"A svolav zástup, řekl jim: Slyšte a rozumějte. Ne to, což vchází v ústa, poskvrňuje člověka, ale což z úst pochází, toť poskvrňuje člověka."

Ježíš, Evangelium sv. Matouše, 15.10-11

"Nic není z vnějšku vcházejícího do člověka, což by jej poskvrniti mohlo; ale to, což pochází z něho, toť jest, což poskvrňuje člověka."

Ježíš, Evangelium sv. Marka, 7,15

Je snad větší lásky, než nad tu, která miluje všechny bez rozdílu? Je možná taková láska a má vůbec v dnešním světě smysl? Jak si ji vlastně prakticky představit, aby člověk nebyl směšný, či nezastával jen nějaký postoj? Jak s ní vůbec začít, abychom se dopracovali k té úžasné síle, o níž mluví Ježíš a žili ji mnozí další? Hlavním počátečním bodem je totiž především motiv. Nedojde-li naše vědomí ke skutečnosti, že základem všeho je láska, dávání a sjednocení, stává se vše ostatní pouze trapným dodržováním určitých doporučení. Doporučení jsou proto, aby vešla do naší krve a stala se naší přirozeností. Nemohu žít, aniž bych dýchal. Nemohu žít, aniž bych miloval. Jak však začít, abych opravdu začal? Již sama slova Ježíše to naprosto naznačují. Neměli bychom věnovat pozornost podružnostem, ale věcem nedůležitějším. Mám-li transformovat celé své vědomí do nejvyšší úrovně, musím dokázat rozlišit mezi věcmi podstatnými a nepodstatnými. Je jisté, že strava má vliv na to, jak bude pracovat naše tělo, ale též mysl. Proto bychom jí pozornost měli věnovat, ne však přehnanou a nestat se jejím otrokem. To, co s námi stále žije, co nás stále doprovází, ať se hneme kamkoli, jsou však naše přání, myšlenky a pocity. Ty do nás vcházejí prostřednictvím smyslů, my je musíme zpracovat svým vědomím a potom z nás něco vychází nebo také ne. Když nic nevychází, je zde možnost, že jsme něco potlačili, hluboko zatlačili někam na dno své bytosti a tam to začne pracovat pomalu (nebo i rychle), ale jistě proti nám. Ale stejná možnost je, když z nás něco vychází, protože je důležité, jak jsme vjemy zpracovali a co potom vychází. Vjemy jsou totiž příjemné i nepříjemné. Ty příjemné si chceme vychutnávat, podržovat, připomínat, znovu je opakovat, vyhledávat a tak se stávat jejich otrokem, neboť nenecháme vesmírnou harmonii, aby k nám přicházela sama a my byli její součástí. Záměrně pozměňujeme provázanost jevů. To nutně přináší utrpení. Pochopitelně, že u nepříjemných jevů se snažíme ještě více, aby nenastávaly. Ovšemže není důvodu pro to, abychom je vyhledávali. Vždyť i masochista je vyhledává jen proto, že mu jsou příjemné. Proto však Ježíš říká, že je důležité, co z nás vychází. Jaká bude naše reakce na všechny prožitky, kterým se nutně nemůžeme vyhnout. Musíme se naučit správně přijímat věci nevyhnutelné, situace, které nemůžeme změnit. Vnitřní postoj a uvědomění jsou těmi nejzákladnějšími věcmi, které bychom měli sledovat. Jejich vznik, hnutí mysli, pocit, zaváhání atd. by nám v žádném případě neměly uniknout a hlavně ani nesmíme chtít, aby nám unikly. Proto je tak důležitá pravdivost k sobě samému. Naše jednání, byť i vnitřní, vytváří již to, co nás poskvrňuje nebo očišťuje. Je třeba se pokusit o co největší čistotu toho, co z nás vychází, protože to velmi brzo opět za námi přijde zpět. Této energie lásky, neboť ona to je, která nás očišťuje a dává do našeho jednání soucit, dobrotu, veselou mysl, pozitivitu a vše další, co nás sjednocuje s druhými, této energie je třeba přirozeně dosáhnout. Říkám-li přirozeně, je to proto, že to není zcela snadné. Neznamená to ovšem, že to nejde. Všichni víme, že to jde, jen jsme líní, neochotní vyvinout větší snahu. Pomáhejte si navzájem, když budete klesat, když přijdou chvíle, kdy se to nám nebo druhým nebude dařit. Mějte pochopení pro chyby druhých, ale nuťte je, aby je odstraňovali. Nenuťte je však násilím, ale právě jen láskou. Všichni jsme toho schopni a jiná cesta k ráji na zemi není.