"Dělání klidu a být klidem - v tom je velký rozdíl. Člověk nejdříve dělá dobrotu, ale to je švindlík. Pak teprve je dobrý."

Fráňa Drtikol, Ze záznamů a výroků zachycených žáky

Hodně lidí už dnes medituje, odříkává mantry, modlí se, bubnuje, tančí a vůbec nějak využívá hudbu ke svému rozvoji, chodí na holotropní dýchání nebo požívá nějaké byliny či se omezuje různými dietami nebo asketickými cvičeními. Proč to dělají? Chtějí získat nějaké zážitky, nějaké zkušenosti, zbavit se svých bloků nebo dosáhnout jiných stavů vědomí, rozšířených stavů vědomí nebo dokonce se osvobodit od všeho, spasit se? Někteří z nich již pochopili, že k tomu je potřeba rozpustit své já. Chápou to však teoreticky podle toho, jak je to psáno v písmech a různých dalších spisech nebo chápou i prakticky, co to znamená? Možná, že kdyby aspoň jakous takous představu o tom měli, protože představovat si to vlastně nelze, tak by honem rychle od toho utíkali a vůbec by s nějakou duchovní praxí nezačínali. Netuší vůbec, co je čeká a k čemu veškerá duchovní praxe směřuje.

Je úžasné sledovat, kolik lidí vám řekne, jaké barvy mají čakry, jak se otevírají, jak se točí, kde se nacházejí, jak se na ně soustřeďovat a co to způsobí. K čemu jsou dobré všechny tyto nashromážděné vědomosti a popisy a možnost vysvětlit druhým případně i sobě, jak věci jsou? Je to snad dobré k vlastnímu uspokojení, že dělám něco a že to něco mě přivede ke konečnému výsledku?

Snad chápeme to, že zdokonalení našeho já tak, aby bylo lepší, aby bylo chápavější, aby bylo vychovanější, není tím, o co se v tomto případě usiluje. Že vůbec usilování je něco, co není na místě, že však také pochopení toho, jak se nemá usilovat, nemusí být správné. Stejně tak provádění askeze, odříkání, sebezapírání může mít nějaký smysl, ale také vůbec žádný. Pak si někdo řekne, že je tedy lepší nedělat nic a být spontánní, být takzvaně přirozený.

Rozpustit své já v brahma nebo dosáhnout pochopení jednoty, zažít tuto jednotu, přestat existovat, být ničím nebo být vším - což je to tak snadné? Co to znamená být bez já, být bez ega, když na druhou stranu je třeba zase toto ego mít? Chceme-li žít, musíme ego mít. Musíme však mít ego, které je neosobní, musíme se zbavit všech přitažlivostí, všech vazeb, všech vztahů a zároveň v nich setrvávat. Ach, jak všelijak se to potom dá vysvětlovat a interpretovat. Jak všelijak se dá potom těm druhým ubližovat. Jak máme dosáhnout nezávislosti, když všechno v tomto světě, v tomto vesmíru je na sobě závislé a navzájem se to podmiňuje?

Pochopitelně, že žádnou radu vám nikdo nedá. Musíte pátrat sami, musíte zjišťovat sami ve svých vazbách, ve svých vztazích, co je to vaše nezávislost, co je to vaše svoboda, co je to vaše přitažlivost a neosobnost. Některé věci používáme a nepřijde nám divné, že bychom na nich byli závislí. Dokonce vlastně si nedovedeme představit, že bychom bez nich dokázali existovat, například bez dopravních prostředků, telefonu, papíru a tužky, šatů či toaletního papíru. Samozřejmě, že záleží na tom, kde žijeme. Budeme-li někde v lese, nepotřebujeme tam užívat mnoho věcí jako ve městě a nepřijde nám to. A zase naopak, když je užíváme ve městě, tak to tak nebereme a nepovažujeme se na nich závislými. A jistě, že tomu tak je i se vztahy. Budeme-li žít sami někde v lese, nebudeme mít možná problémy se vztahy. Nebudeme toužit po milované bytosti, nebude nám chybět, obzvláště, když se ani s žádnou před tím nesetkáme a nebudeme mít možnost se zamilovat, nebudeme mít možnost poznat třeba z knih, že existuje něco takového. Možná v nás vznikne jistá touha, ale přijdeme na to, jak s ní pracovat nebo jak ji uspokojit a zas nám bude připadat přirozené to, jak ji uspokojíme. Teď možná většině z nás připadá přirozené, že používáme lidi, používáme vztahy pro své uspokojení. Jste si tím jisti? Souhlasili byste s tímto tvrzením? Myslíte si, že to, co pociťujete ke svému manželovi, svému druhovi i k sobě samému, není určitá snaha o uspokojení? Vyvineme-li se k pochopení, že láska není něco, co záleží na tom fyzickém, citovém, myšlenkovém, jsme si jisti, že ani potom ještě není tento vztah nějakou formou uspokojení, kterou potřebujeme?

Řeknete, že pro vás je důležité meditovat, dosáhnout spojení s Bohem. Pohlédnete-li na to správně, nezjistíte také, že meditace nebo jiná duchovní praxe, nejsou nějakou formou uspokojení? Proč vlastně děláme všechny ty duchovní praxe? Není v tom nějaká touha po zážitku, po nějakém tom uspokojení? Dosáhnete-li v meditaci stavu klidu, dosáhnete-li při bubnování stavu vytržení, nepovažujete to také určitě za uspokojení, považujete to za správné.

"Stane-li se člověk duchovním, obětuje-li se, obětuje se nejen za sebe, nýbrž za všechno lidstvo - pro veškeré stvoření, neb je se vším lidstvem, stvořením spojen."

Fráňa Drtikol - Moje myšlenky

Když to tak rozebíráme ze všech stran, nakonec dojdeme k tomu, že všechno vlastně je o vztazích. O tom, jaké vztahy máme k věcem, k situacím, ke svým myšlenkám, k lidem, ke světu vůbec. Očekáváme od Mistrů něco zázračného, očekáváme, že nám něco sdělí, co jsme ještě neslyšeli, očekáváme, že nám dají nějaké metody, které budou účinnější, očekáváme, že nám dají takové zasvěcení, které nás samo osvobodí.

Ve skutečnosti se potřebujeme zbavit jenom svého ega a to musíme sami. My však nedokážeme být sami, potřebujeme druhé. Není nic špatného na tom, že potřebujeme druhé, ale je mezi námi málo soucítění, málo tolerance, málo pochopení. Myslím teď především na lidi, kteří se zabývají duchovní praxí, to je jedno jakou. Jak úžasně přezíraví a nafoukaní dokážou být vůči těm, kteří nic nedělají nebo dělají jenom krátkou dobu! Jakoby sami neprocházeli něčím podobným jako oni, i když ne třeba stejným. Jakoby sami nemuseli překonávat své problémy, své negativní myšlení, své deprese, své smutky, své přitažlivosti a odpudivosti, jakoby je už zvládli, jakoby už je všechny překonali. Nyní již mohou jen radit a poučovat nebo se také vysmívat, zesměšňovat. Proč pak asi většina Mistrů jezdí po světě nebo sedí u sebe v nějakém ášramu a má přednášky na téma etiky, zásad správného chování a pochopení toho, jak žít? Proč jezdí dalajlama po světě tak dlouho s přednáškou o etice správného života? Proč tomu všichni naslouchají, zapisují si to nebo nahrávají a pak to někde papouškují, ale nežijí?

Většina z nás se uzamknula do ohrádek svého já, za zdi svého vlastního pochopení. A s úžasem a pýchou se dívá, jak ti ostatní jsou nechápaví. Kam zmizela pokora k těm druhým, k sobě samému a k Bohu? Klademe si vůbec ještě do svého nitra otázku Ramana Maháršiho - kdo jsem já? Nebo snad jenom říkáme - já jsem? Já jsem - ne podle upanišad, Já jsem - ne podle bible, já jsem - podle sebe. Vždycky je mi trapně, když něco takového zažiji a trapně je slabé slovo. Srdce mě bolí a trpím za druhého, trpím za jeho nepochopení, trpím za jeho pýchu, za ty, kteří obdivují nebo následují takového člověka. Není možné potom vyslovit svůj názor, vypadal by jako - já jsem. Všichni si vybírají své cesty, všichni si vybírají své utrpení, všichni si vybírají své přitažlivosti a své odpudivosti a to, co mohou a nemusejí prožít. Všichni si také vybírají ty, kteří jim mohou poradit nebo ty, kteří je mohou zavést.

Nemá-li člověk správné poznání, není schopen ještě rozlišovat. Proto tak všichni Mistři a všechny správné spisy zdůrazňují, abyste rozlišovali mezi tím, co je správné a nesprávné, mezi tím, co je podstatné a nepodstatné. A dejte si také pozor na to, co vás přitahuje. Dejte si pozor na své vztahy, dejte si pozor na ubližování, dejte si pozor na pravdivost. Hromadíme věci, hromadíme poznání, hromadíme vztahy. Říkáme tomu, že je to naše cesta, že to potřebujeme, abychom pochopili. Řekl bych spíše, že to je schopnost neumět rozlišovat. Vrháme se do zkušeností, které jsou zbytečné, kterých se můžeme ušetřit. Mé srdce pláče, je to však můj problém.

Podle všech těch, kteří tomu rozumějí, se přímo kosmickou rychlostí (nevím kolikátou) řítíme do věku, kdy všichni budou chápat, všichni budou duchovní a velmi rychle se osvobodí od vší strusky v jejich vědomí. Bylo by to krásné, možná by zase nastal zlatý věk, možná bychom všichni opět pochopili, co je to láska, co je to jednota všech bytostí. Nebýt kolem mne několika těch, kteří aspoň něco z toho žijí, a přesto si to o sobě nemyslí, nevěřil bych. Mé srdce by puklo bolestí.

Prosím, nalézejme sebe sama, nalézejme druhé, nalézejme tu správnou cestu. Neubližujme a buďme soucítící.