Někdy se mu říká arabská loutna, což ovšem není přesné označení, neboť všechny loutny vznikly právě z něj – z údu, drnkacího arabského nástroje. Uvedený název v překladu znamená zlomenou hůlku. Jeho rodný list lze doložit přibližně z 5. století v Iráku. Odtud putoval dál do severní Afriky a Evropy. Zajímavé je, že na rozdíl od meditativnosti indické hudby úd vždy sloužil k vyjádření emocí. Ani dnes není ničím neobvyklým, že při hře na něj posluchači upadnou do extáze nebo silného citového pohnutí.

V Pohádkách tisíce a jedné noci se často popisuje jak chalífa vyžadoval hru na úd, již nezřídka doprovázely básně. »Arabské obecenstvo je velmi emotivní. Vystoupení hodně prožívá. Lidé při něm pláčou, smějí se, jásají. To Indové jsou jiní. Ti se během hudební produkce courají sem a tam, odcházejí, přicházejí, vaří si čaj, uspávají děti, protože koncert často trvá mnoho hodin,« dokresluje zvyky jiných národů muzikolog Mazánek.

Úd je čtyřstrunný nástroj. Čtyři struny představují čtyři živly, čtyři roční období, čtyři části dne, čtyři fáze Měsíce. Na rozdíl od sitáru úd nemá pražce. Arabská hudební teorie je velice důkladně rozpracována. Stejně jako indická zahrnuje řadu mikrotónů. Hrou na tento, v porovnání se sitárem poměrně malý nástroj, někdy koncem 6. století proslul Zirjáb, jenž působil na dvoře chalífy Hárúna Ar-Rašída. Jeho zvládnutí nástroje bylo natolik mistrovské a úžasné, že jak už to tak bývá, vyvolalo bezbřehou závist a nenávist jiných tehdejších hudebníků. Aby si zachránil holý život, uprchl a putoval Maghrebem (arab. = západ; označení pro západní části arabskoislámského světa v severní Africe, zejména Maroka – pozn. autorky), až jej cestičky zavedly do Andalusie. Tady k údu Zirjáb přidal pátou strunu.

Úd v Maroku, Turecku, Alžírsku a jinde se obykle liší laděním, stylem hry i tónovými postupy. Ve Španělsku se z něj postupně vyvinula kytara. Považte, hráli na něj dokonce i na dvoře Karla IV! Ovšem spíše k zábavě a tanci posluchačů. Protože bylo třeba, aby bylo nástroj více slyšet, začalo se na něj hrát v akordech, struny se podvazovaly hedvábnou nití, až vznikly pražce, přibyly struny, rozšířil se krk a na světě byla loutna. Zatímco tělo sitáru je vlastně z vydlabané dýně, úd je vyroben z několika slepených pruhů dřeva, které tvoří tělo. Je to zadumaný nástroj s temným sametovým zvukem.

»Když jsem byl před mnoha lety na festivalu v Egyptě, slyšel jsem tam úd a musím přiznat, že mne okamžitě nadchl. Tenkrát jsem navštívil i pásmo Gazy a poznal, co život tady obnáší. Tolik policistů se štíty pohromadě jsem nikdy neviděl. Slyšel jsem Palestince na úd hrát i revoluční písně. Zatoužil jsem po tomto nástroji a po dlouhém, a v této oblasti povinném smlouvání na trhu, jsem si jej koupil. Zatím u nás není tento nástroj moc slyšet, ale do etnorocku už proniká. Běžně na něj hraje snad jen kapela Zirjáb, složená z »našich českých« Arabů.«

Jak Jiří Mazánek poznamenává, africké, arabské a další národy se stále častěji zapojují do popu a rocku. Vzniká tzv. world music, neboli světová hudba, která nás obohacuje právě o prvky jiných kultur. Je to i díky tomu, že se více používají etnické nástroje. Ještě pozoruhodnější je, že potomci vystěhovalců, kteří se už narodili v cizině a zemi předků povětšinou znají jen z vyprávění rodičů, nástroje, které měly kdysi přesně určený cíl, a tudíž i hudební školy, obohacují vlastním způsobem hry. Například v Anglii žije hodně Indů, kteří se vracejí ke kořenům své vlasti, avšak na nástroje hrají jinak, protože je jejich nahlížení na svět odlišné. Umění a hudební odkaz předků spojují se západní hudbou. Některé nástroje, jako třeba bubny tabla, využívají dokonce i symfonické orchestry. A tak se není co divit, že skupina Relaxace, v níž Jiří Mazánek hraje, svého času v Egyptě posluchače do vytržení uvedla slovenskými píšťalkami. Aspoň v tomto směru se svět sbližuje.

Jana ČASNOCHOVÁ
Vyšlo v Haló noviny – víkendová příloha, 17.12.2004