„ Na světě byl a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel a jeho vlastní ho nepřijali. Všem však, kdo ho přijali, dal moc stát se dítkami božími. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

(Evangelium sv. Jana, 1,10-14, kráceno)

Duchovní člověk

Každou chvíli se mi stane, že mi někdo říká: „Ale tohle duchovní člověk přece nedělá, tohle neříká, toto nejí a nepije.“ Nebo: „ Tamten člověk vůbec není duchovní, to by se choval jinak a ani na to nevypadá, tomu jste jen naletěli.“ Když si odmyslím už to zprofanované slovo „duchovní člověk“, musím si položit otázku, kterou si kladou mnozí: „Jak poznám duchovního člověka nebo dokonce mistra? Čím se vyznačuje? Jak vypadá? Mohu si být jist, nebo mám věřit tomu, co o něm říkají druzí, nebo dokonce on sám o sobě?“

Fyzický vzhled

První představa bývá často velmi klamavá. Měl by být určitě krásný, pokud možno mladý, zářící jako anděl svým magnetismem a aurou. Také pěkně oblečený, vlídně hovořící, lásku dávající všem a o lásce promlouvajícím.

Rozhodně by neměl kritizovat, posuzovat, pokud možno chválit. Jeho řeč by měla být melodická, příjemná, neměl by křičet a rozčilovat se.

Tato představa by měla vzít co nejrychleji za své. Jistě jsou aspoň všeobecně všemi někteří lidé z minulosti uznáni za duchovní a za mistry. Podíváme-li se na to, jaký byl jejich tělesný vzhled, zjistíme, že velmi rozdílný, někteří byli dokonce nehezcí, jiní byli ještě dětmi, mnozí dokonce vůbec nedbali o svůj vzhled, žili cárech nebo i nazí, v ubohých poměrech či příbytcích nebo se potulovali světem. Jiní žili jako králové, spravedlivě vládli a užívali bohatství nebo i dokonce požitků s více ženami.

Chování

Evangelia nám praví o Ježíšovi, že přišel do chrámu a bičem s velkým nadáváním vyhnal obchodníky a kupce. Stejně tak tvrdě dokázal odpovědět farizejům a dalším kněžím. Fráňa Drtikol proslul tím, že každému říkal tvrdě pravdu do očí a odhalil jeho pokrytecké duchovno. Marpa nechal Milarepu stále tvrdě pracovat a sám popíjel alkohol. Gurdějev (Gurdjeev) nechal své žáky podstupovat zkoušky do posledního okamžiku zoufalství, než jim pomohl. Kršna své nepřátele pobíjel, a přitom laškoval s milenkami (gópími). A takto bychom mohli pokračovat.

A zase jinak. Má na sobě duchovní člověk dát znát dojetí nebo smutek? Často mi říkají, že když jsem duchovní, nebo to o sobě říkám, (což jsem nikdy nedělal) – tak to jistě zvládnu.

„Když se zenový mistr dozvěděl, že jeho nejstarší syn přišel o život, hořce plakal. Jeden z jeho nejbližších žáků se k němu obrátil se slovy, proč pláče, když učí, že všechno je přece iluze. Mistr na to odvětil: „Ano máš pravdu, skutečně je všechno iluze a smrt dítěte je největší iluzí.“

Další zenový příběh:

„Dvacet mnichů a jeptiška Ešun praktikovali meditaci pod vedením mistra. Ešun byla velmi krásná, i když měla vyholenou hlavu a prostý šat, takže se do ní několik mnichů tajně zamilovalo. Jeden z nich jí napsal milostný dopis a prosil ji o soukromou schůzku. Ešun mu neodpověděla. Druhý den po mistrově promluvě však vstala a řekla tomu pisateli přede všemi: „Jestli mě skutečně tak miluješ, pojď sem a obejmi mě zde.“

Samozřejmě, že jako ve všech případech, i mezi „duchovními“ lidmi je spousta „radílků“, vlastně skoro každý vám hned začne radit  a dost se naštve, když mu odporujete. Tito radílkové všechno vědí a na vše mají odpověď.

Představte si, že i Ježíš na otázku, co je Pravda, mlčel.

Dejte si pozor na tyto lidi, kteří mají vše vyčtené a nic nezažité. Když slepý vede slepé, všichni spadnou do jámy.

Celibát

Největší diskuse se vedou o sexualitě a sexu. Má duchovní člověk žít sexuálním životem? Domněnkami o tom, co je správné, dochází ke zničení mnoha krásných manželství a vztahů jen proto, že učitel nařídil nesouložit nebo ještě hůře si lidé sami sobě dávají taková přísná nařízení. Věřte mi, že vím, o čem píši, sám jsem s tím dlouho bojoval, než jsem to správně pochopil. Pak jistě na prvním místě těch, kteří jsou vyloučeni z řad „duchovních“ lidí jsou tantrici. Pravda je též, že si to zavinili částečně sami – aspoň někteří našinci, tím, že praktikují spíše svou představu o tantře. Ale i jinak je v duchovních naukách třeba rozlišit dvě hlavní cesty. První je založena pouze na odříkání – tam je celibát, druhá na oddanosti a lásce. Pak pochopíte, že člověk, který jde cestou lásky, bude asi mít velké problémy s pohlavním pudem, který je přirozeně v člověku nejsilnější. Musí dělat speciální cvičení, aby ho přeměnil na duchovní energii, pokud si dal slib celibátu.

„Člověk má při každém jednání, konání podat to nejlepší, také při souloži. Spojení muže a ženy musí býti také umění. Musí v tom být něco vyššího. Vždyť splynutí je jedna z největších radostí světa a musí to býti nejen radost těla, ale i duše, je to božství samo.Vždyť je to něco tak posvátného jak mystéria všech náboženství. Je to modlitba, mše svatá, kterou slouží každý člověk té obrovské bohyni Přírodě. Což není to božské, když muž dává ženě kus svého života, kus svého já a ona přijímá ten život s radostnou rozkoší? Což není to modlitbou, když těla ženy a muže chvějí se tajemnou rozkoší v těsném objetí, rty na rtech, že dech jak jedna duše je?“

František Drtikol, „Deníky a dopisy z let 1914-1918 věnované Elišce Janské, kráceno

Konání

Myslím, že to, co je u každého z nás zcela přirozené, bychom neměli pokroutit představami svými nebo druhých, že Bůh po nás chce abychom se toho či onoho vzdali. My jsme jeho součástí a ničeho, co je Jeho, se nemůžeme ani vzdát  To vše je iluze. Ale u všech našich činností je důležité, v jakém stavu vědomí je konáme a žádná nemá výjimku. Ze všeho nejdůležitější je být k sobě upřímný a pravdivý, nebýt pokrytcem, protože pak si zvykneme dělat to v životě ve všem.

Proto se s vámi rozloučím básní 6. dalajlamy:

„ Odebral jsem se k svatému lámovi,

Ať o mou duši dbá, jak ovečku ji pase.

Ale kdo hříšné myšlenky mi zapoví?

A tak jsem se zpět k milé vrátil zase.“                   Z knihy Černý mrak v bílém

Jiří Mazánek