"Utrhnout růži šel jsem za ranního šera.
Náhle slavičí píseň k uchu mi doletěla,
naříkal jako já pro lásku k růži
a píseň kvílela a nad zahradou zněla.
Vracíval jsem se potom častokráte,
přemítal: růže – slavík – láska osamělá –
slavík se svázal s růží bez podmínky,
růže však trnu oddala se zcela.
A nářek zněl a srdce rozdíral mi
a bolest nesnesitelná mě unášela –
na této zahradě je tolik skvostných růží,
která z nich nezraní tě trnem, která?
Nečekej radost v kolotoči světa,
dobro v něm žádné, Háfezi, starost tisícerá."

(Šamsuddín Muhammad Háfez: výbor z Ghazalů)

V kolotoči světa zní Kršnova flétna a volá k sobě lidská srdce. Ta bezmezně touží po lásce, po naplnění. A udělala by pro to vše, i kdejakou hloupost, jen aby nalezla lásku. Tu úžasnou vibraci, která proznívá celý svět a prostupuje naše bytosti. Však na této zahradě je tolik skvostných růží a my je chceme utrhnout, k srdci přitisknout, a bláhově zapomínáme, že všechny mají trny, které nás zraní. Všechno naše chtění a touha vlastnit jsou trny, které nás zraňují. Jak jen odolat a netrhat? Jak jen uslyšet Kršnovu flétnu? Celé věky chce člověk zharmonizovat svou touhu po věčné lásce se stržením svých smyslů, které ho řítí do propasti. A není to jen tantra, která nabízí cestu. Také perští mystikové obdivuhodným způsobem ve svých básních vyjadřují nevyjádřitelné. Hodně se musí hledat mezi slovy, aby se našlo to nevyslovené a přesto všudypřítomné. To se ještě musí povést překlad. Avšak celý život je zahradou, v níž je všudypřítomno nevyslovené či Kršnovou flétnou. Volá vás, nabízí se vám a vy hledáte, aniž víte proč. Hledáte něco, co chcete nalézt, ne to, co neznáte. To se nehledá, to se trpělivě očekává a otevíráme se tomu. Láska přichází každým okamžikem. Láska nepřichází, láska je stále tu; přicházení je náš pocit, výmysl. Buďme také tu, buďme s ní. Prožijme její věčnost. Záleží totiž jen na nás.