Píseň mého srdce

Vy, kteří čtete tyto články, tak jste si mohli často všimnout, že jde o mé vlastní zážitky a zkušenosti, ba dokonce přímo jakousi vlastní zpověď. Od malička jsem hodně četl a nakonec jsem si z čtení pod peřinou s baterkou zkazil oči. Využívám však vědomostí spíše k vysvětlení těchto zážitků, abych je více a jasněji přiblížil.

Důvěřivost a lhaní

Je několik vlastností, které se se mnou táhnou celý život. První je důvěra, někdy až důvěřivost, která se může zdát naivní. Přijde mi prostě divné, že by mě někdo chtěl podvést nebo nějak využít. A bohužel se mi to často stává. Nestěžuji si, mohu si za to sám a dosud jsem se nepoučil. Přijde mi však přirozené lidem věřit.

Další mou vlastností je, že neumím lhát a přetvařovat se. Protože jsem nikdy nechtěl lhát a vždy jsem všechno říkal otevřeně, měl jsem s tím problémy už na základní škole a tatínek musel pořád chodit "žehlit". A bylo to způsobeno právě tím, že jsem moc četl. Kolikrát jsem zjistil, že učitelé nevědí zdaleka tolik jako já, nebo že to dokonce říkají špatně a už jsem se hlásil a před celou třídou říkal, že to tak není. Byla to pýcha na vyčtené znalosti a nerozumné chování. Je pro mně těžké i říkat tzv. milosrdnou lež, to opravdu spíše mlčím nebo odejdu. A proto ze všeho nejvíc nesnáším lež. Chápu, že lidé kolem mě lžou, vnímám to, že nemohou mít stejné zásady jako já, takže to jen vezmu na vědomí, že si musím dát pozor. Největší bolest a zklamání mi však přináší, když lžou přátelé, ti nejbližší, které mám rád. To nedokáži vůbec tolerovat a vzít na vědomí, protože to nechápu. Přátelství, kde si můžeme říci vše, i to negativní, je něco neuvěřitelného a posvátného, čeho si vážím nade vše. Když mi ale takový přítel začne lhát, tak mě to zasáhne na nejcitlivějším místě a naprosto se s ním rozcházím. Skutečně se mi to párkrát v životě stalo a dodnes jsem z toho smutný. Vedle toho mám několik přátel skoro 40 let, s nimiž jsem se nikdy nepohádal a nikdy nedošlo k jakémukoli nedorozumění či rozladění. Vždy jsem se na tyto lidi mohl spolehnout.

Hledání lásky

Něčím obdobným je pro mě láska. Ještě jsem to netušil, protože jsem se v sobě nevyznal, ale již od dětství jsem hledal lásku. Teprve později jsem pochopil, že jde o tento cit. Ale také jsem brzo poznal, jak je láska dvousečná. S tím největším štěstím a blahem jde zároveň utrpení a bolest, smutek a marná touha. I když si to nechceme připustit, každý z nás hledá v životě štěstí a lásku. Každý podle svých představ a možností. Nemluvím o štěstí spojeném s nějakými hmotnými požitky a vlastněním, to je spíše otázka určitého pohodlí a neskromnosti. Většinou jsou štěstí a láska spolu propojeny a je to jakýsi vnitřní stav radosti a harmonie spojený s nějakou milovanou bytostí. Když jsme s ní, cítíme, že je nám dobře, ba nejlépe, že se něco propojí, co nám dělá dobře, ten druhý nám rozumí, často beze slov, cítíme se s ním opravdu doma, jako bychom našli ten pravý domov. A najednou se nám vše víc daří, dostáváme spoustu nápadů, chuti do života, mládneme. A to vše umocňuje to, že vidíme, že totéž cítí ten druhý. Jsme si navzájem katalyzátory života a oba chceme být pozitivní.

To zažil skoro každý. Teď jen záleží, do jaké mírky se do tohoto společného stavu ponoříme a jak věříme sobě i tomu druhému. Pak jsou tady ještě vnější okolnosti, obvykle hmotné starosti, které nás chtějí srážet a my je musíme řešit. Záleží na naší skromnosti a vzájemné podpoře, jestli je překonáme, a jestli naši lásku nerozbijí. Ale nejvíce záleží na tom, jestli je v nás touha po lásce a schopnost milovat. To není otázka chemie, hormonů nebo konvence. Jestli láska vyprchá, záleží jen na nás dvou. Mnohokrát jsem zažil zklamání z odchodu milované ženy. Někdo to přijme snadno, řekne si, je tady mnoho dalších a lepších. Pro mne se

taková chvíle vždy stávala jakousi smrtí, koncem života. Nikdy jsem nepochopil, že se mohou rozejít ti, kteří se tolik milovali. Teprve časem jsem začal chápat, že to vždy pro mě byla zkušenost, která mě vychovávala, abych pochopil jednak svou závislost, to, že to pro mě právě proto bylo dobré a abych při dalším vztahu vnímal jeho vyšší úroveň a vážil si těch předchozích, že mi mohly dát poznání. Tak jsem postupně poznal, co je v lásce nejdůležitější a že jednota obou pak nemusí být závislostí. A tak jsou ženy, které jsem nikdy nepřestal a nepřestanu milovat, ačkoli ony samy nechápou, proč to stále takto cítím. Staly se jakýmisi dveřmi do ráje, do nějž znova a znova vcházím a prožívám ho.

Co je ten ráj?

My ho známe jako místo z bible, kde spolu žili Adam a Eva v neustálé harmonii. Až teprve had svedl Evu a okusením jablka došlo k poznání toho, že to taková harmonie není a k vyhnání z ráje. Zajímavé je, že bible dál nepopisuje, jak potom Adam a Eva žili. Je však jasné proč. Toto vše je pouze symbolické. Samozřejmě, že si mnoho milujících snaží pro sebe udělat svůj ráj. Ten vyhovuje jejich představám, jaký má být, obvykle hmotný. Ráj však není žádné místo, je to stav vědomí. Vstupuji-li do ráje já, nevstupuji na žádné krásné místo, ani si ho nepředstavuji. Dokonce ani nepřemýšlím nad tím, že chci díky nějaké ženě do ráje vstupovat. Je-li ta žena totiž opravdu ženou, tzn. má skutečnou ženskou energii, pak za prvé tato energie nikdy nezmizí a vždy bude, a za druhé při setkání s ní, i jen pomyšlením na ni, již jste v ráji. A v ráji je vše - láska, porozumění, poznání, sdílení se, jednota, krása. A to vše vnímáte zároveň a vnímáte to celou svou bytostí, přestanete být sebou a jen jste, prožíváte věčný okamžik. Ale nejste opilí, nejste neschopní něco dělat. Naopak, vše vám jde lépe, rychleji a radostněji a pokud jste opilí, tak božskou extází, božským nektarem.

To co vím to nepovím

neb to slovy neumím,

jenom v tichu bez myšlení,

přijde Pravda žádné snění.

Přijde láska žádný chlad

největší ze všech poklad

vlídné slovo pochopení

žádné sebou okouzlení.

Zmizí všechny vaše vady

dozvíte se proč jste tady

nebudete vztahem pohrdat

dokážete do něj pak vše dát.

Člověkem se vskutku stanete

verše psát o lásce budete

často slzy zkropí vaši líc

nebudete směšní však pranic.

Stále však jsem na cestě a stojím u dveří, na než klepu svou touhou a ty se někdy otevřou a jindy zase ne. Mé slzy jsou opravdové, jako má touha.