PÍSEŇ MÉHO SRDCE

„Všechna láska tryská z bolesti, všechna bolest přichází od lásky“.

Ta slova mi přišla sama, když jsem se díval na film o dramatikovi Moliérovi, ale přichází mi již léta při velmi silných emotivních situacích. Vždy přemýšlím, jestli toho dojetím vůbec jsem v té chvíli schopen, zda je ta bolest příjemná, správná, nebo mě ničí. Jistě to také znáte. Cítíte takovou příjemnou slast, že vám chce srdce vyletět z hrudi, zalévá vás neuvěřitelné štěstí a blaženost z toho prožitku – a vedle toho víte, že se nesmíte tak dojímat, že vlastně namáháte celý nervový systém, který je napnutý k prasknutí. A přece příště se stane to samé, nemůžete si pomoci.

Proč je člověk tak přecitlivělý? Co se to děje? To srdce a celá bytost tak silně touží po lásce, celý člověk jí potřebuje být zalit, protože je to živá voda. Bez ní nejste, neboť jste zcela vyprahlí. Je vám na omdlení, slzy vám stékají po tváři, dech se krátí a vy cítíte, že jste, že opravdu JSTE! Předtím jste nežili, jen živořili, ukusovali ždibečky lásky – nebo co to bylo, ale teď plynete s tím proudem, pláčete a vaše radost jako by byla nekonečná. Nepřemýšlíte, jestli je to správné, pro vás dobré, vy víte, že to tak má být. Jste v přítomném okamžiku zcela bdělí.

Lidské vztahy

Podíváme-li se do historie, zjistíme, že všechny velké eposy i jiná duchovní díla se vždy zabývaly stejným tématem – láskou k ženě a z toho vyplývajícími dalšími událostmi. Můžeme začít těmi nejstaršími – Rámájana, Mahábhárata, Bible, Pohádky tisíce a jedné noci, Artušovi rytíři kulatého stolu, Tristan a Isolda, Niebelungové, Radúz a Mahulena, či jakákoli pohádka a pokračovat dnešními televizními seriály a romantickými filmy. A zase se vrátit zpět ke Kršnovi a Rádze, perské princezně Dunjá, Lajle s Madžnúnem a Lamovi s paterou moudrostí. Stále hledáme spojení s milovanou bytostí a naplnění štěstí v něm.

„Každý jen tu svou má za jedinou.“

To je velké štěstí. Představte si, že bychom všichni milovali stejnou ženu. To by bylo neštěstí pro ni i pro všechny zúčastněné. Nicméně i takové věci se stávají. Nemilují ji třeba všichni, ale stačí dva, aby byl oheň na střeše. Ve středověku se to na šlechtických dvorech sice smělo, ale způsobem spíše obdivným, než že by si rytíř dovolil něco více. Ale i to se stávalo, jen to nebylo tak snadné jako dnes. Ženě jistě lichotí, když ji obdivují další muži. Ale proč? Asi to bude tím, že ten jediný – a pokud už je i manželem – se musí stále snažit jí dávat obdiv najevo, a to ještě tak, aby to nebylo pořád stejné. To vyžaduje od muže velkou nápaditost a tvořivost. To již každý nedokáže, ač to možné je. Ale žena by mu zároveň také měla vyjít vstříc. To ne každá dělá a dokáže.

Bohyně

Symbolem té nejkrásnější, nedostižné ženy je bohyně. Proto muž často říká ženě, že je bohyně a píše jí básně. A víte, že to ženy často těžko přijímají? Nedokážou se ocenit a považují to za nesmysl. Nechápou, že jde o nadsázku a touhu vyjádřit co nejvíce obdiv. Žena by měla pochopit, že je to míněno tak, že je bohyně pro toho muže, že jí tím říká, že ona je ta nejlepší pro něj, staví ji před ostatními nejvýše. To je přece úžasné. Není to myšleno tak, že ona je opravdu bohyně. S ní se přece nemůže srovnávat! Vždyť ona je naprosto obyčejná, normální, má tolik chyb, každou chvíli se hádá nebo vybouchne!Jak by mohla být bohyně!

Ženy, přijměte to, přijměte se takové, jaké jste a neřešte to! Je to štěstí, když vás muž obdivuje. Dejte mu tu možnost.

Ale vedle toho tu máme ještě jiné bohyně. Ty na své bohyni plánovitě pracují a za bohyně se vyhlašují samy. To se v poslední době docela rozšířilo, hlavně u starších, většinou rozvedených žen, které si začaly vytvářet ženské skupiny, provádět určitá cvičení a říkat, že jsou bohyně pod vedením nějaké vrchní bohyně, která je obvykle ponouká proti mužům a vysvětluje jim, že jen ony jsou důležité! Tady už je třeba si dát trochu pozor. Ano, i takové skutečné bohyně mezi námi jsou a není jich málo. Ty se obvykle ale projevují jinak. Ty dokážou pomáhat a dávat druhým, pracovat pro blaho společnosti, probouzet v ní tu správnou ženskou energii. Ta inspiruje k tvořivosti, nacházení jiných, jemnějších cest řešení problémů a k lásce. Zde můžeme mluvit o Bohyních s velkým „B“, Déví a Šakti., které mají energii božskou a k božskému přivádějí. Díky nim začínáme chápat to, co je skryto našim smyslům a poznáváme beze slov. Takové ženy jsou jemné a citlivé a jejich působení také. Ovšem vůbec to neznamená, že nejsou normální, že nemají své chyby, že jsou ve všech projevech dokonalé. Často mohou být nevědomým průlivem vyšší síly ženství a o svém vlivu vůbec neví. Dokonce vám vysvětlují, že jsou úplně normální, stejné jako ostatní, ale vy vnímáte, co jejich energie dokáže. Až takové ženy budou na sobě dále správně pracovat, např. pomocí tantry, uchopí svou energii vědomě a dokážou pak zázraky. Potkal jsem již více takových žen, ale většina z nich tu šanci zahodila. Proto vám pravím – věřte si, nepodceňujte se a nalézejte se. Potřebujeme vás.

Jiří Mazánek