Když se jen dotkneš ruky mé
a dlaň tvá lehce padne do mé,
struny, o kterých nevíme,
ozvou se tiše, povědomě.
Když dlaň tvá lehce padne do mé,
když se jen dotkneš ruky mé.

(Jaroslav Seifert: Píseň o Viktorce, úryvek)

I když je dnes svět plný hluku, že nedopřává slyšet našemu sluchu, přec k nám stále promlouvá. Ačkoli učíme se naslouchat, sobě i druhým a vůbec všemu, neumíme naslouchat sobě, druhým a vůbec všemu. Vždyť neslyšíme trávu růst a tiše vločky padat, či bubnovat kapky na okapy domů a šelest křídel ptáků. Což teprve slyšet lidské srdce volat, jak touží naplnit svůj sen, obejmout aby mohlo kohokoli jen a tisknout ho k sobě do věčnosti. A jen čas, se zdá nám, promlouvá a vše maže, vyleští, čas, který dává, bere a nechává nás v radosti či hoři, též učí svou věčností.

Co když je láska plamenem,
jenž vyšlehává z překvapení,
až shoří vše, co bylo v něm,
zmizí a bude po plameni,
jenž vyšlehával z překvapení
a byl jen pouhým plamenem?

(úryvek z téže básně)

A přece ten zápas nevzdáváme, jsme věčné hledání a touha po návratu. Však, kde je ten cíl, kam srdce navrací se, nikdo nesdělí vám víc... Je to jen naše hledání, náš boj a zápas, naše zkušenost, a proto věřme jen sobě. A přece jsou na cestě znamení, tu harfa zní, či andělů je slyšet zpěv, oči jsou však slepé, nic než přeludy jimi nevidět. Běžte však dál a hledejte znamení, poutníci, jsou všude kolem vás a podléhejte bolesti, radosti - prostě zmatení a neočekávejte více zázraků. Vždyť vše je zázrak, ať každý den či váš dech či láska žen, veškerý marný vzdech. Děkujte za vše, co je vám dáno i bráno, a slavte, jste denně zváni na slavnost. Naslouchejte přírodě, živé i neživé, jak ona stále oslavuje, i v harmonii zní.

Být stále sám a přece se všemi, být stále se všemi a přece sám, jak radostný soulad naplňuje bytost. To všechny buňky jásají a láska v nich zpívá. Zpívá píseň beze slov - slova jsou šaty, které omezují - jen nahé tóny nebeských sfér vše, co lze vyslovit, vyslovují. A lze toho mnoho vyslovit, a lze toho tak málo vyslovit. A přece není to marné, je to tak krásné milovat.

Ty, lásko, pozdravena buď,
buď věčná, skutečností jsi-li.
A jsi-li snem, jen neprobuď
mé oči, i když den je bílý.
Člověk je šťasten, třeba šílí,
ty, lásko, pozdravena buď!

(úryvek z téže básně)