nad pozemskými záležitostmi. Pak si ovšem nutně musíte říci, že to je jen pro někoho a že není dost dobře možné to žít v normálním, běžném životě. Skutečnost je však daleko prostší. My nosíme Pravdu, Lásku i osvícení již dávno sami v sobě. Vždyť i Ježíš řekl: "Přijde den, a ano již je tu, že se nebudeme modlit na hoře či v chrámu jako naši otcové, ale v komůrce srdce svého." A také pravil, že ruší všechna přikázání, aby zavedl pouze dvě: "Miluj Boha celým svým srdcem, vůlí a myslí a proto miluj bližního svého jako sebe sama."

Aštávakragíta nám říká, že je v poutech, kdo myslí si, že je spoután a osvobozen ten, kdo vidí, že je svoboden.

S tím souvisí vše, co je psáno v Jóga sútrách. Smyslem všech cvičení jógy je odstranit závoj na našem vědomí (ávarana), který nám zakrývá světlo poznání. Jak se nám podaří odložit tento závoj, zjistíme, že světlo v nás stále září a nikdy nepřestalo. Jak můžete hledat něco, co již dávno máte?

To můžeme slyšet tisíckrát, ale koho to zajímá? K čemu je to dobré? A jak odložit "nějaký závoj" Co to je?

S tím souvisí právě naše každodenní rozhodování. Nikdo nám nemůže nařizovat, jak máme myslet, co máme myslet a kdy máme či nemáme myslet. Je však otázka, zda si to umíme nařídit my sami. A to je právě ten počátek, od něhož musíme vyjít. Neuvědomíme-li si, že je důležitá každá naše myšlenka, která nás ovládá, že ztrácíme svou bezmyšlenkovitostí, kdy nejsme bdělí, pak nebudeme přikládat důležitost ani svým rozhodováním. Nebudeme ani vědět, že se nerozhodujeme my, ale mysl nám dle svých sklonů, nálad atd. řídí veškeré naše jednání.

Správné a nesprávné

Většina těch, kteří by chtěli jednat správně, hledá nějaké měřítko, k němuž by se stále přirovnávali. A ještě častěji své jednání nazývá dobrým nebo špatným. Takto se k tomu nemůže přistupovat. To by potom naše cesta nebyla svobodná a individuální. Je na nás samých, na našem svědomí a schopnosti vnímaní nejvyššího řádu veškerého bytí a tím i nás, neb jsme jeho součástí, do jaké míry dokážeme obě složky vylaďovat. Je to totiž stále otevřený systém a zdánlivě stejná situace za jiná konstelace již není správná, ačkoli předtím byla. Proto je důležitá bdělost a uvědomování si souvislostí. Ty musíme posuzovat pravdivě a bez pokrytectví my sami a před sebou si vše zodpovídat. Tato hranice se posunuje a časem zjistíme, že to, co bylo pro nás dříve správné, je již nesprávné, protože dokážeme více pochopit a více realizovat. Každou situaci musíme hodnotit samostatně, ale zároveň si uvědomovat provázanost všeho navzájem. Jestliže jsme součástí jediného celku, nejsme vlastně konající, ale celek koná pomocí nás. Pak je správným konáním pochopení celku, sjednocení se s ním a tím i přirozeným konáním jeho vůle. Pak přestane existovat ten, kdo zjišťuje, zda jednáme správně, kdo to posuzuje. Jsem-li zajedno s celkem, jednám vždy tak, jak je třeba, jsem průlivem jeho vůle a ta je vždy správná.

Ná ham karatá – já nejsem konající
Prabhu díp karatá – nejvyšší světlo ve mně
Prabhu díp karatá hi Kévalam – nejvyšší světlo v mně mě osvobodí.

I řekl Ježíš: "Hledejte Pravdu a Pravda vás osvobodí."

Buďte k sobě upřímní, pravdiví – a vaše jednání bude určitě správné – Není to ovšem snadné.

Jiří Mazánek