Píseň mého srdce

Francouzský malíř Courbet kreslil les a byl u toho jeden lesník. Ten pravil, že ty smrky ale nemají větve tak nízko. Courbet se ho zeptal: „Což vidíte v lese jen stromy? „A on odpověděl: „Jistě, a co bych měl vidět?“ Nato Courbet pravil: „Já jsem dojat.“

Často se říká, že takto mohou vnímat a vidět pouze umělci. A já vám pravím, že každý má v sobě toho umělce, tak jako má každý v sobě lásku. Jde jen o to, zda naše oči ještě chtějí vidět. Pro samé starosti, práci a shánění peněz na přežití se nemáme čas zastavit a dívat se jinýma očima a naslouchat.          A když si najdeme čas na dovolenou, tak si ji chceme spíše užít. Pak naše srdce okorá, začne si vytvářet slupku, přes kterou se k němu ta krása a láska nedostane. A my říkáme, že na ně teď nemáme čas, že musíme zařídit to a to.

Ve všech dobách měli lidé starosti s přežitím, a často mnohem větší než my dnes. Pracovali od rána do večera a velmi tvrdě. Neměli tolik požitků jako my dnes, ale dokázali se večer sejít a vyprávět si třeba pohádky, příběhy nebo jim ten, kdo uměl číst, předčítal z bible nebo jiné knihy. A oni byli dojati a snili. Snili o dalekých krajích, o krásném životě a jejich srdce tam putovalo a vše prožívalo.

Dnes je jiná doba. Vše se zrychlilo a my můžeme do celého světa, a když ne opravdu, tak třeba jen virtuálně a ve speciálních kinech i prožívat to, co jiní, na plátně. Zrychlily se také zážitky, zrychlily se vztahy, zrychlila se láska. Asi si jí dříve jak ženy, tak muži více vážili. Samozřejmě, že vždy byli floutkové, kteří sváděli a podváděli dívky a děvčata, která byla vypočítavá a chtěla jen peníze. Ale dnes se často lidé za svou lásku stydí. Neměla by se tak vyjadřovat, dívkách a ženám je to směšné. A když slyším o ní zpívat v televizi a rádiích, je to směšné zase mně.

„Příliš dlouho zůstali jsme sami a nevěděli, zapomněli jsme, jak voní jasmín v tvých zahradách. A pozvolna, zapomněli jsme tvou řeč, řeč našich matek, jíž bychom ti vyzpívali svou bolest a prosili tě, abys chránila ty, kteří s tebou zůstali.“

Úryvek z písně flamenca

Možná však, že si vše idealizuji a že již i ti trubadúři, co zpívali a básnili, na francouzských šlechtických dvorech, byli tenkrát směšní. Ale myslím, že spíš ne. Jestliže je podporovali, naslouchali jim a dodnes se jejich slova nejen zachovala, ale stále zpívají a jsme jimi dojati, tak i přes sedm století je v nich obrovská poetická síla a pravda. A přitom 13.století byla doba velmi krutá, muži bojovali pořád v nějakých válkách a ženy na ně čekaly. A třeba po celá léta. Dnes se ženám nechce moc čekat, chtějí mít vše hned. Vezmou se pak půjčky, hypotéky a na ty se vydělává vlastně celý zbytek života. Většinou musí oba – muž i žena. Není pak tolik času na sebe, na druhého, případně i na děti.

„Kdo chce poznat, jestli květ voní, musí se k němu shýbnout.“

Súfijské přísloví

„Láska není cit, který se mění, když narazí na překážky nebo se poddá, sotva že změnu tuší Je to znamení na věky, které čelí bouřím jako neochvějná stráž.“

Jane Austinová

Dnes vám psychologové a sexuologové vysvětlí, že láska je chemický proces vznikající díky endorfinům, které se vylučují z mozku do krve a tak vzniká sexuální a další přitažlivost. Tato chemická reakce trvá nejdéle dva roky a pak se vyčerpá. Do té doby musíte nalézt nějaký způsob, jak vztah udržet dál a stále ho obnovovat. Obvykle to jsou starosti o byt a dítě. Já vám však pravím, že je to sice možné, protože vše v našem těle probíhá díky nějakým chemickým reakcím, ale jako vystudovaný inženýr chemie znovu pravím, že je to blbost. Jestli opravdu miluji, nevidím překážky hmotné i jiné, vnímám jen lásku a to mě pozvedá v celém mém životě. Vždyť každý ví, že má-li v srdci lásku, má ji ve všem ostatním. A jak nám to ti vědci vysvětlují? Já vím, že láska je květina, kterou je třeba zalévat, pečovat o ni a také k ní vonět.  A to vše chce zájem o tu květinu a práci pro ni, aby mohla růst. Květina pak rozkvete, voní a je krásná. A my jsme pak samou radostí také krásní a šťastní. A také zdraví, protože ke zdravému duchu a srdci naroste také zdravé tělo. A pak je vše v pořádku. Ale jak zahradník, tak květina se musí snažit a nalézt si na sebe čas.

„Láska naplnila mé srdce zvláštními bytostmi. Jmenují se radost a naděje a jsou ostřejší než nejostřejší čepele jakýchkoli dýk“.

Edward Sexby

Ano, láska je vsak nebezpečná. Láska je nebezpečná právě proto, že může být pomíjející, jako vše na tomto světě. Láska je nejistá, slibuje a sliby mění, je nestálá jako voda, jako vítr – a proč? Protože to není opravdová láska, to je pouze zamilovanost, jakési okouzlení a pomatení smyslů, ta chemická reakce a třeštění hormonů a pudů, o nichž mluví právě vědci. Jógín a mystik praví, že jde o projevování se obsahu vědomí druhé čakry, která je spojena s nestálým vodním živlem, který se rozlévá všude a nesetrvává. Je-li však láska jak stojatá voda, není to také dobré. Avšak ta pravá láska se musí dostat do čtvrté srdeční čakry, ale i v ní se musí správně usídlit – neboť i tam je nebezpečí, že uteče jako ta antilopa. Proto musíte dát lásce vše, i svou naději, že ve své nejistotě nebude vaše úsilí marné.

Zde je na místě otázka, zda se má v lásce usilovat či ne. Odpověď je těžká. Záleží totiž na situaci a osobách. Jde o to, jak usilovat, jak moc, kdy už ne a proč. V lásce si nelze nic vymoci násilím, jindy zase nějaké násilí musíte použít, jinak nebude tvrz nikdy dobyta. Prostě jde o hru hlavně ze strany žen a ony se často baví. Ale nebudete-li hrát, nemůžete vyhrát. A berete-li to příliš vážně, zcela jistě budete trpět.

„Na světě jsou dvě tragické okolnosti. Jedna, že nedostaneme to, co chceme, druhá, že to dostaneme.

Oskar Wilde

A to se dá aplikovat také na lásku. Pak si vyberme. Co má tedy vlastně chudák zamilovaný člověk dělat? Opravdu milovat.

Jiří Mazánek