Píseň mého srdce

 

Člověk v životě prochází množstvím zkušeností a nejen já bych o tom mohl vyprávět, ale každý z vás, že jsou někdy příjemné, ale jindy zase přímo příšerné. A my si nedovedeme vysvětlit, proč se nám to stává, když většina z nás jsou slušní lidé, dokonce třeba i usilující nějakou praxí na duchovní cestě. Tehdy se dozvíte od druhých, že je to karman nebo osud, že jsme si to zasloužili za své konání v minulých životech a teď si to musíme tedy odžít a nestěžovat si, pochopit to správně a přijmout. To jsou jen kecy lidí, kteří přečetli mnoho knih – lepších i horších o těchto věcech a myslí si, že vše chápou. Horší je, když dojde na ně. To se nechce chápat zase jim. V této chvíli je největší schopností a činem nás všech správně soucítit a pokusit se, je - li to v našich silách, správně pomoci.

Již ve staré Indii, kde učení o karmanu definovali, nechápali skuteční Mistři život tak zjednodušeně a samozřejmě nejen tam. Stačí se podívat do nejzákladnějšího spisu o józe, Jóga súter, aby jste si uvědomili složitost a hloubku, provázanost všeho, co se děje a přijali zároveň i její tajemství.

Ano, vše, co konáme, se ukládá v našem jemněhmotném těle, je to vysláno do vesmíru a vrátí se to zpět. Vysvětlovat si to však tak, že když já zabiji, zabije někdo mne, když něco ukradnu, ukradnou to jiní mně zase v dalším životě, by bylo velmi zjednodušené a vysmáli by se vám nejen materialisté, ale i ti, kdo prozřeli. Argumentovat také tím, že Bůh nebo nějaký Mistr či dokonce seminář z nás karman sejmou, rozpustí ho, by bylo také primitivní.Tím nechci říci, že by určité takové možnosti neexistovaly, ale jsou vskutku naprosto výjimečné. Vždycky to nejvíce záleží na nás samých. Proto po celé věky všichni skuteční Mistři učili především, jak máme správně jednat, myslet, uvědomovat si. A také,aby v tom všem byla přirozenost, upřímnost a ne nějaké přemýšlení a kalkulování nad tím, že za to se nám dostane také totéž. Abychom byli v harmonii s nejvyšším Bytím, musíme být jako květina. Roste pro všechny, voní pro všechny a neví, že dává lásku a obdivujeme ji. Jistě to krásně řekl obdobně Ježíš v přirovnání k dětem, že jejich je Království nebeské. Ale zde bych si nyní již nebyl tak jistý, protože možnosti naší společnosti, televize, internet a málo času rodičů na výchovu, v níž jsou ostatně často bezradní, pokrucuje právě tu jejich přirozenost, upřímnost a bezelstnost.

Vše se jistě nějak vrací, musí se to vyrovnat, ale hraje zde roli mnoho dalších faktorů, které vstupují do této božské hry, líly. Ani Mistr nemůže říci, jak se činy vyrovnávají a nějaká jasnovidka vám možná předpoví jen tu nejjasnější situaci, ale ne každodenní život. Stejně tak hloupé je si myslet, že se zrodíte v nějaké podobě, podle toho jak jste konali nebo co jste jedli. Krásně o tom praví jeden tibetský lama, že naše činy jsou jako zvířený prach u cesty a jakou podobu na sebe vezme, to závisí na tolika možnostech, že to nelze říci. To by jistě pak tak složitě nehledali mniši znovuzrozeného karmapu a i po tom se nehádali, jestli je pravý tenhle nebo tamten.

Avšak v Jóga sútrách je řečeno velmi jasně, že vybíjení karmanu probíhá obdobně jako když rolník zavodňuje pole. Voda stále přitéká, něco zavodní, ale ten proces pokračuje bez zdánlivého výsledku tak dlouho, až najednou je tolik vody, že protrhne všechny přepážky, vše zavodní a smete. A takto také do nás přitéká energie díky našemu úsilí a správnému konání, občas něco vyplní, vyřeší, rozpustí, ale karman stále existuje. Ten zmizí potom náhle, ale není to jenom uvědoměním a odpuštěním si všeho, není to žádná rozumová záležitost.

Je zde obdoba s osvícením, spásou, samádhím apod. Není žádné postupné osvícení, to, že už jsem duchovnější než druzí. Mé uvědomění a chápání podstaty věcí, nebo i mé činy mohou být v očích druhých, co stále konají nesprávně, hodnoceny i jako svaté, dokonalé, osvícené, ale dokud jsem osvícení nedosáhnul, jsem ne na cestě – to je každý, i tzv. neznaboh, byť nevědomky – ale jsem stále nedokonalý a mohu se opět kdykoli vrátit pádem na pomyslný začátek. To je nebezpečí duchovní pýchy a pasti našeho ega. Někdy mám pocit, že kolem mne jsou samí osvícení – nebo se mě o tom aspoň snaží přesvědčit, jak vše vědí. Já sám se skoro bojím něco říci, jak si připadám nicotný a hloupý, ale hlavně se mi nechce se v nekonečných debatách dohadovat o tom, co je pravda. Ne ta nejvyšší, stačí i ta nejnižší, třeba co se má cvičit, co ne, co se má jíst, jaké přednášky nebo Písmo jsou důležitější.

I ta samotná tzv. Cesta je jen zahřívání naším úsilím, aby se teplem začalo odpařovat to, co je nepotřebné, stávali jsme se jemnějšími a vnímavějšími, ale teprve až přijde var, přijde stejně náhle pochopení všeho, osvícení. Mezi tím nás může třeba oslovit Bůh, aby nás povzbudil, ale nedělejme z toho zásluhu a nepovažujme se za lepší než druzí, které neoslovil a už vůbec si nemysleme, že to je nějaký konec, kterého jsme již dosáhli. A to nemluvím o těch, co s Bohem rozmlouvají pořád, o všem. To je docela dobrý job. Co to stálo úsilí Mojžíše, Ježíše či další, aby jim vůbec Bůh na něco odpověděl. Ale asi jsme už dnes vyspělejší.

Zrcadlo

 

Jedna moje známá, kterou mám opravdu rád, se skoro při každém setkání se mnou začne dohadovat až hádat. Někdy je doslova „vytočená“, že jak je to možné, když jsem duchovní člověk, tak to přeci nemohu v ní vyvolávat, a že to s jinými vůbec nemá. Já bych jí to chtěl tak rád vysvětlit, ale nedostanu možnost. Dozvím se, že musím mít vždy pravdu jen já. Já si však nemyslím, že musím mít pravdu jen já, dokonce se nesnažím ani nic vysvětlovat, nejsem-li tázán, což bohužel často jsem. Pak se opět dozvím, že to tak není, že tam se o tom píše jinak, tam to říkali jinak, nebo že ona si to myslí jinak.Vyvozuje z toho, že je ve mně něco, co v ní tu podrážděnost vyvolává a přisuzuje za to pochopitelně vinu mně. Neuvědomuje si, že jestli se takto chová, tak v sobě tyto nálady a stavy musí nosit. Jen je nikdy neobjevila, natož projevila. Ani konstelace to nedokázaly a že na ně chodí pořád. Když jí říkám, že by si měla uvědomit, co v ní je a ne to svádět na mě, který se s ní vůbec nehádám, tak se dozvím, že mi nastavuje zrcadlo.Skutečnost je ta, že já jsem se v životě snad naposled hádal s rodiči v pubertě a jinak jsem spíš prožíval velkou bolest v sobě za ty, kteří se hádali. To byl a je zase můj problém, že příliš vnímám ty negace v takovýchto emocích, zatímco druzí si je vyhodí, bez problémů se z nich oklepou a „jedou dál“. Takže to zrcadlo není jednostranné. Nastavujeme si ho oba vzájemně a oba se můžeme něco přiučit, když si to uvědomíme. Jenže horší je, jestli se dozvíte, že je nastavováno zrcadlo jen vám a ten druhý si myslí, že žádné zrcadlo nepotřebuje. To je potom smutné. Takový člověk se zastaví zahleděn pouze do sebe. A to není jen případ nás dvou, ale snad skoro nás všech. Skutečné zrcadlo nám nastavuje ten pravý učitel a největší Bůh. Pokusme se tedy naučit se na sebe hledět.