Až do konce času
Je věčná láska
A na perutích touhy
Vzlétá srdce plné bolesti

Kdyby bylo napsáno tisíce knih o lásce, není možné ji vyslovit. Ta pravá slova nejsou nikdy pěkná a dokonalá a ta pěkná zase nejsou pravá. Tak nějak se to praví také o překladech i o ženách. Přesto ten, kdo miluje, musí znovu a znovu svou lásku vyslovovat a měl by to dělat, i kdyby ho všichni měli za blázna. Přestal by totiž žít. Zadusil by se tou její plností, která ho prostupuje. Byl by jak zralý strom, plný plodů, které nikdo neotrhá a neokusí, ač jsou všem nabízeny. Jaká je to nevyslovitelná bolest, nemoci říci miluji. Jak je to banální slovo – láska, a přece má v sobě celý vesmír! Jak těžký je život, když miluji a nemohu dávat!

Rub a líc lásky

Jestli jste jednou přizváni, máte to štěstí a probudí se ve vás láska, neváhejte a přijměte ji. A zkuste se nebát, protože jdete do naprosté nejistoty. Nevíte, co s vámi láska udělá, vy ji nemůžete řídit – a ani to nezkoušejte. Vše zkazíte svým rozumem a chtěním. Budete prožívat extázi a pak přibití na kříž. Vlny slasti, blaha, nekonečné radosti a ostré bolesti vás budou zalévat svými přílivy a odlivy a vy musíte vydržet – jinak se nezocelíte a nepoznáte více. Plakejte a proste znovu, abyste byli vyslyšeni a přijmuti. Nechte své srdce zhořet a znovu vstát z popela.

Ač slzy na krajíčku mám
Přec nebes se dotýkám
A s tebou zpívám lásko má
Slova jež nikdy neříkám

Vzlétám na slovech nevyslovitelna
Až k nebesům lásko má
Neboť mi pukla na srdci kůra
Jež mi je dosud halila

Očistný proces pláče

Brzy poznáte, že láska není pro každého. Ten, kdo zjistí její propasti a výšiny, utíká od  ní, co mu síly stačí. Já nemluvím o zamilování a růžových brýlích, o hormonech a sexu, to jsou jen některé z vybroušených plošek toho vzácného drahokamu našeho pravého srdce. Jsou důležité, jsou potřeba – musíme se dotýkat, líbat, milovat, hledět si do očí a říkat hlouposti, dávat dárečky a snažit se být pro toho druhého lepší. Kdyby však zůstalo jen u toho, brzy vše pomine.

Ach jak jsi hebká voňavá
V tisíci prškách mne prostupuješ
Omýváš vše, co ve mně žije
Taková jsi nekonečná lásko má

Když potom přijde bolest z odloučení nebo rozloučení, je o to silnější, oč více jste se do extáze ponořili. A vy pláčete. Pláčí vaše oči, ale především vaše srdce. Jakoby vám je někdo svíral, ždímal a slzy tryskají. Je to člověka hodno? Je to duchovní? Je to závislost? Všechny cesty jsou mé cesty, pokud mi je odevzdáte. To říká Kršna v Bhagavadgítě. A vy se zprvu ztrácíte, myslíte jen na objekt své lásky a vůbec ne na Boha či Kršnu. Potom jste na čas opravdu ztracení v oceánu marnosti. Zkuste svým srdcem volat a prosit znovu a znovu o lásku Jeho či Ji. Buďte upřímní. Cesta srdce, cesta lásky je ta jediná. Jestli do toho dále opravdu celé své já, budete vyslyšeni. Na této cestě bolesti bude vaše srdce očištěno vodou vašich slz. Nevystavujte své slzy druhým na odiv. Chovejte svou lásku jako vzácný klenot v komůrce srdce svého. Tam je ta pravá svatyně.

A kdybych plakat měl
Co bych to byl za člověka
a přec se mi to stává...
Jako bych zapomněl
Že mě srdce marně oplakává
a přec se mi to stává...

Vše, co činíte, pro Mne konejte, Mně to odevzdávejte – opět praví Kršna. Nedělejte žádnou výjimku. Nemyslete si, že jen to „dobré“  On přijímá, Jemu je to zcela jedno. Vždyť všechny činy jsou Jeho činy, to pouze On koná. Nestyďte se nabídnout svou bolest, beznaděj a zoufalství. Budete-li opravdoví, On vše přijme a tisíckrát se vám odmění. Vaše láska vzroste, dozraje a vy s ní. Však srdce je slabé a chtění velké … Člověk touží po milované osobě a ona je zatím nezralá – ne že by si lásku nezasloužila – tu by měl dostávat každý, ale nedokáže ji zatím přijmout, strávit a žít s ní. Ona totiž opravdová láska je obrovskou, mocnou silou, nekonečnou energií a tělo musí být silné, aby ji zvládlo. Vždyť sama kundaliní, božská ženská energie v nás, je láska. Ale my jsme silou karmanu přitahováni k osobě která nám má pomoci v růstu. My možná jí také – to by bylo ideální – ale častěji ona nepochopí. Přesto nepřestávejte milovat. To, co zasejete, vždy sklidíte, až přijde ten pravý čas. Nejtěžší je čekat, a být trpělivý a věřit. Někdy je na to celý život krátký. Prosím, věřte a znovu a znovu se pokoušejte vyslovit svou lásku. Ani já nečiním nic jiného.

Jiří Mazánek