Už dlouho cítím jakousi tíhu, která brání mému srdci opravdu vzlétnout. Ne, že by se o to srdce nepokoušelo, ale stále jsou tu jakási závažíčka, ba až závaží, která mu chtějí bránit. Zdálo by se, že o lásce již bylo vše řečeno, ale protože je nekonečná, z těch hlubin jejího oceánu vždy něco vypluje. Nikdy nemá člověk plánovat, skoro vše je stejně dáno. Jak řekl kouzelník Merlin: “Co se má stát, to se stane.“Není to tak docela pravda. Řekl bych, že většina věcí je nám dána, protože se sebou nic neděláme a pouze se „vezeme“. Přesně to platí také pro lásku. Věříme-li v ni, bude naše srdce procházet mnoha zkouškami, v nichž bude prověřováno. Láska je totiž vzácný drahokam a nemůžeme čekat, že ho dostaneme zadarmo. Budeme si ho muset zasloužit. Co to však znamená si lásku zasloužit? Většina lidí si plete lásku s citem a to už vůbec nemluvím o výměnném obchodu a lítosti. Láska však vzrůstá dlouhým tavením a kalením, dokud se neodstraní všechny nečistoty. Tento proces je dlouhodobý a bolestný a málokdo ho chce podstoupit. Znamená to, nevydechnout si ani na okamžik, stále být bděle na stráži a uvědomovat si sebe sama. Totéž samozřejmě musí chtít dělat i ten druhý.

Často se setkáváme s takovouto představou o ideálním partnerovi. Kdyby tak ten můj měl něco z toho druhého a dále něco z toho dalšího a vypadal jako ten třetí a choval se jako zase jiný. A obdobně je tomu u žen, ideální by bylo jich zkombinovat několik dohromady. Byla by tedy vhodnější polygamie či polyandrie? To vše je jen únik před vlastním sobectvím. Ve světě ještě pár takových zemí či komunit funguje. Tato společenství jsou malá a musí spolu držet kvůli přežití nebo většinou spíše ženy nejsou schopny se z tohoto stavu vymanit. V naší společnosti se hledají důvody k rozchodu hlavně proto, že každý chce, aby bylo vše podle něj. Vyplývá to už z té představy mít z každého něco. Nikdy nikdo nebude dokonalý a hlavně ne my sami. Proč vlastně tedy chceme s někým být a vytvářet vztah? Většinou se říká, že to způsobují hormony. To je pravda jen částečná. Nakonec se ukáže, že prostě nedokážeme být sami. Samota nás deptá a my vyhledáváme společnost, abychom na samotu zapomněli, nalezli jednotu a ztratili se v něčem větším, než jsme my sami. Je to pravděpodobně vnitřní touha po jednotě realizovaná tímto primitivním způsobem – v hospodě, na rockovém či jiném koncertu, na fotbale, v kostele či jiném duchovním společenství atd. Jednota nás nabije, cítíme se silnější a vracíme se domů, abychom dál přežívali se sebou a s tím druhým. Najednou je stále vedle nás a postupně nám na něm začínají určité věci vadit. Nejvíce ubližujeme těm, co máme rádi. Máme je rádi opravdu? Není to něco, na co jsme si zvykli a co si namlouváme? Máme vedle sebe někoho z jakési setrvačnosti a vlastně ani nevíme proč.

Proč každý zabíjí, co miluje,

ať každého to vědomím,

někdo to dělá hořkým pohledem,

některý slovem lichotným,

zbabělec usmrcuje polibkem,

statečný muž však mečem svým.

Někteří lásku v mládí zabíjí,

někteří až když zestárnou,

vášnivou rukou škrtí někteří,

někteří rukou zlacenou.

Někteří nožů proto užijí,

že mrtví brzy vychladnou.

Oscar Wilde

Opravdu depresivní báseň. Ovšem Wilde také řekl, že to záleží na tom, nakolik je člověk schopen milovat a nakolik sám sobě dovolit být milován. Už jsem zde několikrát napsal, že milovat je to nejtěžší na světě. Člověk si totiž vytvoří představu, jak má být milován, a když se mu nesplní, je zklamán. Ale nějak zapomíná na to, co má sám vložit. To jaksi považuje za samozřejmé, že se tím

zabývat nemusí.

Celý středověk hledali alchymisté kámen mudrců, ale zřejmě nikdo z nich nepřišel na to, že je to čisté srdce. Srdce, které bezvýhradně miluje, a proto vše poznává a vidí samo sebou. Opět cituji Wilda:

„ Život nás šálí stíny. Chceme po něm rozkoš a o nám ji dává s bolestí a zklamáním, které se za ní táhnou.“

Není to až příliš podobné základním vznešeným pravdám Buddhy o utrpení? Co nám tedy zbývá?

Nemáme chtít rozkoš? Nemáme chtít lásku? Kdo si plete lásku s rozkoší, nikdy lásky nedosáhne. Láska je nejvyšší blaženost, rozkoš je jen jejím potůčkem, závislým na zdroji. Neotevře-li zdroj kohoutek, nic nepoteče. Právě marnost a nepochopení jsou to, co mi brání ve vzletu. Mám kolem sebe krásné ženy před čtyřicítkou, které hledají marně toho pravého muže, aby vytvořily vztah, rodinu a naplnily své poslání, ale bohužel jim to stále nevychází. Říkají, že by jejich partner měl být duchovní, ne materiální, ale zároveň chudého nechtějí. Jsou tyto ženy náročné na sebe a jsou také ony opravdu duchovní? Co to vlastně znamená být duchovní? Snad ne to, že chodím do nějakého společenství, které mi vyhovuje nebo vyznávám nějakou víru, aniž bych měl svou vnitřní zkušenost, která mě k ní přivedla? Nejvyšší vírou je věřit v lásku a láskou být. Snažit se opravdu poznat, co je to láskou být. Nepodlehnout při prvním zklamání našeho marného chtění. Lásku nedobudeme sebelitováním a naříkáním. Lásku nemůžeme svázat nebo zavřít do klece, byť zlaté. Láska je volná a svobodná jako pták, který si létá a usedá, jak se jemu zachce. Zdrží se a zase odlétne. My to nemůžeme ovlivnit. Ale můžeme se stát palácem, v němž bude chtít láska sídlit. Můžeme jí nabídnout to nejkrásnější v sobě, trůn našeho čistého srdce. Kdo miluje, nikdy nepřestane v lásku věřit. I kdyby se cokoli stalo. A pak se stane, co se stát má, jak pravil Merlin. Ač byl zrozen ženou a Duchem ďábla, překonal své negativní předpoklady a pomáhal celý život i po něm druhým hledat správnou cestu tak, aby ji nalezli sami v sobě a potom s druhým člověkem. Každý vztah lásky dává naději všem ostatním. Nejsou třeba žádné proslovy, poučování a nabádání, stačí opravdu být a milovat. Kdo lásku poznal, je láska sama a láska je kolem něj. To je skutečnost, to je pravda. Hledejte v sobě a naleznete. Jako ten chudák v pohádkách 1001 noci, který měl sen, aby se vypravil do daleké země, a tam v jednom městě kopal, že najde poklad. Teprve v onom dalekém městě potkal člověka, který měl naopak sen o jeho rodném městě a pokladu v jeho domě. Tehdy pochopil, jak málo hledal sám v sobě. Vrátil se tedy sám k sobě a našel poklad. Tak také vy nehledejte jinde 

n

e

ž

v

s

o

b

ě

a

n

a

l

e

z

n

e

t

e

.

B