"Nevidíš, že čtvero věcí k rozkoši se spojilo,
džunk, úd, kánún a náj, čtyři nástroje?
Jim se po bok staví také vonných květin čtveřice,
růže je to, anemonka, myrha pak a levkoje.
Vše to není zplna bez krásné zahrady, bez peněz
miláček a víno musí doplňovat oboje."

Tato báseň z knihy pohádek Tisíc a jedna noc opěvuje vedle květin nejslavnější arabské hudební nástroje. Džunk je druh staré perské harfy, kánún citera a náj rákosová flétna. Naše čtenáře, ale asi hlavně čtenářky zaujal nástroj úd, na který také hraji, a který jsem měl uveden v srpnové nabídce koncertů v Meduňce. Nechtěly věřit, že by se snad takto mohl nějaký nástroj vůbec jmenovat. A věřte mi, že zdaleka nejsou samy. Přitom se na něj hrálo ještě na dvoře císaře Karla IV. ve 14. století u nás v Praze.

Evropská hudba pochází z údu

Jak se brzy dozvíte, tento nadpis je jen trochu přehnaný. Úd je drnkací nástroj, jehož původ lze vystopovat již v 5. století v Iráku. Jeho čtyři zdvojené struny představují čtyři živly, čtyři roční období, čtyři části dne, čtyři fáze Měsíce. Původně se na úd hrálo jen prsty. Hra doprovázela především poezii, ale též hluboké duchovní i milostné písně. Pod strunami nejsou pražce jako na kytaře, což umožňuje hrát mikrotóny, které silně působí nejen na mysl, ale především na srdce. Proto hra na úd přiváděla posluchače do extáze. Mnohokrát se dočteme v pohádkách Tisíc a jedna noc, jak chalífa Hárún-ar Rašíd omdlel nesmírnou láskou a blažeností. Právě na jeho dvoře působil jeden z největších hudebníků Peršan Zirjáb. Jeho jméno znamená v překladu kos nejen pro jeho tmavou barvu kůže, ale především pro sametovou barvu hlasu. Zirjáb dosáhl takové dokonalosti ve hře na úd, že předčil i svého učitele a byl z bagdádského dvora vyštván. Odchází působit na dvory v Sýrii, Tunisku a nakonec r. 822 do španělské Andalusie, na dvůr Abd-ar Rahmána v Cordóbě. Zde nejen zakládá hudební školu, ale ovlivní vývoj andaluské hudby, marocké klasické hudby, přidává na úd pátou strunu a začíná na něj hrát orlím brkem.

Ovšem Zirjáb byl tak úžasný, že založil kosmetický salóny, naučil ženy depilaci, úpravu těla, užívání nových parfémů. Dále ovlivnil módu oblékání v různých ročních obdobích a užívání typů látek, nových potravin v kuchyni a způsob stolování platný dodnes.

Extáze jako duchovní cesta

Úd se stává nejdůležitějším nástrojem nejen andaluské hudby, ale též původního, především cikánského flamenca, doprovází později duchovní písně věnované Panně Marii (cantigas de Santa Maria), ale rozšiřuje se přes Pyreneje do jižní Francie (Languedoc), kde doprovází písně lásky trubadúrů. Přidáme-li v arabštině před jeho jméno člen, dostaneme al úd. To ve španělštině obrací na laúd a ve francouzštině na luth (dnes l´oud) a tak vzniká loutna. Ve Španělsku se z údu dalšími konstrukčními úpravami vytváří první kytary, později loutny, které musely vyhovět větším počtem strun potřebě hlasitosti při zábavách na královských dvorech. Tak můžeme říci, že evropská instrumentální hudba má původ v arabské, protože bychom mohli obdobně pokračovat s dalšími nástroji.

Smyslem hudby bylo od počátku obracet se k Bohu, případně k božstvům a přírodním silám. Hraní bylo rituálem, jehož se všichni zúčastňovali, především zpěvem a tancem. Proto byl velmi důležitý rytmus. Při jeho opakování a udržování delší dobu se podařilo zastavit mysl a otevřít své srdce působení vyšších vibračních úrovní. To přinášelo extatický zážitek, většinou nevědomý. Pouze obřadníci, šamani, kněží, ale hlavně mystici se uměli spojit s Bohem vědomě a čerpat z nekonečného vědomí sdělení v podobě věšteb, modliteb, manter a zodpovězení některých otázek. Tím musíme odlišit extázi od transu. V transu se stává tělo často nehybným, ale hlavně necitlivým na vnější podněty – např. bolest, horko a chlad, zvuk apod. Smysly jsou prostě odpojeny od mozku. Na rozdíl od transu je ve správné extázi člověk ve spojení s okolním světem, ale ten se ho nedotýká. Podněty z něj vnímá, ale nenechá je vstoupit do svého vědomí. Dochází ke vzájemnému propojení se vším, bdělému uvědomování si všeho a zároveň předávání vyšší energie, která pozvedá všechny zúčastněné do jemnějších úrovní Bytí.

Hudba jako duchovní cesta

K tomu je ideální hudba. Takováto hudba je předmětem náda jógy, jógy zvuku a tím i tantry, jejíž je součástí. Je to práce s vibracemi, které mají zasáhnout nejen uši, ale i srdce, mysl a všechny buňky těla. Proto jde o tak intenzivní zážitek. Je pochopitelné, že takovouto hudbu je schopen hrát jen někdo a daleko přesahuje tu, kterou nazýváme relaxační, meditační, léčivou, new age a různě jinak. Já bych ji nazval prostě duchovní, transcendentální, extatickou. Je třeba si uvědomit ještě jednu důležitou věc. Extáze je vnější a vnitřní. Ta vnitřní nemusí být nějak zvlášť viditelná, hudebník ji může zažívat a posluchači si to ani nemusí uvědomovat. Je to vyšší stupeň vědomí jednoty, který je vlastní jógínům, súfíjům, mystikům a dalším. Člověk kvůli němu nemusí usedat do meditace nebo provádět nějaká duchovní cvičení, jde o trvalý, přirozený stav neustálého spojení s Nejvyšším Bytím. V indické terminologii se tomu říká sahadža. Buďte ujištěni, že toto spojení je tady stále, i když si to neuvědomujeme. My nejsme nikdy odděleni od Boha, vždyť On je vše a my jsme tudíž Jeho součástí. To jen závoj nevědomosti nám zakrývá naše pravé poznání. Odkrýt se ho daří dokonalým uvolněním a odevzdáváním se např. při poslechu hry na úd od hudebníka, který ví a umí dávat. Nebojte se extáze, slz, které očistí vše ve vás a zažijte skutečnou lásku.

Jiří Mazánek