"Nejsem zbožný, ani neznaboh.
Dle zákona nežiji, ani dle smyslů.
Nejsem řečník, ani posluchač.
Nejsem pán, ani služebník.
Nejsem poddaný, ani svobodný,
nejsem připoutaný, ani odpoutaný.
Od nikoho nejsem vzdálený, k nikomu nemám
blízko.
Nepůjdu do pekla, ani do nebe.
Mnoho skutků konám, a přesto jsem od nich
vzdálen.
Málo bude těch, kteří porozumějí
a kdo porozumí, nepohnut zůstane sedět.
Kabír nechce nic zakládat, ale nechce ani
bořit."

(Kabír, One hundred poems of Kabír, L)

O Kabírovi jsem zde již vícekrát psal. Je zajímavé, že ho považují za Mistra hinduisté i muslimové a za zakladatele svého učení též sikhové. Už toto samo ukazuje na jeho velikost a nezařaditelnost. I tato báseň zobrazuje jeho ztotožnění s Nejvyšším, protože toho si nemůže nikdo přivlastnit, i když ho všichni mohou nazývat svým jménem. Mnoho jmen, či mnoho podob je projevem bezejmenného a beztvarého, všudypřítomného Bytí. Ten, kdo je zažije, již také nehledá jakoukoli ohrádku či zařazení se k nějakému učení, vnímá naopak absolutní svobodu a lásku ve všem a ve všech. Avšak ani to není přesné, protože on sám ani tento stav nepopisuje, jeho prožívání mu připadá zrovna tak přirozené jako dech, tlukot srdce či hledění očí, jejichž činnost si vlastně neuvědomujeme a zároveň ji vnímáme. Je to spojení protikladů, aniž bychom o to spojení usilovali. Když nastane ten okamžik, vše přejde do tohoto stavu a začne to pro vás být stejně přirozené jako to předtím. Těžko se dá popsat, jak toho úsilím dosáhnout. Nedůležitost těchto protikladů se právě Kabír pokouší v básni naznačit. My všichni v nich žijeme, žít budeme a žil v nich i Kabír a všichni ostatní Mistři. Nic jiného se ani dělat nedá. Avšak toto přijmutí ještě není jejich překonáním. To závisí na praktickém pochopení v každodenní činnosti. To znamená hlavně nehodnocení. Nehodnocení však neznamená, že se nerozlišuje a vše se přijímá a nechá na sebe působit. To si může dovolit jen osvobozená duše, jíž se již nic nedotýká. Ostatní jsou právě díky svému zostřenému vnímání mnohem citlivější a vše na ně působí víc a do nich vstupuje. Musí dokázat být mnohem víc nepřipoutaní. To však vede k další otázce, co je nepřipoutanost a jak jí dosáhnout. Samozřejmě, že existují různé metody cvičení, ale byla by to jen slova. Lepší je kráčet s otevřeným srdcem čelem vpřed všem zkušenostem a správně je přijímat. Potom vzrůstá pochopení všeho a jednota se vším. Nesmí však být očekávání, protože vše se projeví samo ve svůj čas. Ten čas se pak stane věčností.