V „duchovních“ a esoterických kruzích je rozšířena domněnka, že nejlepší cesta, jak dosáhnout osvobození, spásy a osvícení – pokud to ovšem někoho, kdo se těmito oblastmi zabývá, zajímá – je nic nedělat a o nic neusilovat. Když totiž budeme moc usilovat, tak si vlastně budeme bránit v dosažení cíle svým já. To by se vám, milánkové, líbilo – o nic neusilovat a krásně se za to osvítit! Ale buďte bez obav. Takto zcela jistě nebude ničeho dosaženo. To si jen někdo zase špatně vykládal některá vyšší ponaučení. Zadarmo nikdy nic není.
Co je to úsilí
Známé přísloví říká: „Pomoz si sám a nebe ti pomůže“. A ve stejném duchu praví Ježíš: „Království boží trpí násilí“ a stejně tak:“Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního peníze.“ To jsem vybral jen namátkou něco ze západní tradice, protože ve východní je takovýchto ponaučení mnohem více. O co však máme usilovat? Jak máme toužit po osvícení a hledat ho, když nevíme co to vlastně je? A jak správně usilovat? To vše jsou důležité otázky, které by si měl každý, kdo chce něco pořádného dosáhnout a ne jen nějaké dílčí úspěchy nebo dokonce vedlejší produkty, jako jsou zvláštní síly, kterým se na Východě říká odpadky. Nicméně, jsou-li použity ke službě druhým, tak je určití lidé nevlastní nadarmo. Asi to nejzásadnější, co je třeba si uvědomit při usilování, je to, že jde jen a jen o rozpuštění svého individuálního já - stát se prázdným. Ne o jeho vylepšování, očišťování, dosažení svatosti atd. Je možné, že se můžeme dostat do jeho egoistické léčky a pak bychom byli chyceni a něco si jen namlouvali. Třeba, že se musíme zlepšit, protože to po nás chce Bůh a my pak budeme tedy lépe sloužit druhým. To by byla mýlka. Bůh po nás nic takového nechce a nežádá. To jenom my si vymýšlíme, co vše On po nás chce. Pokud po nás vůbec něco chce – protože nám dává svobodnou vůli se rozhodnout – tak abychom pochopili harmonii všeho bytí a nenarušovali ji svým neuváženým konáním, svou nevědomostí a svou neláskou. Naše nevědomost nám nepomáhá ve schopnosti vrátit se do této harmonie a vnímání jí ve všem. Místo toho do ní vstupuje vědomě či nevědomě naše já (ego) a pak se také rozhodujeme dle vlastních zkušeností - nezkušeností, co je správné a co by se MĚLO. V minulosti se tím vytvářela rigidní pravidla a dogmata, jak se chovat, co dělat, která v nás mnohých přetrvávají dodnes. Tím se vytvářel neuvěřitelný strach, pokud se těmito pravidly člověk neřídil, a také bylo možno vyhrožovat druhým trestem. Ve skutečnosti je třeba především vědomé individuální vytrvalé cesty ke svému božskému jádru naší bytosti. Dříve nebylo nikdy snadné a není ani dnes, přeměnit sebe ve vyšší bytost a dosáhnout osvícení. Již po tisíciletí tolik lidí usilovalo o to, aby toho dosáhlo, a také by jinak nebylo napsáno tolik knih se zkušenostmi skutečných mistrů, pokud by lidé mohli jen čekat a ono by to přišlo samo. V jedné z knih podrobněji popisujících duchovní praxi, v Pataňdžaliho Jóga sútrách se píše: „Jógické cvičení (abhjása) je úsilí o dosažení stálého stavu ve zkrocení jevů vyvstávajících ve vědomí. Ale toto jogické cvičení se teprve tehdy mění v trvalý stupeň jógy, je-li prováděno dlouhou dobu, nepřetržitě a se soustředěnou pozorností.“ (JS,1,13-14) Ovšem, co je to úsilí prováděné dlouhou dobu? Měsíc, rok, léta, celý život? A jak poznáme, že to vše není marné, že to třeba je prováděno špatně?
Překážky v úsilí
“Překážky, které způsobují rozptylování látky mysli (vědomí), jsou: nemoc, otupělost, pochybovačnost, nesoustředěnost, nedostatek energie, nezdrženlivost, neschopnost dosáhnout soustředění a neschopnost v něm setrvat.“ (JS, 1, 30) Abychom se zbavili těchto překážek, je třeba starat se o více složek své bytosti. Udržet tělo zdravé vyžaduje nejen správnou stravu a správný způsob života, ale také uvědomování si, že fyzické tělo je chrám dalších jemněhmotných složek, s nimiž musí být v harmonii a každá tato složka musí být též vyživována správně a procvičována. Zásadní je však nepochybovat, mít správnou představu a usilovat. Výsledky zažije každý vlastní zkušeností. Ovšem opět je řečeno: “Těm, kdo cvičí přísně a jsou silní v nepřipoutanosti je soustředění blízké. Protože může být stupeň slabý, střední a vysoký i u těch přísně cvičících a silných v nepřipoutanosti, může být ještě silnější úsilí a soustředění.” (JS, 1, 21 – 22) Takže teď už je jasné, že usilovat se musí co nejvíce, ale každý má také dánu svou mez. Nikoho nelze tudíž nutit za každou cenu a ani sám sebe člověk nemůže nutit. Musí se znát, čeho je schopen, čili mít správnou představu, ale zároveň se nepodceňovat. Však tito lidé mají zase jiné možnosti, kde mohou vyvinout jinou formu úsilí. To pak je také dáno karmou, jaké překážky musí kdo překonávat (v sobě) a jaké úsilí je pro něj nejvhodnější. A když to sám rozpozná nebo nerozpozná, jsou tu od toho duchovní učitelé.
Jak je to s úsilím?
Je však důležité usilovat správně. Velká většina těch, kteří hodně usilují, totiž usiluje spíše proto, aby si něco dokázala sama sobě, nebo dokonce těm druhým, “Vydržím tři hodiny meditovat nebo celý den a to už 10 let.” A jiné podobné činnosti, které spíše posilují jejich ego než aby ho rozpouštěli. Kupodivu může i neusilování posilovat ego – pýchu, pohrdání druhými, co se snaží, protože ještě nepochopili, že se snažit nemají. To ale není to správné neusilování. Při něm totiž musíme spíše nalézt ten nejzazší limit, kdy přestat usilovat. Abychom přivedli vodu k varu, musíme jí zahřívat, ale pak najednou var nastane sám. Stejně tak my musíme usilovat, až do bodu, kdy se uvolní poslední příčina a smete z cesty vše, co zabraňuje světlu, aby odstranilo zbytek tmy. Příčina, která to způsobí, není bezprostřední příčinou, ta jen způsobí protržení překážky, jako činí rolník při zavodňování pole a voda již sama všechny další překážky překoná a rozleje se všude. (volně podle JS 4, 3) Takže usilovat je třeba až skoro do poslední chvíle a potom se uvolnit. Není lehké nepropásnout tento okamžik. Velmi hezky to popsal Herman Hesse ve své knížečce Siddhártha. Ale vším tím i světským, si musel budoucí Buddha projít. To má však každý jinak, proto varuji – nenapodobovat. A když jsme u Buddhy, tak se rozloučíme jeho posledními slovy: “Nuže nyní vás mnichové nabádám: složené věci jsou podřízeny zániku, usilujte se svědomitostí!” Jiří Mazánek
Co je to úsilí
Známé přísloví říká: „Pomoz si sám a nebe ti pomůže“. A ve stejném duchu praví Ježíš: „Království boží trpí násilí“ a stejně tak:“Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního peníze.“ To jsem vybral jen namátkou něco ze západní tradice, protože ve východní je takovýchto ponaučení mnohem více. O co však máme usilovat? Jak máme toužit po osvícení a hledat ho, když nevíme co to vlastně je? A jak správně usilovat? To vše jsou důležité otázky, které by si měl každý, kdo chce něco pořádného dosáhnout a ne jen nějaké dílčí úspěchy nebo dokonce vedlejší produkty, jako jsou zvláštní síly, kterým se na Východě říká odpadky. Nicméně, jsou-li použity ke službě druhým, tak je určití lidé nevlastní nadarmo. Asi to nejzásadnější, co je třeba si uvědomit při usilování, je to, že jde jen a jen o rozpuštění svého individuálního já - stát se prázdným. Ne o jeho vylepšování, očišťování, dosažení svatosti atd. Je možné, že se můžeme dostat do jeho egoistické léčky a pak bychom byli chyceni a něco si jen namlouvali. Třeba, že se musíme zlepšit, protože to po nás chce Bůh a my pak budeme tedy lépe sloužit druhým. To by byla mýlka. Bůh po nás nic takového nechce a nežádá. To jenom my si vymýšlíme, co vše On po nás chce. Pokud po nás vůbec něco chce – protože nám dává svobodnou vůli se rozhodnout – tak abychom pochopili harmonii všeho bytí a nenarušovali ji svým neuváženým konáním, svou nevědomostí a svou neláskou. Naše nevědomost nám nepomáhá ve schopnosti vrátit se do této harmonie a vnímání jí ve všem. Místo toho do ní vstupuje vědomě či nevědomě naše já (ego) a pak se také rozhodujeme dle vlastních zkušeností - nezkušeností, co je správné a co by se MĚLO. V minulosti se tím vytvářela rigidní pravidla a dogmata, jak se chovat, co dělat, která v nás mnohých přetrvávají dodnes. Tím se vytvářel neuvěřitelný strach, pokud se těmito pravidly člověk neřídil, a také bylo možno vyhrožovat druhým trestem. Ve skutečnosti je třeba především vědomé individuální vytrvalé cesty ke svému božskému jádru naší bytosti. Dříve nebylo nikdy snadné a není ani dnes, přeměnit sebe ve vyšší bytost a dosáhnout osvícení. Již po tisíciletí tolik lidí usilovalo o to, aby toho dosáhlo, a také by jinak nebylo napsáno tolik knih se zkušenostmi skutečných mistrů, pokud by lidé mohli jen čekat a ono by to přišlo samo. V jedné z knih podrobněji popisujících duchovní praxi, v Pataňdžaliho Jóga sútrách se píše: „Jógické cvičení (abhjása) je úsilí o dosažení stálého stavu ve zkrocení jevů vyvstávajících ve vědomí. Ale toto jogické cvičení se teprve tehdy mění v trvalý stupeň jógy, je-li prováděno dlouhou dobu, nepřetržitě a se soustředěnou pozorností.“ (JS,1,13-14) Ovšem, co je to úsilí prováděné dlouhou dobu? Měsíc, rok, léta, celý život? A jak poznáme, že to vše není marné, že to třeba je prováděno špatně?
Překážky v úsilí
“Překážky, které způsobují rozptylování látky mysli (vědomí), jsou: nemoc, otupělost, pochybovačnost, nesoustředěnost, nedostatek energie, nezdrženlivost, neschopnost dosáhnout soustředění a neschopnost v něm setrvat.“ (JS, 1, 30) Abychom se zbavili těchto překážek, je třeba starat se o více složek své bytosti. Udržet tělo zdravé vyžaduje nejen správnou stravu a správný způsob života, ale také uvědomování si, že fyzické tělo je chrám dalších jemněhmotných složek, s nimiž musí být v harmonii a každá tato složka musí být též vyživována správně a procvičována. Zásadní je však nepochybovat, mít správnou představu a usilovat. Výsledky zažije každý vlastní zkušeností. Ovšem opět je řečeno: “Těm, kdo cvičí přísně a jsou silní v nepřipoutanosti je soustředění blízké. Protože může být stupeň slabý, střední a vysoký i u těch přísně cvičících a silných v nepřipoutanosti, může být ještě silnější úsilí a soustředění.” (JS, 1, 21 – 22) Takže teď už je jasné, že usilovat se musí co nejvíce, ale každý má také dánu svou mez. Nikoho nelze tudíž nutit za každou cenu a ani sám sebe člověk nemůže nutit. Musí se znát, čeho je schopen, čili mít správnou představu, ale zároveň se nepodceňovat. Však tito lidé mají zase jiné možnosti, kde mohou vyvinout jinou formu úsilí. To pak je také dáno karmou, jaké překážky musí kdo překonávat (v sobě) a jaké úsilí je pro něj nejvhodnější. A když to sám rozpozná nebo nerozpozná, jsou tu od toho duchovní učitelé.
Jak je to s úsilím?
Je však důležité usilovat správně. Velká většina těch, kteří hodně usilují, totiž usiluje spíše proto, aby si něco dokázala sama sobě, nebo dokonce těm druhým, “Vydržím tři hodiny meditovat nebo celý den a to už 10 let.” A jiné podobné činnosti, které spíše posilují jejich ego než aby ho rozpouštěli. Kupodivu může i neusilování posilovat ego – pýchu, pohrdání druhými, co se snaží, protože ještě nepochopili, že se snažit nemají. To ale není to správné neusilování. Při něm totiž musíme spíše nalézt ten nejzazší limit, kdy přestat usilovat. Abychom přivedli vodu k varu, musíme jí zahřívat, ale pak najednou var nastane sám. Stejně tak my musíme usilovat, až do bodu, kdy se uvolní poslední příčina a smete z cesty vše, co zabraňuje světlu, aby odstranilo zbytek tmy. Příčina, která to způsobí, není bezprostřední příčinou, ta jen způsobí protržení překážky, jako činí rolník při zavodňování pole a voda již sama všechny další překážky překoná a rozleje se všude. (volně podle JS 4, 3) Takže usilovat je třeba až skoro do poslední chvíle a potom se uvolnit. Není lehké nepropásnout tento okamžik. Velmi hezky to popsal Herman Hesse ve své knížečce Siddhártha. Ale vším tím i světským, si musel budoucí Buddha projít. To má však každý jinak, proto varuji – nenapodobovat. A když jsme u Buddhy, tak se rozloučíme jeho posledními slovy: “Nuže nyní vás mnichové nabádám: složené věci jsou podřízeny zániku, usilujte se svědomitostí!”
Jiří Mazánek