Na rušné žižkovské tepně najdete byteček hudebníka Jiřího Mazánka. Ten okno do ulice raději neotevírá, paprsky slunce a čerstvý vzduch nabírá ze dvorku. Interiér má napěchovaný hudebními nástroji, knihami a cédéčky. Uprostřed toho všeho sedává v jógínském posezu a nestačí se divit, kam a za čím všichni spěcháme.

Jirko, sleduješ vůbec televizi? Nikde ji tu nevidím.
Televizi sice nevlastním, ale podílel jsem se na šestidílném seriálu o české world music, který se objevil na ČT2 pod názvem Odjinud. Chtěl jsem, aby se to jmenovalo Česká světová hudba. Jednotlivé díly se zaobírají šamanskou, keltskou, japonskou, arabskou, židovskou i indickou hudbou. V prvním dílu, pojednávajícím o českých Indech, hraju i hovořím. 

Jak k tobě ta exotická inspirace dorazila?
Taky ti to přijde těžko pochopitelný a uchopitelný, co? Na kytaru jsem sice brnkal od šesté třídy, ale v šestnácti jsem začal cvičit jógu a po roce se mé hraní proměnilo. Najednou jsem hrál jinak, s indickým názvukem.

A co jsi s tím dělal?
Nechal jsem to tedy plynout. Jenom jsem svou hru pozoroval. Pak jsem se potkal s Jardou Hutkou a ten mi řekl, abych se přihlásil do soutěže O ptáka Noha, kterou pořádalo sdružení Šafrán. V roce ´73 jsem se umístil na druhém místě, protože jsem nebyl písničkář. První cenu tenkrát neudělili.

Co jsi hrál?
V podstatě zvláštní dlouhé kytarové instrumentálky a k tomu jsem zpíval něco jako scat. Lidi na to reagovali spontánně. Hutka mi pak zapůjčil sitár a učebnici hry na něj. Myslel jsem si, že budu hrát jako Ind. Až po letech mi došlo, že je to všechno jinak.

Mezitím jsi studoval?
Ano, mám pardubické gymnázium a VŠCHT. Ale jako analytický chemik jsem pracoval pouze dva roky. Nemohl jsem totiž vydýchat chemikálie v laboratoři. Původně jsem se chtěl věnovat antropologii, což mi nevyšlo.

Kdy ses přestěhoval do Prahy?
V pětasedmdesátém. Asi po dvou letech jsem se seznámil s Vlastou Markem, hráčem na tabla a mluvčím alternativní scény. Vstoupil jsem do jeho skupiny Amalgam. Na Jazzových dnech v roce ´78 a´79 jsme sklidili velký úspěch. Po dvou letech se naše vnímání hudby rozdělilo a já z Amalgamu odešel.

Ale to už byla ve vzduchu skupina Relaxace.
Tak tak. Vznikla s podzimem ´79 a utvořili ji mí přátelé a vnímaví hudebníci Vlastislav Matoušek a Karel Babuljak. I když od té doby máme své paralelní hudební projekty, považuju naše setkání za osudovou záležitost. To se ti stane jednou za život.

Poprvé jste také vystoupili na Jazzových dnech...
Tam se rodila alternativní scéna, fúzovaly zajímavé projekty. Prezentovali jsme se meditativní hudbou, která mířila do Indie. Ale hráli jsme ji my – Středoevropani.

Zase zvláštní spojení!
Jóga se do tebe zkrátka otiskne. A také snaha po duchovním rozměru života i tvorby. Pro mne to tvoří jednotu. Duše, tělo, láska, sex a hudba.

A co tvé tantrické experimenty? Není to jen požitkářství?
Nezastírám, že sex je pro mne v životě důležitý. Ovšem chtěl jsem se vystříhat toho pokrytectví a iluzí, které naplňují většinu vztahů. Snažil jsem se být naprosto otevřený a uchopit lásku. To, že jsem vytvořil tantrické skupiny, kde se milovalo, ale především meditovalo až dvacet lidí najednou, považuju za zajímavou zkušenost. Ovšem někteří členové, zvláště muži, si chtěli, jak jsem poznal, jenom užívat...

Jsou tedy nevyspělí?
O tantře snad nemusím konat přednášku. Jde o velkolepou syntézu duše a těla. O lásku, která nechce vlastnit. Jde o uvědomování si a prožívání svého i partnerova těla. O energetickou explozi v závěru toho celého procesu. To je něco úžasného. Ovšem realizovat to v praxi vyžaduje skutečné lidi na velmi vysoké úrovni...

Tak jsi své tantrické pokusy ukončil?
Zkusil jsem to ještě jednou, s menší skupinou lidí, ale opět to ztroskotalo. Nakonec se ti utvoří páry, ty jedince ovládne chtíč a pocit vlastnění. Nepochopí celý ten princip. Tak jsem si vytvořil svou tantrickou rodinu, kde jsem byl já a několik žen... Víš, ženy, alespoň jak jsem já poznal, jsou mnohem hlubší bytosti. V životě hledají pochopení. Dokážou se ve vztahu více angažovat a procítit ho. Umožnil jsem jim uvědomit si v sobě ženský i mužský pól a to je obohacovalo.

Nežárlily na ty druhé?
Po čase docházelo i k tomuto jevu. Partnerky odcházely, poněvadž i ony chtěly svůj vztah s jiným mužem. Měly jinou představu o životě. Ale nemyslím, že by individuálně našly to pravé. Poznáš-li někdy něco více než jen vztah, těžko se potom spokojíš s málem. Často teď žijí samy.

Ženy to nemají dnes jednoduché...
Nemají, to je pravda. Přitom by mohly svou ženskou energií hodně pomoci životu na této planetě, kdyby ji pozitivně využívaly. Ale ony ji zneužívají. Manipulují s muži, chytají je na své sexuální vyzařování. Místo toho, aby prostředí harmonizovaly, tak často vyvolávají napětí a stres. A pak tu jsou feministky, které provokují svou mužskou energií. To už vůbec ne!

Ty ses vlastně ani neoženil.
Nepodařilo se mi skloubit můj umělecký život, mé duchovní snažení s tím, že bych dokázal ekonomicky zabezpečit rodinu. To je docela problém.

Kolikrát měsíčně hraješ?
Když ti řeknu dvakrát, tak se možná pousměješ. Situace není růžová. Posluchači mají navyklé reflexy z rádií a televize, tak se nechávají oblbovat komerční produkcí. Vlastně nejvíce momentálně hraju v čajovnách, kde se soustřeďuje vnímavé publikum, které má o meditativní hudbu zájem.

Také ovšem vydáváš měsíčník Dotek.
Ten má své věrné čtenáře, kteří prahnou po duchovních hodnotách a inspiracích. Přesto však takto zaměřený časopis potřebuje finanční podporu od institucí či sponzorů. Naše zaměření se ale těžko dá napasovat do nějaké škatulky, takže finanční dotaci většinou dostanou ti druzí. Pořád se mluví o globalizaci a sjednocení, jenže se to chápe pouze v ekonomické a finanční rovině. Přitom by mělo jít především o duchovní propojování a růst. Pro někoho to však stále zní jako utopie.

Lidé přece nejsou tak hloupí...
Lidé myslí především na sebe. Což je velká chyba a jejich velký omyl. Protože my jako lidstvo tvoříme jeden celek. A negativa, která se někde objevují, působí na nás na všechny. Naštěstí na nás všechny působí i pozitivní věci. Ale to není tak snadné pochopit a vyžaduje to obvykle dlouhou cestu, kterou musí ještě lidstvo urazit. Já však věřím, že se vše v dobré promění, že se ten obrat podaří, proto se všem těm aktivitám věnuji, proto to nevzdávám.

Každý měsíc recenzuješ dvacet nahrávek etnické a world music.
Mám snad nejširší záběr v Čechách. Jsem v kontaktu se všemi dovozci. Snažím se posluchače seznámit se zajímavou hudbou z celého světa. Vždyť to je to správné propojování. Jde o poznávání a toleranci jiných kultur. Hudba má u většiny národů magický a posvátný význam. Na to bychom neměli zapomínat.

Když si chci koupit cédéčko Relaxace, co mám udělat?
Musíš se obrnit trpělivostí. Jako my. Nám za těch dvacet let vyšla tři CD, přitom jich máme nahraných deset. I některé záznamy s dalšími mými skupinami jsou pozoruhodné, třeba improvizace s indickými hudebníky, které jsem potkal  Paříži. Hledáme firmu, která by je vyprodukovala. Myslíme si, že hudba není jenom pro zábavu, ale také existuje hudba léčivá, pro vyladění duše.

Jógu ještě cvičíš?
Vedu kurzy u sedmé koleje Masarykova nádraží, kde je v budově krásná tělocvična. Tam hledám svoje vnitřní světlo. A pomáhám je objevovat i druhým. ●

                                   rozhovor Jiřího Syrovátky pro časopis LIDÉ, rok 2000