"Přišel a usedl vedle mne, ale já nebděl.
Jaký to byl kletý spánek, ó já bídný!
Přišel, když noc byla tichá; v rukou měl harfu svoji
a moje sny se ozývaly jeho písněmi.
Žel, proč jsou tak promrhány všechny noci mé?
Ach, proč vždy zmeškám pohled toho,
jehož dech dotýká se mého spánku?"

(Rabíndranáth Thákur: Gítáňdžalí)

Přichází a přec je stále tu, však nevím to a nevím, jak to říci. Čekám stále a přesto nečekám, vždyť je k ničemu celé to čekání. Kráčím po cestě za Ním a přec žádná cesta není, jen vše se mi zdá. Vidím ho ve všem a přesto ho nevidím, vždyť nelze vidět neviditelné, všudypřítomné. To vše se mi zdá a přec nic není sen, to jen světy v sebe se prolínají a hranice mizí. Mé srdce se otevřelo nekonečné lásce a stále volá, jak málo je to, že neumím milovat. Učinil jsem nástrojem v rukou Tvých své tělo, abys na ně hrál a ve všech kolem sebe vnímám doteky rukou a rtů Tvých. Však Ty přec rukou ani rtů nemáš.

"Ó, Božská Matko, vědomí srdce mého
z Tebe chci nektar Lásky pít.
Kéž bych jen více dokázal Tě milovat
v nespočtu života chvil.
Mlhou svých paží obejmi mne
zamotej mraky vlasů Tvých
a jako cukr rozpustit mne nech
v ánandě rtů nejsladších."

Po Tobě toužím, Tobě se vzdávám, Tobě, jež jsi a nejsi, neb jsem to Já. To splynutí, to ponoření a jednota je nepopsatelný sen a iluze, která mi pomáhá.

Byl jeden čínský básník, který nesmírně toužil zdokonalit se v básnickém umění. Když mu bylo 20 let, rodiče ho zasnoubili s krásnou dívkou z dobrého domu, kterou miloval a měl nastat den svatby. Při lampiónové slavnosti se však setkal – nesetkal s mistrem slova. Od té chvíle neměl stání a vyžádal si od otce odklad, než bude svatba, aby našel tohoto mistra. Po dlouhé době ho objevil u pramenů velké řeky, jak sedí na rohoži a hraje na loutnu. Zůstal u něj mlčky jako žák a sluha. Po měsíci zapomněl na všechny písně, které složil, později všechny, které složili jeho učitelé. Jeho bytost zcela prostoupila hudba. Kdykoli však něco napsal, učitel zahrál a vše bylo bezvýznamné před tou krásou. Po dvou letech se chtěl žák vrátit domů za rodiči a svou dívkou. Učitel mu řekl, že je volný a může si dělat, co chce. Když doma potají spatřil svou nevěstu, uvědomil si, že v jeho básních je vše mnohem krásnější a vrátil se za mistrem. Mistr ho učil hrát ještě na citeru a později flétnu. Ještě dvakrát žák utekl, ale vždy se vrátil, protože tóny ho volaly tak libozvučně zpět, že nemohl odolat. Teprve teď ho začal mistr učit básnickému umění, které dokázalo vyslovit prosté věci tak prostě, že každý vnímal to, co miloval nebo nenáviděl. Žák už ztratil pojem o čase a nevěděl, jak dlouho u mistra je. Vše mu připadalo jako okamžik, jako by přišel teprve včera večer. Jednoho dne se probudil a mistr byl pryč. Žák se vrátil mezi lidi a všude ho zdravili jako mistra. Přišel do svého rodného města, ale všichni byli již mrtví. Právě se konala lampiónová slavnost a on stál u starého stromu na břehu řeky a začal hrát na loutnu. Všichni plakali štěstím a hledali loutnistu. Ten hleděl do řeky s tisíci světly a neviděl žádný rozdíl mezi lampiónovou slavností tehdy, když mu bylo 20 let a oslovil ho mistr, a nynější.

Tak ztrácí čas svoji moc, dotkne-li se vás ruka věčnosti a vše se zdá býti jen snem, který stále sníme – nesníme a z něhož nevíme, zda jsme se probudili.

"Učinil jsi mne nekonečným,
takové bylo zalíbení Tvé.
Tuto křehkou nádobu vyprazdňuješ opět a opět
a naplňuješ vždy novým životem.
Nosil jsi tuto flétnu z rákosu přes hory a doly
a vdechoval v ni melodie věčně nové.
Pod nesmrtelným dotekem Tvých rukou
moje malé srdce propuká v radost bez mezí
a rodí mluvu nevýslovnou.
Tvých nesmírných darů dostává se mně
jenom na těchto malinkých rukou mých.
Věkové míjejí a ty stále naléváš
a stále je kam líti."

(Rabíndranáth Thákur: Gítáňdžalí)