Moje píseň ovine tě hudbou, dítě mé, jako něžným objetím lásky.
Moje píseň dotkne se tvého čela polibkem požehnání.
Až budeš samotno, usedne ti po boku a bude šeptat do ucha, a v zástupu lidí ohradí tě povýšením mysli.
Moje píseň stane se párem křídel pro tvé sny a přenese tvoje srdce k hranicím neznáma.
Až noc nastoupí na tvé cestě, bude ti věrnou hvězdou nad hlavou.
Moje píseň usedne ve zřítelnicích tvých očí a dá proniknout tvému zraku do srdce věcí.
Až pak můj hlas zmlkne v smrti, píseň má promluví k tvému živoucímu srdci.

Přibývající měsíc, Rabíndranáth Thákur

Všem nám v uších zní ta naše píseň. Ale většině z nás je spíše vnucována nějaká melodie, kterou jsme někde slyšeli, kterou někde hráli a měla neodbytný, dotírající motiv. Nevíme, proč se nám vybavuje a nikterak ani nejsme schopni její vybavování či nevybavování se v mysli ovládnout. Avšak to neznamená, že to nejde. Ve skutečnosti máme každý z nás nalézt nejprve svůj vlastní tón, klíčový tón, který nás vyjadřuje. Na tomto tónu jsme zcela přirození, na něm se projevujeme. Každé dítě, dokud není převychováno, dokud někoho nenapodobuje, tak je zcela přirozené a mluví na svém klíčovém tonu. Stejně tak člověk, přestane-li být pokrytecký, začne být v souladu se svým pravým já anebo se svými myšlenkami, objeví časem svůj klíčový tón. To neznamená, že tento tón zůstává celý život. Naopak s duchovním rozvojem se též mění. Můžeme se zastavit na své cestě, jít zpátky, přestat se duchovně rozvíjet, ale když se obrátíme opět správným směrem, postupně také najdeme znovu svůj klíčový tón. Na tomto tónu mluvíme, když se nestylizujeme do něčeho a nenecháme se unášet city. Nalezneme-li tento klíčový tón, nalezneme klíč ke svému životu. Tímto klíčovým tónem můžeme léčit potom sebe i druhé.

V Indii existuje nástroj, který se nazývá ektár. Je rozšířen sice po celé Indii, ale nejčastěji ho používají potulní zpěváci, Baulové, v Bengálsku a Bangladéši. Ti zpívají milostné, bhaktické a tantrické písně naplněné láskou a doprovázejí se na tento jednostrunný nástroj a většinou nějaký bubínek, činelky apod. Při hraní a zpěvu dochází buď k nesmírnému ztišení nebo velké extázi. Proč zrovna tento nástroj tak působí? Je totiž považován za léčivý a též využíván k tomuto účelu. Jeho zvuk proniká nejen tělem, ale i duší, dostává se do všech buněk a je-li naladěn na klíčový tón člověka a prodchnut srdcem přetékajícím láskou, zcela jistě působí a léčí. Velký mistr Svámí Muktánanda mluví velmi krásně o tom, jak tento nástroj dostal, když mu bylo nejhůře a jak mu pomohl. Při zpěvu kírtanů v jeho ášramu ektár vždy používal. Ale ektár se nepoužívá pouze při zpěvu jako doprovodný nástroj. Skutečně se využívá jen jeho zvuk při léčení. Léčitel či hudebník drnká jeden tón, který případně též zpívá nebo se ho učí zpívat pacient. Pacienty jsme my všichni, kteří svůj klíčový tón neznáme.

Další úžasné působení se skrývá v konstrukci indických strunných nástrojů. Nejen to, že má většina z nich duté krky a spodní rezonanční struny, také to vytváří velkou prostorovost hudby, ale nástroje nevydávají pouze ty tóny, které vnímají naše uši, slyšitelné tóny. Vydávají též neslyšitelné tóny, které vnímá naše tělo, naše mysl. Je-li hudebník dokonalý ve hře a sladěný ve svém srdci, působení hudby na posluchače je skutečně magické. Nemusí to být znatelné hned na počátku, ale je-li posluchač pozorný, bdělý a otevřený, je postupně vtahován do zcela jiného světa. V tomto světě přestanou existovat všechny jeho problémy, starosti, myšlenky a pocity, přestane existovat minulost a budoucnost, je pouze přítomnost, plné ztotožnění se s ní za pomoci tónů, které přicházejí, procházejí a odcházejí, ale přitom jakoby stále existovaly dále. Je to dáno tím, že hudebník při hře vlastně nic neopakuje. To opakování je pouze zdánlivé. Tóny se sice opakují, ale způsob, jak je hudebník skládá navzájem do určité konstrukce, podle určitých pravidel rágy, aby vyjádřil přesnou náladu, je zcela závislý jen na něm a na obecenstvu. Hudebník je silně spjat s posluchači společným cítěním. Není-li tomu tak, nemůže vytvořit tak silné působení a nezaujme tolik. To, co vybuduje svou hrou, je jakýsi chrám tónů, který všechny zaštítí a ochraňuje a v tomto chrámu slouží bohoslužbu ticha a nevyslovitelna.

Proto jsou indická božstva znázorňována s různými hudebními nástroji. Nejznámější Bůh Kršna má flétnu. Tón jeho flétny má magický vliv na lidské srdce a přivádí je k lásce boží. Když žil Kršna v Gókule jako pastýř krav (Góvinda), hrál si na flétnu a všechny pastýřky (gópí) se do něj zamilovaly (Gópála). Zvuk jeho flétny je voláním našeho srdce po nenaplněné lásce, a proto je Kršna tak přitažlivý.

Další indická bohyně Sarasvatí je bohyní umění, vědy a moudrosti a je znázorňována se strunným nástrojem - vínou. Tento nástroj je považován za vůbec nejduchovnější nástroj (kromě hlasu), protože se svým zvukem nejvíce přibližuje lidskému hlasu. Jeho struny mají medový, jemný zvuk. Myslí se v tomto případě jihoindická sarasvatí vína na rozdíl od různých druhů severoindické víny.

Další indický světec a posel bohů, Nárada, je vždy znázorňován se strunným nástrojem tanpúrou. To je ten nástroj, který bzučí svými tóny pod veškerou indickou hudbou a již sám o sobě neuvěřitelně vylaďuje a čistí lidskou mysl. Proto také nejstarší indický chrámový zpěv, dhrúpad, má jako doprovod pouze tanpúru.

Také Šiva má dvoustranný bubínek damaru, na který hraje ke svému kosmickému tanci.

Když se obrátíme k dalším náboženstvím, jsou znázorňováni Orfeus i David s harfou. Známe z Bible působení Davidových žalmů a jeho hry, kterou zklidňoval duševně nemocného Saula. Orfeus zase svou hrou a zpěvem ovládl veškeré síly přírody a dokonce i překonal moc smrti. Stejné účinky jsou popisovány ve finském eposu Kalevala při hře na citeru kantele. Také andělé hrají a zpívají na různé nástroje. Proto slyšíme andělskou hudbu, andělské harmonie, které nejsou z tohoto světa. U nás máme jedinečnou příležitost podívat se na světovou raritu - zobrazení andělské kapely. Andělé jsou znázorněni s jednotlivými nástroji. Jedno ze zobrazení máme na stěnách chodby do Kaple sv. kříže na hradě Karlštejně, druhé na stropě chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře.

Perský básník Háfíz říká:

Nevím, jak daleko je cíl cesty, ale tolik vím, že do mých uší přichází vzdálená hudba.

To je andělská hudba, hudba sfér, která je pro duchovního člověka tím, čím je maják pro námořníky. Vede do přístavu, do hlubiny bytí, kde člověk pevně zakotví ve svém nejvyšším cíli. A to je moje píseň, jak říká Rabíndranáth Thákur nebo píseň mého srdce, která dává nepopsatelnou blaženost každému.