Píseň mého srdce

Přátelé – pokud to ode mě vy, kteří čtete tyto úvahy, nepovažujete za opovážlivé si přivlastňování – tentokrát bych se chtěl zamyslet nad tím, zda má smysl vůbec něco psát, přednášet nebo snad dokonce doporučovat. Je toho totiž na výběr, že nevíte, co dříve, často si to velmi odporuje a může způsobit zmatek v mysli ­ a také působí, jak sám vidím u těch kolem mne. Až mě z toho jímá smutek, protože sám mám zkušenosti, že se dozvídám, co jsem řekl nebo myslel a vůbec to tak nebylo. To si jen ti druzí vysvětlovali něco po svém a vkládali to do úst mně. A protože jsem příliš citlivý, věci se mě, bohužel, neduchovně dotýkají, opravdu je mi často do pláče. I pak se dozvím, že jsem slaboch a baba, protože muž se takto nechová.

Trocha historie

Již před mnoha lety jsem se rozhodl, že nebudu vůbec nic přednášet nebo vysvětlovat písma, což byly kolikrát vícehodinové maratóny, při kterých jsem upadal do inspirující extáze a řekl si, že budu vše sdělovat jen hudbou, protože abstraktní zvuk proniká přímo k samé podstatě člověka a otevírá u něj právě to, co on sám potřebuje a vše začne pracovat jaksi samo. Dokonce jsem na nějakou dobu odešel od těch, které jsem vyučoval, aby se naučili dělat něco sami. Pak jsem byl tenkrát na filmu E.T. mimozemšťan, což je sice typický americký „citový doják“, ale jsou v něm hluboká duchovní místa, pokud si je naleznete, a ve stavu vytržení jsem šel kolem tělocvičny, kde jsem dříve vyučoval, viděl, že se tam svítí, vešel, usedl a zase začal.

Avšak lidé zde jsou zvyklí, že se jim vše naservíruje hotově, oni do toho dosadí jen sebe a bude to fungovat. Tak to ale nikdy nebylo a nebude. Dnes učitelé všechno vědí, na vše vám dají odpověď a chtějí mít co nejvíce žáků, protože se tím živí. Se mnou to tak, bohužel či bohudík, nikdy nebylo. Upřednostňuji totiž tradiční výuku, kdy učitel měl třeba jen pět žáků, žili spolu dohromady v jakési rodinné komunitě a vše také spolu dělali. Ovšem ti žáci ho respektovali, ale zároveň se mohli na cokoli zeptat a probírali to tak dlouho, až správně pochopili. Avšak nehádali se jako dnes sečtělí „duchovní“ žáci, kteří na vše oponují, že tam to bylo tak a tam zase jinak a takže to tak určitě není. Taková výuka jistě nemá smysl. Například já rozhodně nemohu říci, že bych vše věděl nebo dovedl vysvětlit. Ono to ani často nejde a to mě těší. Každý má prostor, aby se pokusil pochopit sám a pak si o tom – když chce – třeba i promluvil a dokázal přijmout názor, že to ani nemusí být nic důležitého.

Duchovní egoista

K tomu, že toto vše píši, mě donutily opět některé zážitky s lidmi okolo mě, kteří mi vyčítali něco, co jsem prý řekl. Nebudu zmiňovat to, co se již na stránkách Meduňky řešilo.

Volal mi jeden pán a chtěl nějaké spojení na Eduarda Tomáše. Řekl jsem mu, že ten už ale před lety zemřel. Tak pravil, že to nevěděl a jestli bych mu mohl doporučit nějakého jiného duchovního učitele. Řekl jsem mu, že nevím, co hledá, jestli chce našeho nebo indického, ale že nejlepší je hledat nejprve učitele sám v sobě. Tak se rozloučil, ale za deset minut mi volal znovu a vyčítavě mi sdělil, jestli si uvědomuji, že jsem mu vnucoval svůj názor, že má hledat učitele v sobě. Zcela překvapený jsem se ptal, jestli to myslí vážně a že přece nemusí hledat v sobě, že si může nalézt, koho chce, že je to jen na něm. A tak jsem se dozvěděl, že ze mě přímo trčí moje ego a jestli si to uvědomuji. Opět překvapen, jsem se zeptal, jak to myslí a dozvěděl se, že lidem vnucuji své názory a jsem velký egoista. Tak jsem mu řekl, jestli si uspokojil on své ego tím, že mi tohle řekl, takže to beru, ale že to pochopil nějak po svém. Asi jsem mu to řekl trochu důrazněji, protože jsem nevěděl, o čem bychom se ještě měli bavit. Tak jsem slyšel, že se rozčiluji atd. a s posměchem, jak jsem trapný, jsme se rozloučili. Bylo mi z toho smutno. Člověk potom opravdu pochybuje, zda má něco dělat. Sám cítím, že teď je doba, kdy jsou lidé ve velkém zmatku, na rozcestí, hledají a nevědí, protože většinou nevěří a tak nechtějí vstupovat do církví či náboženských seskupení a mezi esoteriky je velké množství těch, kteří často říkají evidentní nesmysly hraničící se zdravým „selským“ rozumem tak, že je to i od těch kvalitních esoteriků odrazuje. Tak se snaží hledat jinde.

Dále tu máme bohyně

Jedné ženě jsem si postěžoval na to, co ty ženské vyvádějí a ona mi říkala, že přeci pořád píši o tom, jak jsou všechny ženy bohyně. Jestli čtete pozorně tyto články, tak víte, že nic takového tam nikdy nebylo a ani si to nemyslím. Ano, všechny ženy nejsou bohyně. Dokonce jich je velmi málo. Psal jsem, že je důležitá taková ženská energie, která je inspirující, podněcující, konstruktivní, jiná než mužská, protože dokáže nacházet jiné a třeba lepší, jemnější cesty. Takovou energii mají opravdové bohyně a múzy. Potenciál má skoro každá žena, ale ten je jako talent k něčemu, který se musí pěstovat a zušlechťovat. Jen málokterá se narodí a již v ní je tato energie probuzená. Mladé ženy většinou hledají romantickou lásku, ale ta brzy skončí a pak se třeba po několika dalších zkušenostech zaměří na to, že chtějí rodinu a dítě. Při tomto jasném záměru už není láska tak důležitá, hlavně aby muž zajistil rodinu. Ve shonu manželského života se obzvláště dnes je co ohánět po mnoho let a na nějakou bohyni nemá obvykle žena čas. Pak se dítě vychová, odejde, žena se rozvede, protože zjistí, že chce být konečně ženou a náhle se dozví, že je bohyně. Ale ona se jí může teprve možná stát, když pro to opravdu hodně udělá. Vedle toho tady jsou ale ženy destruktivní, které strhávají všechny kolem sebe jen do katastrofických situací, jsou necitlivé, sobecké, myslí jen negativně a tak i konají – a to nejsou bohyně, to jsou čarodějnice. Na ty je třeba si dát velký pozor, jinak vás připraví o veškerou energii a jmění.

A nakonec jsou tady ženy životem ubité, vysáté a unavené, kterým je už všechno jedno. Těch je, bohužel, nejvíce a ty je třeba pozvednout, znovu v nich probudit citlivě tu jejich krásnou, ženskou energii a oživit tak naši společnost. A právě pro ně má cenu psát. Já ženy vskutku miluji, i když kupodivu často moc lásku nechtějí. To je velmi smutné, protože rezignovaly na životadárnou a oživující vláhu. Každý láskou znovu rozkvete a zkrásní a život mu připadá snadnější a radostnější. Ale to vám neříkám nic nového. Jen pravím na závěr – nebojte se lásky v jakémkoli věku a následujte ji. A buďte třeba blázniví, vždyť život za to bláznovství stojí. Přeji vám to všem i sobě.