Skrze ÓM vše stvořeno bylo.
Jeho tělem je podoba lásky.
Je bez tvaru, bez vlastností, nepodléhá mrazu.
Hledej, jak s ním sjednotit se!
Však ten Bůh, jenž nemá tvaru, tisíce podob na sebe béře v očích svého stvoření.
Je čistým, je nezničitelným!
Jeho tvar je nekonečný, smysly nedostižný.
V zápalu tančí a vlny tvarů z Jeho tance povstávají.
Tělo a mysl vniveč se ztrácejí, když se jich dotkne Jeho radost.
Do všeho vědomí je ponořen, ve všech radostech i bolestech je skryt.
Nemá počátku, nemá konce! Ve svém blahu vše objímá.

(One hundred poems of Kabír, XXVI)

Přicházíš, a přesto jsi již dávno tu. Tvá slova jsou hudbou, jež ke mně promlouvá, vánkem čelo chladícím. Starosti a smutek smýváš, ve všech mých myšlenkách jako spodní tón se ozýváš, a spočinutí v Tobě je stálý, nepohnutý klid. V každodenní činnosti jsi se mnou, ač zapomínám. Nedej mi zapomenout, nauč mne své bdělosti, nauč mne svou mantru ÓM či SÓ HAM opakovat celý den. Vždyť patří Ti můj dech jako slabá nitka, zlatý třpytivý vlásek, jímž jsme spojeni. A Ty přicházíš, však zdánlivě a odcházíš, však zdánlivě. 

Nauč mne té lásce nejvyšší, tomu volání v nejhlubší tišině mého srdce, nauč mne ji žít ve všem, co konám.

Volám Tě, volám, za závojem své nevědomosti skryt, zahalen v oparu přání a tužeb, a přesto vím, že má láska neutuchá. Jak bezvýhradně srdce touží, jak slabé je tělo, jako klásek v poryvech větru! A přec Tě volám a vím, že vždy mne slyšíš. A když na Tě zapomínám, přec mne vedeš a znovu a znovu se o tom ujišťuji. Jak nepatrné jsou ty denní události pospojováné nitkou Tvé lásky, Tvé milující péče. Uchopím ruku, kterou mi podáváš v některém ze svých tvarů a teprve potom zírám v úžasu, že TO JSI TY. Vkládám své srdce do těch prostých, malých lidských citů, protože musím dávat a hle, co vidím, zase TO JSI TY. Čím více dávám, tím více ke mně přicházíš a tiše mne oslovuješ a laskáš. Příteli, já jsem nezapomněl.

Jsem si toho však vždy vědom, že když mluvím a jednám s kýmkoli, tak TO JSI TY? Jak bych to chtěl dokázat, jak bych se chtěl připojit k Tvému tanci a zpívat s Tebou tu píseň beze slov!

Lesy ji šumí a kočky předou, jen já svá slova skládám jak střípky rozbitého zrcadla, abych spatřil sám sebe. Což je to tak těžké, být sám sebou? Nebýt jen hlasem volajícím na poušti, ale studnou vody živé? Příteli, a Ty se usmíváš, mé touze, která je směšnou. Vždyť stačí rozeznít se Tvými písněmi, Tvou hudbou.

Toto tělo Jeho je lyrou.
Struny napíná a z nich melodie brahma do noci se tiše linou.
Když struny se zpřetrhají a klíče se uvolní, pak v prach se musí navrátit i tento nástroj, jenž z prachu povstal.
Kabír praví: Nikdo kromě brahma nemůže na tento nástroj dobře hráti.

A přesto hraji, přesto ladím a vyluzuji tóny, tvořím hudbu. Neboť to je život. Neboť to je má oddanost Tobě, má láska Tebe vzývající. Jsem věčný tulák, který nemá nic než drahokam ve svém srdci. A denně pláči a denně se raduji s Tebou, Pane můj. Když Tě slyším, spojen s Tebou v písni, má radost neutuchá. A když mé uši hluché jsou, bezbřehý je pláč a smutek můj. A to je Tvá hra se mnou, tvá zábava, takto mne škádlit za to, že jsem Ti nevěrný. Jak mladí milenci si hrajeme spolu na nekonečných březích lásky. A tak jako milenci se vyčerpají hrou a splynou v odevzdání, tak také my se setkáváme. Posilni mé srdce v té hře, Pane můj, ať je mé tělo silnou lyrou a struny co nejdéle vydrží.

Ať jsou má slova k druhým vědomím toho, že TO JSI TY a dokáži všechny milovat tak jako sebe. Nauč mne s láskou a plnými doušky užívat života jako plodů, které mi dáváš a nebát se ničeho, co mne při hře potká. Postav mne tam, kam patřím a dej mi sílu bojovat jen srdcem a milovat také jen srdcem. Kéž se setkám s Tebou v každém, kdo ke mně přichází a poznám, že TO JSI TY.

S rozechvělým hlasem, s tlukoucím srdcem a třesoucíma se rukama, každý den, znovu jako poprvé, přicházím k Tobě a Ty ke mně, abychom se spojili v tom nejtěsnějším splynutí, v té největší extázi, v tom přívalu štěstí a blaha, v té harmonii neslyšitelné a poznali, že TO vše JSI TY a že nikdy jsme se nerozdělili.