Proč jsme neměli odvahu zůstat navždycky pospolu, svázáni v jedno jediné kosmické tělo? Až do té chvíle jsem nikdy nepomyslel na nesmrtelnost duše, měl jsem za to, že mám smysl jen pro bezprostřední skutečnost. Ale od té doby vím, že nikdo z lidí nedokáže přežít, tak jak je, roztržen ve dví a sám. Život končí zde na Zemi, protože je rozlámán, rozmělněn na myriády částeček. Ale ten, kdo poznal jako já dokonalost zcelení, onu lidskou zkušeností a rozumem nepochopitelnou jednotu, ví, že od jisté úrovně už život nemá konce, že člověk umírá jen proto, že je sám, rozdělen, rozťat ve dví, ale že jedním velkým objetím znovunalezne sám sebe v kosmické, nezávislé, ohromné a věčné bytosti.

(Svatba v nebi, Mircea Eliade)

Ač je vlastně význam slova jóga spojení, sjednocení a ač na to, že má dojít k tomuto spojení narážíme takřka ve všech technikách jógy i u jiných duchovních směrů a náboženství, stále většina z nás toto spojení neuskutečňuje a dokonce ani uskutečnit nechce. Jak je to možné. Chyba se zdá být v nás samých, v naší minulosti, v naší výchově, v našich zkreslených představách, v naší nespontánnosti a strachu, v našem já. Čím nám zabraňuje naše já? Abychom totiž mohli zažít spojení, musíme odložit toto malé já, musíme se dát cele, ztratit svou individualitu, vydat se zcela napospas, nechat toho druhého, aby nás poznal v té největší intimnosti.

Ano, nechat druhého, aby nás poznal v lásce. Vždyť my všichni mluvíme, či dokonce někteří i toužíme po té nebeské lásce a chceme se cele dát Bohu, ale neumíme milovat jeden druhého. Proč by dával Kristus přikázání: Miluj bližního svého jako sebe sama ? Ale my se bojíme milovat. A když se nebojíme, tak nedokážeme zase milovat celou svou podstatou. Připadá nám to směšné nebo nebezpečné takto se vydávat všanc. Vždyť láska mezi dvěma bytostmi v tomto světě je tak vzácná. A navíc nám zabraňuje morálka. Jak můžete milovat, když stále přemýšlíte, co se má a co se smí, jestli se vejdete do škatulek, které nám říkají, jak se máme chovat? Láska je bezvýhradná, odevzdávající se, neočekávající, zcela se všanc dávající. Ano, láska je nebezpečná, protože se při ní nesmí přemýšlet. Je třeba se jen otevřít. Otevřít své nitro tomu druhému a přijmout ho se vším všudy a dát se mu se vším všudy. Důvěřovat. Ale my nemáme důvěru, přemýšlíme, co se stane a o tom druhém se domýšlíme, jaký vlastně je, co po mně chce. Nedáme mu možnost. Myslíme na to, že spojení je nečisté a tím je nečistým učiníme. A zůstáváme opět sami se svými představami o tom všem nebo jdeme meditovat na nejvyšší lásku a cítíme, že jistě existuje, jsme o tom přesvědčeni, myslíme na ni, ale NECÍTÍME JI a nejsme šťastni.

V čem spočívá štěstí? V tom, že nalezneme harmonii v dokonalém spojení, rozplynutí, kdy přestaneme být, kdy zemřeme a přesto se znovuzrodíme očištěni zcela jinak, ve vyšším vědomí. Zprvu krátce, musíme se s ním seznamovat, poznávat ho, orientovat se, jak jím žít, je to extáze, závrať, nepopsatelné štěstí, ale až poznáme ten klid, co v něm je, začneme žít zcela jinak - šťastně. Ale my jsme svázáni představami o cestě, o štěstí, o Bohu. Proč nehledáme každý svou cestu? Proč nekráčíme na okraji nebe a pekla v nás a radši se držíme široké vyšlapané cesty? Vždyť pouze úzký chodníček vede do království božího. Jak ožehavé je mluvit o té malé lidské lásce muže a ženy a jejich spojení, která však může přivodit ten nesmrtelný zážitek bytí. Jak omezeně chápeme význam slova brahmáčárja jako potlačení sexu a jak se nedokážeme se svým sexem vyrovnat a pracovat s ním. Dokonce se stydíme o něm mluvit nebo se dívat na svá nahá těla. Tak daleko dospěli jógíni, kteří se snaží dosáhnout svobody!

Přivádí nás to ke slovu tantra. Pro většinu jógínů je to tajemné slovo, nad nímž se usmívají a představují si ty největší sexuální orgie. Ve skutečnosti je však vše v józe tantrou, něčím, co propojuje a sjednocuje. Vždyť tato cesta nám jako každá jiná dává techniky k práci na sobě. Nemluví o vybití, zneužívání sexuální energie. Všechna písma jógy nás vedou k tomu, abychom nebyli strženi svými přáními, tužbami, chtíči, ale abychom se jich nebáli, proměnili je, využili je a stali se čistými. Jen tehdy dojde k pravému spojení, sjednocení, poznání o lásce, harmonii. To je brahmáčárja, vědomí brahma a tělo je chrám, v němž se provádí bohoslužba.

A jak to vše souvisí s hudbou? Většina z nás chápe hudbu jen jako to, co se hraje, či zpívá. Ale hudba není jen tak málo. Hudba je vše, co v nás zní, všechny naše myšlenky a pocity, hudba jsou slova, jimiž promlouváme k sobě navzájem, i mechanické, nevědomé činy, jež vykonáváme. To vše jsou totiž vibrace, které vyzařujeme, které se střetávají navzájem a vytvářejí spolu kombinace, které jsou harmonické nebo disharmonické. Některý člověk kolem sebe šíří nepříjemnou atmosféru, i když nepromluví ani slovo. Čím to je? Jeho duše není správně naladěna a nedává s námi dohromady akord, který ladí. Proto je třeba považovat za hudbu i to, jak myslíme a mluvíme, zda jsme přirození, zda nejsme pokrytci. Nebude-li v nás soulad, nebudeme ho šířit ani kolem sebe. Budeme rozlaďovat též lidi kolem nás. Proto je třeba tolik pracovat na své upřímnosti, otevřenosti a odevzdanosti. Ve chvíli, kdy se takto otevíráme, dochází k očištění, zbavení se všech nánosů, které nám zabraňují plně a svobodně žít.

To vyžaduje aktivitu, bdělost a radost ze života. Radujte se ze všeho, nebuďte zachmuření a vážní, v tom není cesta. Vždyť jeden z největších mistrů tohoto věku Paramahansa Jógánanda říkal, že vážný světec je smutný světec. Každý z těch největších mistrů byl přirozený a rád se smál. Tak se smějte, co nejvíce můžete a vše se bude smát s vámi.