Napsat podrobný životopis Ježíše je nemožné, protože máme o jeho životě jen kusé informace a vše ostatní jsou pouze legendy a dohady. Nejdůležitějším pramenem poznání jsou výhradně biblická evangelia, především první tři nazývaná synoptická od Matouše, Marka a Lukáše, tj. souhledná, líčící život Ježíše z jednoho hlediska. Dále existují tzv. mimobiblická (tj. církví mezi novozákonní spisy nepřijatá), apokryfní evangelia (např. Evangelium k židům, Evangelium egyptské, Tomášovo evangelium atd.), která vypravují hlavně o životě Mariině, mládí Ježíšově nebo některých gnostických kázáních Ježíše. Zcela odlišné je čtvrté evangelium, Janovo, které se nezabývá jen životem Ježíše, ale především jeho duchovním posláním. Za nejstarší je pokládáno Markovo evangelium., ale i to je považováno za částečný kompilát. Přesto z něj z převážné části vycházejí dvě další synoptická evangelia. Slovo evangelium znamená radostná zpráva, zvěst o životě Ježíše Krista. Evangelia nám nepodávají životopis Ježíše, jsou spíše misijními spisy. Církví byla vybrána právě jen tato čtyři evangelia, protože vyhovovala jejím potřebám. Matouš se obrací k židům, Marek k Římanům, Lukáš k Řekům a Jan vyjadřuje universální křesťanskou církev. Dnes již víme, že žádné evangelium nemá jednoho autora a ve všech jsou pozdější církevní dodatky. 

Dalším důležitým pojmem je v bibli Mesiáš. Pochází z hebrejského slova mášíach, aramejsky mešíchá, tj. Mesiáš, Pomazaný. Do řečtiny se toto slovo překládalo jako Christos, tedy Kristus. Pomazaný byl přívlastek izraelských králů, ale též kněží byli pomazání olejem v tom smyslu, že jsou vyvoleni Bohem a ne svou vlastní mocí. Později se však v souvislosti s pomíjejícností a nedokonalostí pozemského království začal přívlastek Mesiáš přesunovat na očekávaného budoucího pravého krále. Ten měl znovuzřídit pospolitost Izraele a začít nový věk ve vztahu Boha k člověku, stát se eschatologickým spasitelem (tj. řešícím poslední věci člověka, např. skončení tohoto věku, zmrtvýchvstání, věčný život atd.), který byl nadějně očekáván. 

Předpokládalo se, že Mesiáš vysvobodí Izrael z cizí nadvlády a podrobí si pro vyvolený lid ostatní národy. Tyto představy se objevují již ve Starém zákoně, kde se mluví též o Synu člověka, který je považován za vládce budoucího věku, v němž bude lidstvo vykoupeno ze svých běd a vin. Syn člověka je naopak zbaven všech pozemských a politických rysů. V době novozákonní jsou tedy značně nejasné představy o Mesiášovi. Snad proto o sobě mluvil Ježíš spíše jako o Synu člověka než jako o mesiáši, aby naznačil, že je universálním s nebe seslaným vykupitelem a zároveň také člověkem a ne politickým vojevůdcem. Ježíš přiznal, že je Mesiáš, ale jiný než byly obvyklé představy. Jeho posláním bylo nastolit království Boží (nebeské) obětí svého života, přemožením smrti, křížem a vzkříšením. Titul Mesiáš (Kristus) byl s Ježíšem nerozlučně spojen po jeho vzkříšení, které je důkazem jeho mesiášství. Kristus je tedy titul a ne jméno, o čemž nebylo zřejmě hlavně v řeckých sborech přesné povědomí a zaváděly se pro Ježíše Krista další tituly: Pán, Syn Boží, Slovo (Logos), Spasitel aj. Svatý Pavel vytváří představu Krista jako universální bytosti a mystického těla Krista, které žije ve věřících, aby bylo formováno skrze utrpení.

Pro pochopení působení Ježíše je nutné znát dobové pozadí. Palestina se po smrti Héroda Velkého rozdělila na čtyři místodržitelství, tzv. tetrarchie, které spravovali přímí dědicové. Galilea, nejhlavnější oblast působení Ježíše, měla za správce Héroda Antipa. Kolem nejdůležitějších obchodních cest byla města s převážně helenistickou kulturou a s malými židovskými enklávami. Tato města se sdružila do federace nazývané Dekapolis (Deset měst) a nepodléhala tetrarchům. V Palestině byly časté pogromy na židy, obdobně si počínali Judejci. Samaritáni (obyvatelé střední Palestiny) byli považování za rasově nečisté a nazvat někoho jejich jménem bylo urážkou, stejně jako přijmout od nich pokrm. Ti zase přepadávali, olupovali i zabíjeli poutníky na cestě do Jeruzaléma. V Izraeli bylo 24 různých sekt, které se navzájem nenáviděly a pronásledovaly. Nejznámější byli farizeové (tj. odloučení od zástupu, který nezná Zákon), kteří pocházeli většinou ze sociálně střední a chudší třídy. Fanaticky se snažili dodržovat všechna přikázání, ačkoli se i sami mezi sebou lišili v jejich výkladu. Byli velmi přísní v posuzování druhých a jejich zbožnost se často stávala povrchní. Druhá sekta byli saduceové, formující se především ze sociálně vyšších vrstev. Měli značný politický vliv a většina kněží stála na jejich straně. Nejvyšší židovská rada (synedrion) se skládala většinou z příslušníků této strany. Vůči prostým lidem vystupovali stejně bezohledně jako římští prokurátoři. Drželi se též přísně Zákona, ale vše ostatní mimo něj nechávali na samostatném úsudku. Ozbrojeným odporem bojovali proti Římanům zélóti a terorem sikariové (zabíjející dýkami). Vedle těchto sekt existovala sekta esejských, kteří žili v klášterních komunitách v poušti a měli velmi mnoho společných rysů s prvotními křesťany. Proto existuje reálná domněnka, že Ježíš mohl pocházet z tohoto společenství lásky nebo u nich být vyučen. Také oni zasedali ke společné večeři se všemi znaky eucharistické hostiny připomínající poslední večeři.

Nyní si vyložíme život Ježíše podle všeobecně vžité legendy a potom si osvětlíme některé sporné body.

Asi před 2000 lety žila v galilejském městě Nazaret Maria, která byla zasnoubena s tesařem Josefem z rodu Davidova. Podle Lukáše se jí zjevil anděl a řekl jí, že počne z Ducha svatého syna, kterému má dát jméno Ježíš. Podle Matouše se anděl zjevil Josefovi a řekl mu totéž, aby nepodezíral Marii z cizoložství, protože s ní dosud nežil. Před porodem se museli manželé přesunout z Nazareta do Betléma, protože bylo sčítání lidu a oni patřili rodem do Betléma. Tam ve stáji Maria porodila Ježíše. Toto jméno je řecký překlad hebrejského jména Ješua, což je zkrácené. Jehošua, tj. Jozue a znamená Hospodin je spása. Na rozlišení od ostatních Ježíšů se nazývá Nazaretský, syn Davidův. Jeho narození ohlašovala na východním nebi hvězda. Proto se mu přišli poklonit mudrcové z Východu jako králi židů. Když se to dozvěděl Hérodes, dal v Betlémě a okolí povraždit všechny chlapce do dvou let. Maria s Josefem však dostali včas varování od anděla, aby utekli do Egypta. Roku 4 n. l. Hérodes zemřel a manželé se s Ježíšem vrátili do Izraele. V Nazaretě potom Ježíš vyrůstal. Když mu bylo dvanáct let, vzali ho rodiče na velikonoční svátky do Jeruzaléma. Tam se jim ztratil a našli ho až za tři dny v chrámu, jak diskutuje s učiteli a udivuje všechny svou rozumností.

V roce 26 n. l. se objevuje na poušti okolo Jordánu asketický prorok Jan Křtitel. Hlásá pokání a křtí vodou z Jordánu. Odmítá však prohlásit se za Mesiáše. Také Ježíš, kterému bylo kolem třiceti let, se dává pokřtít. Tehdy se otevřelo nebe a sestoupil na něj Duch svatý v podobě holubice.

Hérodes dal později Jana Křtitele zavřít do vězení, protože ho káral za jeho zlé činy a nakonec byl sťat. Po křtu odešel Ježíš na čtyřicet dnů do pouště, kde se postil a modlil. Zde ho pokoušel ďábel, ale Ježíš odolal. Vrátil se do Nazareta a v sobotu šel do synagogy, aby četl z Písma (Starého zákona). Otevřel svitek na místě, kde prorok Izaiáš mluví o Mesiášovi (Iz. 42,7) a prohlásil, že proroctví se naplnilo. Avšak židé se rozlítili, vyhnali ho z města, chtěli shodit ze skály, ale Ježíš jim unikl. Odešel kázat do jiného galilejského města Kafarnaum, kde vyhnal z jednoho muže nečisté duchy. Tím začala jeho kazatelská i léčitelská činnost. Brzy se za ním táhly celé zástupy lidí, aby ho slyšely a byly uzdravovány ze svých nemocí. Na břehu Galilejského (neboli Genezaretského) jezera povolal svého prvního učedníka, rybáře Šimona. Potom to byl celník Levi. Celníci a nevěstky byli považováni za obzvláště nečisté, takže Ježíšovi vyčítali, že se s nimi vůbec stýká. Po určité době svého působení si Ježíš vyvolil dvanáct učedníků, které nazval apoštoly. Vedle Šimona, kterého nazval Petr, to byli jeho bratr Ondřej, dále Jakub a Jan Zebedeovi a další. V jejich jménech se evangelisté zcela neshodují. Ale jedním z dvanácti byl jistě Jidáš Iškariotský, který Ježíše později zradil.

Ježíš kázal v podobenstvích, aby ho pochopil všechen prostý lid. Ovládal však také dokonale zákon a dovedl se tak vyhnout nástrahám v jeho výkladu, které mu chystali zákoníci, farizeové i saduceové. Ježíš též léčil chromé a slepé, křísil mrtvé a konal zázraky. Po určité době dal svými dvanácti učedníkům moc uzdravovat a vyslal je šířit své poselství a léčit. Později to bylo již sedmdesát učedníků. Zavedl novou modlitbu Otče náš. Jeho slova byla plna lásky, pochopení, tolerance a soucitu se všemi trpícími. Přesto kázal pouze židům. Protože počet jeho stoupenců stále vzrůstal, Ježíš nebyl ztrnulý ve výkladu sporných míst Zákona a všichni ho začali považovat za Mesiáše. Proto se rozhodli zákoníci a farizeové, že se ho zbaví. Tehdy vstoupil satan do Jidáše a on Ježíše zradil. Ježíš již vícekrát předtím upozorňoval apoštoly, že musí zemřít, aby mohl vstát třetí den z mrtvých a naplnit tak předpovědi Starého zákona. Příležitost nastala o velikonocích. Po večeři, kde Ježíš žehnal a lámal chléb jako své tělo a namáčel ho do vína jako do své krve, se odebral na své oblíbené místo, Olivovou horu. Zde se modlil tak usilovně, až mu pot kanul na zem. To vše aby nemusel podstoupit mučenickou smrt. Zjevil se mu anděl, aby ho posílil. Potom již přišel zástup s kněžími a strážemi a Jidášem, který Ježíše políbil, aby jim ho označil. Ježíše zatkli, odvedli před narychlo svolaný synedrion a odsoudili k smrti. Protože však takováto rozhodnutí musel potvrdit římský zástupce, odvedli ho k Pilátovi Pontskému. Ten na něm vinu neshledal, a když zjistil, že je z Galileje, poslal ho k Hérodovi Antipovi, který byl právě v Jeruzalémě. Ani ten ho neodsoudil a poslal zpět k Pilátovi. Ten Ježíše na velké naléhání vydal kněžím. Ti ho dali ukřižovat ještě se dvěma zločinci na místě nazývaném Golgota, což znamená lebka. Od poledne až do tří hodin nastala tma a zemětřesení. Chrámová opona se roztrhla napůl. Tehdy skonal Ježíš. Jeho tělo si vyžádal Josef z Arimatie a nechal je pohřbít. To vše se událo v pátek večer. V sobotu se musel dodržovat podle přikázání sváteční klid. V neděli ráno přišly ženy k hrobu s vonnými mastmi, ale kámen byl odvalený a Ježíšovo tělo pryč. Zjevili se jim dva andělé a sdělili jim, že Ježíš vstal z mrtvých. Potom se Ježíš zjevil dvěma žákům na cestě do Emauz, ale ti ho poznali teprve při večeři, když lámal chléb. Žáci to hned oznámili apoštolům a Ježíš se zjevil i jim. Apoštolové tomu nechtěli věřit, ale Ježíš je přesvědčil, protože se ho mohli dotknout a pojedl s nimi rybu. Pobyl s nimi čtyřicet dnů a potom vystoupil na nebesa. Takto je podán život Ježíše v evangeliích.

Nyní však skutečnost. Podle ní toho o Ježíšovi víme velmi málo. Již samo datum narození je nejisté. Zdá se, že pisatelé evangelií se snažili pro zdůraznění toho, že Ježíš je Mesiášem, využít proroctví Starého zákona tak, aby se na Ježíše hodila. Datum narození podle historických zápisů můžeme odhadnout zhruba na rok 7 před n. l. Nesouhlasí údaj o sčítání lidu, které bylo až roku 7 n. l., kdy už nevládl Hérodes Veliký. Podle proroka Micheáše se Mesiáš měl narodit v Betlémě, proto tam museli Maria s Josefem putovat, ale nic takového se v římských provinciích nepraktikovalo. Lidé se sčítali, stejně jako dnes, v místě, kde se nacházeli. Žádné historické zprávy nejsou o vraždění neviňátek. Že se Ježíš zrodí z panny, které to bude zvěstováno, předpověděl Izaiáš. Útěk do Egypta prorokuje Ozeáš. V dalších předpovědích je předepsáno, že působení Ježíše bude předcházet působení Jana Křtitele, že se bude čtyřicet dní postit, že bude zázračně uzdravovat, přijede na oslátku vítězně do Jeruzaléma a Jidáš ho zradí za třicet stříbrných, za něž bude zakoupeno hrnčířovo pole; že bude usmrcen probodením rukou a nohou, jeho roucho rozděleno a stráže o ně metat los, a že třetího dne vstane z mrtvých. Ačkoli jsou takto přesně popsány důležité události Ježíšova života, dodnes nevíme, jak vypadal. Nezachovala se ani jedna zpráva, pouze pozdější církevní podvrhy. Snad proto ho musel Jidáš políbit, aby ho označil. Stejně tak je nepravděpodobné, že se narodil v Betlémě. Být však Galilejcem a ještě z Nazareta byla urážka jako skoro být Samaritánem. Avšak sami jeho vyznavači se už po jeho smrti nazývají nazarejci a ne betlémčané. Latinská církev začala oficiálně slavit Ježíšovy narozenin 25. 12. až v první polovině 4. století. Je to doba zimního slunovratu, který se v Římě oslavoval velkými zábavami, hostinami a výměnou dárků. Do dnešního dne se v římské liturgii mluví o novém slunci, které povstalo v Kristu. Nejmocnějším pohanským náboženstvím bylo uctívání perského slunečního boha Nitry. Mudrcové či spíše mágové, kteří se přišli poklonit Ježíšovi, byli kněžími tohoto kultu Zarathuštry. Tím se mělo dokázat, že i příslušníci tak mocného náboženství uznali Ježíše za spasitele.

Nevíme nic o Ježíšově dětství od dvanácti let až do jeho vystoupení kolem třiceti let. Z evangelií se dozvídáme, že měl mladší sourozence. O matce Ježíše dále v Novém zákoně není takřka žádná zmínka a chybí při všech stěžejních událostech. Může to vyplývat z pokorného a poníženého postavení žen u Semitů.

Po skutečně bouřlivých hádkách na koncilech v Efezu v letech 431 a 439 se prosadila Marie jako Boží rodička, ale ne jako Matka Boží. Teprve r. 1854 musel papež Pius IX. Zvláštní bulou vyhlásit neposkvrněné početí panny Marie za závazný článek víry. Neví se také, kdy a kde Maria zemřela. Až r. 1950 vyhlásil papež Pius XII. Nanebevzetí Marie za dogma a za podporu si vzal verš 12,1 ze zjevení sv. Jana.

Také o otci Josefovi víme v podstatě jen to, že byl tesař. Z Ježíšových bratrů je znám více pouze Jakub. Ten byl uznávaným asketikem a teprve až po Ježíšově smrti uvěřil v jeho poslání a se svou skupinou asi 120 lidí přešel na novou víru. Požíval velké autority, takže když byl asi r. 62 ukamenován, zbavili iniciátora této popravy Annáše II. hodnosti velekněze.

Stejně tak je nejisté i to, že Ježíše zradil Jidáš. Pavel v 1. listě ke Korintským mluví pouze o vydání Ježíše a to stejnými slovy jako Matouš a Marek o vydání Jana Křtitele. Dnes víme, že tento list je staršího data než evangelia a Skutky apoštolů a přesto se v něm ani při poslední večeři nemluví o Jidášově zradě. Opět se vyhledávaly paralely ve Starém zákoně, např. ve 40. žalmu o proroku Zachariášovi.

Nejasné je, zda vůbec některý z apoštolů, kteří se při Ježíšově zatčení v Getsemanské zahradě rozprchli, byl pod křížem. Také jeho matka tam s velkou pravděpodobností nebyla. Také v tom, jaká byla poslední slova Ježíše, se evangelisté neshodují. Matouš a Marek říkají, že to bylo „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“ Lukáš říká: „Otče, do Tvých rukou poroučím svou duši“ a Jan – „Dokonáno jest!“

Kříž jako symbol křesťanství se začal používat až v 5. nebo 6. století, sto let po zrušení trestu smrti ukřižováním Konstantinem Velikým. Také rybu, která byla odpradávna symbolem mnohých, pohanských bohyň, si křesťané přejali jako symbol. Písmena jejího řeckého překladu ICHTHYS totiž odpovídají iniciálám Ježíš Kristus, Syn Boží, Spasitel. Zajímavá je též legenda o židovi Ahasverovi, který se Ježíšovi posmíval pod křížem a byl odsouzen k věčnému toulání až do dalšího Ježíšova příchodu na svět. Neznámý je Ježíšův hrob a dokonce se předpokládá, že mohl být pohřben do společného hrobu se zločinci nebo ho potají pohřbili kněží. Ještě ve 2. a 3. století mlčí křesťanské církevní zprávy a Ježíšově hrobu, ačkoli se zmiňují o hrobech Davida, Šalomouna i Pánova bratra Jakuba Spravedlivého. Ani apoštol Pavel se při svých návštěvách Jeruzaléma o hrobu vůbec nezmiňuje. I v popisu zmrtvýchvstání máme v evangeliích rozpory. Pavel opět v 1. listě Korintským píše, že se Ježíš ukázal apoštolům, 500 bratrům, Jakubovi a jemu, ale vůbec se nezmiňuje o žádné ženě a příbězích okolo prázdného hrobu, jedení ryby s apoštoly, přebývání s nimi po čtyřicet dnů a nanebevstoupení. Církevní otcové mluví o nanebevstoupení ve svých spisech až ve 4. století. A to se o něm vůbec nezmiňuje Matouš a dokonce ani Jan, který nejvíc deifikoval a ostatní evangelisté se opět neshodují.

Objevují se též zajímavé teorie, že Ježíš na kříži nezemřel, ale upadl pouze do komatu. Josef z Arimatie, o kterém je zmínka pouze na jediném místě, si jeho tělo odnesl a ukryl. Po vyléčení odešel Ježíš ještě s dalšími směrem na východ. V Damašku zemřela jeho matka a dodnes tam má hrob a Ježíš se dostal až do severní Indie, kde působil ještě po mnoho let. Zde též zemřel a má hrob ve městě Šrí Nágar (stát Džaummú - Kašmír), na němž se dějí zázraky. Také je domněnka, že oněch 18 let v mládí, o nichž se vůbec nic neví, mohl strávit vyučením se buď v Indii, Egyptě nebo u esejských. Nakonec jsou dohady i o přesném datu jeho smrti, protože existovalo několik kalendářů, z nichž každý vycházel z něčeho jiného. Podle kosmických znamení – zemětřesení, zatmění slunce – a dalších nepřesných informací bychom se mohli domnívat, že to bylo v pátek 20.03.29.

V roce 36 se obrací farizej Saul při vidění Krista na křesťanství, začíná se nazývat Pavlem a posléze přetváří celé učení Ježíše do dnešní církevní podoby. Dostává se tak do konfliktu s ortodoxními prvotními křesťany pod vedením Ježíšova bratra Jakuba a po nemožnosti dohody se ve zlém rozcházejí. Pavel, aby mohl hlásat Krista i pohanům, zbavuje jeho učení všech židovských zvyků a přetváří je v universální učení lásky, které je přístupné všem bez rozdílu. Velmi zdůrazňuje nadzemskou, božskou stránku Kristovy osobnosti nejen ve vykoupení, ale též ve stvoření, až nezastírá i jeho lidství. Člověk žije pouze z milosti Boží v Kristu, z jeho odpuštění. Proto máme jeden druhého přijímat jako bratra, za něhož Kristus zemřel, navzájem se snášet, odpouštět si a pomáhat.

SROVNÁNÍ ŽIVOTA A UČENÍ JEŽÍŠE KRISTA A ŠRÍ KRŠNY

V Orientu i východním Středomoří se v době před naším letopočtem ustálila představa o Bohu Spasiteli. Obdobné životní osudy se tedy vyskytují u babylónského Marduka, sumerského Tammuze (Dumuziho), egyptského Usireva (Osirida), fénického Adonise (Ešmuna; od 7. století převzatého Řeky), fryžského Attise v Římě, indoíránského (védského) Mithry, tráckého Dionýsa a indického Kršny.

Spasitel je vyslán na zem nejvyšším otcem, zrozen z panny nebo božských rodičů, pronásledován a umírající násilně, oživlý a vstávající z mrtvých, stávající se na zemi vykupitelem. Srovnáme-li si nyní životní osudy Krista a Kršny, zjistíme, že jsou především ovlivněny podmínkami země, v níž žili, Kristus je žid, dokonale ovládá Starý zákon a dodržuje v podstatě všechny přísné příkazy, ale není v jejich dodržování ztrnulý. Také Kršna ve své dospělosti plně dodržuje příkazy své kšatrijské varny.

Kristus se zrodil z panny a je počat Duchem svatým. Kršna božským způsobem ze světla, které vstoupilo do ženy. Oba se musejí ukrýt před pronásledováním vládce, který povraždí všechna novorozeňata. Kristovi se přicházejí poklonit pastýři, Kršna mezi nimi prožije své dětství. Oba umírají násilnou smrtí, i když ze zcela jiného důvodu. Oba jsou syny slunečního Boha a stávají se věčně živými. Oba přinášejí učení bezvýhradné lásky k Bohu, který je věčný a všudypřítomný. Hle, co říká Kristus: „Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly“ a dále „Miluj svého bližního jako sám sebe!“ (Marek 12,30-31, Matouš 22, 37-39, Lukáš 10,27). A obdobně Kršna: „Vysvobozuji, Ardžuno, ty, kteří jsou oddáni jen Mně, kteří obětují všechny činy jen Mně, kteří jdou za Mnou jako za jediným svým cílem, kteří rozjímají se srdcem prostým a svou mysl upínají jen ke mně. Tyto oddané rychle vysvobozuji z oceánu zrození a smrti. Věnuj Mi tedy své srdce a odevzdej Mně svůj rozum! Tak budeš žít ve Mně jako já sám – navěky!“ (Bhagavadgíta, 12,6-8). A dále Kristus: „Hledejte nejprve království Boží a spravedlnost jeho a všechno vám bude přidáno.“ (Matouš 6,33, Lukáš 12,31) a Kršna: „Mysli na Mne, služ Mně, obětuj Mně, uctívej Mě a dojdeš ke Mně! Závazně ti to slibuji, neboť jsi Mi drahý. Zanech všech jiných povinností a přikázání, zcela se mi odevzdej a následuj Mne (Bhg. 18, 65-66)

Ačkoli bylo kolem Ježíše velmi mnoho žen, a to i hříšných, nikdy se neoženil, neměl děti a můžeme se jen domnívat, že veškerý styk s nimi byl pouze duchovní. Kršna však byl prototypem dokonalého milence, do nějž byly zamilovány absolutně všechny ženy, které ho spatřily nebo slyšely zvuk jeho flétny. Oženil se, měl přes 16 000 manželek a dětí víc než desetkrát tolik (v Indii mívali králové vždy více manželek). Kristus hlásá království Boží (nebeské), ale říká, že jeho království není z tohoto světa, ba přímo, že toto království je v nás. Naproti tomu Kršna se stává králem ve svém skutečném pozemském království, kde vládne. Kristus i Kršna bojují proti démonům a zlu, i když každý jiným způsobem. Když začal Kristus působit, přestal se stýkat s rodiči i sourozenci, dokonce se jim vyhýbal, Kršna si naopak velmi vážil svých rodičů a uctíval je po celý život a také svůj úkol splnil spolu s bratrem Balarámou. Učení obou je pro všechny lidi bez rozdílu, ale Kristus prožil celý život jen mezi těmi nejchudšími a nejponíženějšími, které pozvedal na rozdíl od Kršny, který žil pouze v mládí mezi pastýři a celý jeho další život musel podle védských pravidel probíhat ve společnosti královské. Přestože Kristus říká, že je zajedno s Otcem na nebesích, nikdy se nezmiňuje o své věčné vesmírné podobě. Tu nám vytváří až apoštol Pavel. Avšak ta se v podstatě shoduje s nekonečnou podobou Kršny, kterou zjevuje v Bhagavadgítě Ardžunovi.

Na základě učení lásky Kršny vzniká časem obrovské náboženské hnutí višnuismu, které je dodnes nesmírně živé a Kršna je nejuctívanějším indickým Bohem. I přes různou interpretaci jeho učení si višnuismus uchoval náboženskou a mravní čistotu a nikdy nevedl válku s jiným náboženstvím, aby vnutil svou představu Boha. Naopak zůstal absolutně tolerantní k obrovskému množství náboženských směrů, které ho v Indii vždy obklopovaly. Naproti tomu učení Krista bylo již od počátku nepochopeno samotnými židy, potom i apoštoly. Zatímco Kršna nikdy nevytvořil žádnou církev a hierarchii jejích hodnostářů, stoupenci Krista se snažili již od počátku vytvořit jednotnou církev. To se jim úplně vlastně nikdy nepodařilo a tak jsme dnes svědky množství křesťanských církví, které proti sobě dokonce nesmiřitelně stojí. Křesťanství také ve jménu Krista vedlo nespočet válek a svou víru vnucovalo násilím pohanům, dokonce jako jediné náboženství upalovalo lidi zaživa. Tak se dostáváme k tomu, co Ježíš vůbec nehlásal. Naopak nám zanechal přikázání: „Miluj bližního svého jako sebe sama.“ Při zatčení v Getsemanské zahradě chtěli někteří za něj bojovat, ale Ježíš pravil: „Zastrč svůj meč na jeho místo! Neboť všichni, kdo berou meč, mečem zahynou.“ (Matouš 26,52) a „Neodpírejte zlému, naopak, udeří-li tě kdo v líce pravé, nastav mu i levé.“ (Matouš 5,39) Toto nejvyšší poselství lásky nám Kristus nejen zanechal, ale dokázal též celým svým životem. Stal se tak příkladem burcujícím svědomí k neustálé bdělé práci na našem sebezdokonalení a uskutečnění bratrství všech lidí.