Píseň mého srdce

Jistě měl skoro každý z vás, přinejmenším v pubertě, problémy s rodiči. Přesněji, spíše rodiče měli problém s vámi. Vůbec vás nechápali, nic vám nechtěli dovolit, jejich názory byly staromódní, chtěli, abyste v životě dělali něco úplně jiného, než jste chtěli dělat vy. Kvůli tomu vás strašně štvali a vy jste chtěli odejít někam jinam, kde žádní rodiče nebudou a budete si moci dělat, co chcete. Otravovali vás tak, že byste nejradši utekli a někteří z vás to dokonce udělali. Útěky a důvody k nim mohou být ovšem různé...

Útěky v Orientu

V asijských zemích stále panuje velká úcta k rodičům. Je přímo součástí životního stylu. Všimněte si, kolik dětí Číňanů, Vietnamců či Indů pomáhá svým rodičům v restauracích a je to pro ně samozřejmé. Každý den vidím u nás ve večerce, jak syn přijde ze školy a nastoupí k pokladně za rodiče. Když jsem byl v Indii, na vlastní kůži jsem zažil, jak moc mají Indové staré lidi a zejména nejstarší členy rodiny v úctě. Přiletěl jsem po vysilující cestě z Evropy pozdě v noci, vyčerpaný, jak se říká, na doraz. Měl jsem spát u známých Indů. Babička se však dívala na velmi nahlas puštěnou televizi. Celá rodina čekala, až pořad skončí a budou moci uložit babičku ke spánku. Teprve někdy před půlnocí mě začali vítat a ptát se, co chci k jídlu atd. Stejná úcta je u mladšího bratra ke staršímu. Když si vzpomenu, jak jsme se s mým bratrem rvali, tak je to neporovnatelné. Zároveň také jistě víte, že od pradávna v Indie existuje tzv. sannjása, odchod do bezdomoví. Chtěl-li však syn odejít z domova a stát se potulným hledajícím Pravdy, či jít do nějakého ášramu, tak musel dostat svolení obou rodičů. Nedostal-li ho, neodešel.

Můžete si vzpomenout také na příběh F.L. Věka v televizním seriálu, natočeném podle skutečného příběhu. Syn chtěl pokračovat ve studiích v Praze, ale tatínek řekl, že musí prodávat v Dobrušce v krámu. A on tatínka poslechl. Také dcery poslechly, když jim vybrali rodiče manžela. Jen někdy měly velké štěstí, když si mohly vybrat samy. Děti měly rodiče ve velké úctě, dokonce jim vykaly a vůbec by si nedovolily na ně řvát, nadávat jim, nebo se s nimi dokonce rvát, jako se stává dnes.

Útěky na Západě

Dá se říci, že v Orientu tyto rodinné vztahy stále přetrvávají i s rostoucí demokratizací společenských systémů a přijímáním západních pravidel. Je to způsobeno tisíciletými tradicemi výchovy. Nic takového v Evropě a v Americe nebylo. Původní křesťanská výchova byla založena spíš na strachu a obavách z božího trestu nebo z vyřazení ze společnosti řízené církví. Později, ve viktoriánské době, se zase ustanovila předepsaná, pokrytecká morálka, která přetrvávala v podstatě až do 20 století. Prudký rozmach USA ve 20. století s sebou přinesl i velmi uvolněná pravidla chování, která v něčem pomohla ozdravit společnost, ale na druhou stanu začalo být tolerováno mnoho dříve nemyslitelného v rodinných vztazích. Tehdy už bylo normální, že děti se hádaly s rodiči a utíkaly z domova.

Dokonce o tom začali spisovatelé psát knihy. Dnes už to došlo tak daleko, že děti vytáhnou na rodiče zbraně. Ti často nedokáží udržet své manželství, hádají se, děti k nim ztrácejí úctu a touží po něčem lepším. Vznikají pro ně linky důvěry a různé organizace, které jim pomáhají, což je určitě dobře. Problém je ovšem složitější, jeho kořeny najdeme už od počátku ve výchově doma i ve společnosti a její etické a duchovní úrovni. Každý chce z takovéto klece utéci, nejen děti.

Důvody útěku

Je také velký rozdíl již od počátku v touze po odchodu z domova v Orientě a na Západě. Např. v Indii chtěl většinou syn odejít, aby se dal na duchovní cestu. Vlastně se potom dostal do společenství, které ho vedlo správně a pro život vhodně. Mohl potom klidně odejít a mít vštěpeny hluboké etické základy. Jeho působení ve společnosti bylo pozitivní a nedestruktivní. Zajímavé je, že ačkoli toto vše učili bráhmani, dodnes se nejedná o žádnou církev, která je řízena nějakým nejvyšším duchovním a pravidla nejsou lidem pod hrozbou božího trestu vnucována. Proto také přetrvala takovou dobu a lidé je přirozeně dodržují. Samozřejmě, že dnes už je vlivem západní kultury toto narušeno.

Řešení

Útěky nemusí znamenat vzdor vůči rodičům nebo odchod za hledáním Pravdy a poznáním sebe sama. Dnešní společnost je přetechnizovaná a hodně lidí se chce vrátit k přírodě. Utíkají tedy do hor a lesů i dospělí, stěhují se do vesnic nebo aspoň každý víkend vyráží na výlet do přírody. Ostatně opět to není nic nového. Již doba osvícenská propagovala návrat k přírodě a Voltaire ve svých dílech naivně hlásal výhody z toho plynoucí. Není to však tak jednoduché, jak krásně zobrazil Gustave Flaubert ve svých Dvou písařích, u nás úžasně zahraných Sovákem a Horníčkem. Nástupci osvícenců jsou ekologové, hnutí Greenpeace a další.

Stejným útěkem bylo hnutí hippies, které hlásalo právě to, co dnes nejvíce chybí, lásku mezi lidmi a mír. Bohužel bylo spojeno též s drogami a promiskuitou. Přesto díky hippies došlo k velké obrodě v celém světě.

Útěk však nemusí mít důvody jiné, než jsou v člověku samému. Společnost nás učí být úspěšný, neustále se snažit zvyšovat výkon a vydělat víc peněz, abychom si mohli koupit víc věcí, bez nichž přece nemůžeme být. K tomu si musíme vzít hypotéky a půjčky, které pak budeme splácet přes polovinu života. Nevyděláváme-li dost peněz, přijdeme nemilostně o věci nebo i byt. Žijeme tedy v jakémsi začarovaném kruhu, který nás nutí vydělávat stále více peněz. Lidé pak z něj zoufale unikají krádežemi, podvody nebo dokonce sebevraždami. Nemají čas na sebe, na druhé, a když ano, tak jen pro ty, kteří jim mohou přinést nějaké výhody. Ani v práci na sebe nemají kolegové čas, tak se převzal americký způsob sbližování, tzv. teambuilding, poněkud nepřirozené seznamování lidí na společné akci. Čas na sebe nemají ani sousedé, nevědí, kdo vedle nich bydlí. Nebo se s ním rovnou soudí, že mu větev stromu přesahuje do jejich dvora a stíní.

Ze stejného důvodu nemají čas rodiče na sebe a často ani na děti. Ty potom nikdo nevychovává a nedává jim tolik potřebnou lásku nebo jen nárazově. Stejně tak je nevychovává ani škola, protože na to nemá čas a vyškolené lidi. Nejen děti, ale i dospělí potom utíkají k internetu a jeho často podvodným nabídkám. Seznamky jsou plné inzerátů s tématem člověk hledá člověka. Ve skutečnosti každý z nich hledá sám sebe. Nevyzná se v sobě, ve svých citech, nemá důkladný základ, nemá se komu svěřit, z čehož poté mají prospěch psychoterapeuti a farmaceutický průmysl. Jen málokdo má tolik síly, aby v tom bludišti dokázal vytrvale hledat sám sebe. Lidé se pak uzavírají do sebe, nikomu nevěří, mají strach.

Situace se zdá být hrozivá a neřešitelná. Kdo však chce, tak hledá a najde přátele, společenství spřízněných duší a tím také cestu k sobě a působení ve společnosti, která druhé povzbuzuje. Nevzdávejte to, věnujte pozornost práci na sobě, vyjadřujte lásku dětem a druhým. Najděte v sobě světlo, protože ho máme v sobě všichni a můžeme jej předávat. Svět bude takový, jaký si ho uděláme my sami.