Píseň mého srdce

Jestliže člověk nastoupí na duchovní cestu – dnes říkáme spíše na cestu osobního rozvoje nebo dokonce transformace, proměny – zjistí, pokud to myslí opravdu vážně, že musí všemu, co koná, věnovat skutečně důkladnou pozornost. To neznamená myslet a plánovat vše, co dělá či bude dělat, ale být si sebe zcela vědom. Chce-li ovšem takovéto pozornosti dosáhnout, musí se nutně dostat k meditaci.

Meditace

Pod tímto pojmem však skoro každý chápe něco jiného. Oprostíme-li se od různých náboženských pojmů, spíše přesněji řečeno církví, zjistíme, že jde o proces naprosto na nich nezávislý. Jde pouze o stav vědomí, k němuž se propracováváme přes naše tělo, smysly, pociťování, myšlení, až k nemyšlení a celkovému vyprázdnění a spočinutí v tomto stavu. Toto se snadno řekne, velmi nesnadno činí. Přesto všude kolem sebe slyším lidi, jak říkají, že stále nebo hodně meditují, jak se jim meditace daří, že byla dnes výborná, že když nevědí, jak něco dopadne, tak si na to zameditují atd. Zdá se, že by bylo dobré si k tomu, co skutečně meditace je, něco více říci a upřesnit si, k čemu vlastně slouží, ale hlavně si připomenout, co meditace není a jak se to pozná, když někdo, kdo říká, že medituje, tak vlastně nemedituje.

Druhy meditace

Hodně lidí si zvyklo říkat, když se nad něčím zamyslí, proberou si to v mysli, že si nad tím zameditovali a vyřešili to. Tím začneme a hned si řekneme, že toto žádná meditace není. Je to prostě myšlenková analýza, rozebrání všech možností a vybrání z nich toho nejvhodnějšího.

Stejně tak není meditací to, když si třeba ráno nebo večer v klidu sedneme, probereme si vše, co jsme ten den udělali, jestli to bylo správné, co bychom měli změnit a jak příště zareagovat apod. To je určitě dobrá věc, ale je to spíše jakási introspekce, vnitřní rozbor, dokonce je dobré si jeho výsledky třeba poznamenat, abychom si je příště připomněli.

Pak tu máme modlitbu. Ta se většinou obrací k Bohu, nějakému svatému nebo též k přírodním silám, živlům, duchům – zde už záleží na orientaci toho, kdo ji provádí. Může být hlasitá nebo i vnitřní, většinou se slovy, která jsou dána nebo individuálně zvolena a stejným způsobem opakována, podložena často emotivně, až extaticky vypjatým stavem, v němž o něco prosíme nebo něco také svěřujeme. Je zde tedy přání a touha po tom, aby bylo vyslyšeno. Ani toto není meditace.

Něco obdobného jsou mantry. Ty nejčastěji vyjadřují oddanost nějakému aspektu Boha v podobě jeho projevu. Některé se k jeho projevům obracejí také s prosbou – Śivu prosí ženy o manžela, Ganéšu o odstranění překážek, Lakšmí o peníze, Kršnu o lásku atd., ale zásadní je při recitaci nebo zpěvu manter si uvědomit, že vždy se obracíme stále jen k jedinému Bohu v jeho aspektu a neoddělovat jej od něj a vnímat jej tak ve svém srdci. Tak tomu většinou nebývá a lidé mantry zpívají, že jim to dělá dobře a výsledkem je stav podobný jakékoli jiné příjemně prožité chvíli, třeba u táborového ohně.  Mantry správně prováděné mohou přivést k meditaci.

Předmětová a abstraktní meditace

Jak jste z předchozího zřejmě pochopili, meditace je proces, kde se nevyužívá slov a myšlení. Řekne-li se tedy meditace nad upanišadami, jde (možná) o jejich výklad (značně individuální), který je rozumovou záležitostí, protože upanišady se nevykládají (ani jiná písma), je třeba je pochopit nadrozumově. To znamená, že zažijeme-li podstatu všeho, jsou nám jasná všechna písma, od jakéhokoli náboženství. Ale těžko je vysvětlíme těm, kteří tento stav nezažili, protože nebudou vědět, o čem mluvíme a my nebudeme nacházet zase slov k vyjádření.

Meditace nemá cíl, je bez přání něčeho dosáhnout. Je to zaměření pozornosti do sebe, do svého nitra a setrvání v této pozornosti. Ovšem toto je tak těžké, že trvá dlouhou dobu, než se to daří. Proto se musím pousmát těm, kteří mi praví, jak výborně meditují a vzápětí někde zapomenou svou aktovku, hledají mobil nebo klíče a nemohou si vzpomenout, co před chvilkou říkali nebo někdo říkal jim. Jestliže je meditace pozorností, pak si vše uvědomujeme a postupně si to uvědomujeme komplexně, ale nedotýká se nás to, nerozebíráme to, ale kdykoli si to dokážeme vybavit. Například chodím-li každý den někudy třeba do práce a jsem-li pozorný a bdělý, vím vše, co na této cestě je, ale neznamená to, že se tím zabývám. Vnímám lidi, jací jsou, ale věnuji jim pozornost, jen když je třeba. Stejně tak pozoruji, vnímám vše, co vyvstává v mé mysli, ale nerozebírám to, nezabývám se tím, nechávám to plynout.

Protože toto se hned nedaří, volí se jako pomůcka ze začátku nějaký předmět. Ten může být vnější – bod, plamen svíčky, jantra, zobrazení božstva atd. – nebo vnitřní – čakra, nějaké místo v těle, třetí oko, dech, případně i mantra. Upřením pozornosti na tento předmět, uvědomováním si toho, že naše mysl od něj odbíhá a zabývá se mnoha jiným věcmi, které se nám vybavují, a stálým navracením se k této pozornosti se můžeme dopracovat k abstraktní meditaci. Při ní již neupínáme pozornost na nic, prostě jen tak spočineme. Tehdy se dostaví bezmyšlenkový stav naprostého vyprázdnění, klidu a lásky, v němž toto vše  zažíváme nesmírně intenzivně a zároveň vše poznáváme. Prostě víme, že to tak je a nepotřebujeme k tomu žádné důkazy, vše intuitivně nazíráme. Výjimeční jedinci si zažívání tohoto stavu – obvykle nazývaného samádhí – časem přenášejí do běžného života a stále jsou vlastně  v jakési meditaci. Nepleťte si ovšem tento stav s nějakou extází, povzneseností, kdy jste stále mimo a nevíte, co děláte a ještě se na to vymlouváte. Naopak – jste si plně vědomi toho, co děláte, říkáte a myslíte. Vyzařuje z vás zvláštní klid a láska, jakési charisma, které promítnete do své činnosti tam, kde pracujete a druzí o tom vůbec nemusí vědět. Jen vnímají, že pracujete kvalitně, bez chyb, pomáháte a vyzařuje z vás pochopení a láska. Rozhodně nejste popletení a stále něco hledající nebo zapomínající jako roztržitý profesor. Ten je roztržitý právě proto, že stále myslí na něco jiného, než co dělá. Ale meditace je být při tom, co děláte, nedělat nic jiného, uvědomovat si sebe sama.

Jiří Mazánek