Jedna z žákyň se cítila ukřivděna, kdykoli byla upozorněna na své chyby. Jednoho dne jí řekl Paramahansadží:
Proč se bráníš mému pokárání? Nejsem zde snad právě pro to? Můj guru mne často káral před ostatními. Nikdy jsem se nevzpíral, protože jsem věděl, že Šrí Juktešvardží chce jen vymýtit mou nevědomost. Teď už nejsem citlivý vůči kritice, už ve mně nejsou bolavá místa, která pálí, když se jich někdo dotkne.
Proto mluvím zcela otevřeně o tvých slabostech. Ozdrav nemocná místa ve svém duchu. Jinak se vždy otřeseš, když se jich někdo dotkne.

(Paramahansa Jógánanda - Slova mistra)

Každým dnem se nám rozmnožuje počet učitelů jógy, mistrů reiki, počet ortodoxních žáků buddhistických škol, zasvěcenců různých dalších duchovních škol východních i západních, vysoce zkušených tantriků nebo vykladačů písem, ale také křesťanů, kteří konečně pochopili, že jen Kristus je ta pravá cesta (ale jen podle jejich církve). To již se nezmiňuji o nezávislých taoistech (již ničím nevázaných), psychotronicích, léčitelích, astrolozích, numerolozích a kartářkách. Také nám přibývají šamani, ošovci a holotropové, kteří se snaží usilovně vyčistit své vědomí trochu dynamičtěji. Prostě je tu velký výběr a vždy toho zaručeně pravého. Co je to však to pravé? Kdo je pravý učitel? Jak ho poznáme? Často mi to připadá, jako by se ze všech těch směrů vytratil smysl, proč vznikly - jako určité pomůcky, jak pochopit své já a naučit se ho odložit, rozpustit v nekonečném oceánu Bytí. Jako by se nám z toho všeho nějak vytratila skromnost, pochopení, tolerance a láska. Má snad smysl nastupovat nějakou cestu, když nejsme schopni k sobě přistoupit naprosto sebekriticky, otevřeně? To přece neznamená uvažovat o sobě negativně, stále na sobě hledat chyby, nebo se stále očišťovat. Znamená to přece jen rozlišovat správně, uvědomovat si v každém okamžiku všechny své pohnutky a dokázat také správně jednat. Nedostat se do stavu nesvobody, protože jsem jógín, buddhista atd. a musím tudíž vypadat takto a říkat a dělat toto. Svobodu ztratit místo ji získat. Ve skutečnosti si často říkáme, co musíme a máme (meditovat, provádět nějaký obřad, tvářit se vyrovnaně a klidně atd.) a stáváme se tak jakousi řekou, jejíž síla byla spoutána vybetonovaným korytem. Staneme-li se žáky nějakého skutečného učitele, získáváme jeho milost, ale co uděláme se svou milostí? Nedokážeme-li pochopit chyby druhého a své, nemůžeme pokročit. I když k nám ústy všech a všeho kolem nás promlouvá Bůh, neznamená to, že dáme na vše anebo na nic, že se nenaučíme rozlišovat. Naše chtění, že chceme dosáhnout Boha za každou cenu a budeme proto usilovněji cvičit, meditovat nebo provádět duchovní cvičení, je také projevem ega a malou otevřeností, schopností správně naslouchat, přijímat a dávat.

Základ veškerého pokroku v mystice je zbavit se veškeré nesnášenlivosti a nenávisti.

(Fráňa Drtikol - záznamy jeho úvah od žáků)

To neříká jen Fráňa, ale každý. Naučme se milovat druhé a správně naslouchat a rozlišovat pohnutky svého srdce. Pak zjistíme, že Bůh již přišel.