Již odnepaměti se člověk snaží poznat smysl života. I nejstarší archeologické nálezy nás přesvědčují o tom, že lidé neměli zájem jen o to, jak si sehnat potravu a jak bydlet. Od počátku se objevují též známky kultury a magických obřadů. U našich pravěkých předků si můžeme toto vše domýšlet. Avšak ještě dodneška žijí některé primitivní – nyní spíše říkáme přírodní – národy, které jsou dosud nedotčeny civilizací. Členové těchto národů žijí většinou mnohem více spolu než my – civilizovaní lidé. Mají k sobě blíže po všech stránkách a to jim umožňuje poznat hlouběji nejen ty druhé, ale též sebe sama, své třeba i utajené, neprojevené schopnosti a také možnosti přírody kolem nich. To, co je normální pro zvířata, např. sledování stopy čichem, je normální též pro tyto lidi. Mohli bychom takto pokračovat ve výčtu dalších mimořádných schopností, ale stačí, když si uvědomíme, že to vše jsou jen rozšířené možnosti smyslů. Proč bychom nemohli cítit, slyšet a vidět na kilometry též my? Ve skutečnosti je všechno možné. Jak však toho dosahují tito lidé?

Dostáváme se tím k nejzákladnější podstatě našeho bytí. Jak víme, všichni tito lidé nejsou zatíženi žádnými předsudky, ale na druhou stranu též nezneužívají svých možností. Obrovskou úlohu u těchto národů hraje pohlavní pud, pohlavní akt a symboly pohlaví. U všech se setkáváme se zasvěcovacími obřady dívek i chlapců, při nichž např. dochází k hromadné defloraci dívek, obřízce chlapců a poznání tajemství sexuální síly vůbec. Avšak tyto obřady jsou pouhým vyvrcholením předchozí přípravy a jejich výsledkem nejsou v pozdějším životě žádné nepřístojnosti či nenormálnosti. I když my ze své omezené zkostnatělé pozice na to tak můžeme hledět. Absolvování zasvěcení – iniciace – opravňuje mladého člověka stát se rovnoprávným členem společnosti dospělých též se všemi sociálními aspekty. Při iniciaci nedochází pouze k obřízce či defloraci, ale i k různým zkouškám dospělosti, jako je např. tetování, vyrážení zubů nebo jiná úprava fyzického zevnějšku člověka. Ta je pouze důkazem iniciace a ne vlastním účelem. Hlavním účelem je zasvětit jak dívky, tak chlapce do všech tajů a skutečností světa společnosti. Při dlouhodobé přípravě se každý jedinec učí mytologii, obřadní zvyklosti, učí se zpívat, tančit i milovat. Vlastní iniciace je silně emocionální a má vzbudit pocit sounáležitosti a jednoty s kolektivem. Pro tyto národy je například zcela normální polygamie či lesbické vztahy. My tyto věci vždy posuzujeme z hlediska uspokojení a co nejvyššího zážitku. Ale pro tyto národy je to pouze poznání možnosti sexuálních sil v člověku. Tyto síly se naučí správně používat ve svém životě tak, aby s nimi neměly žádné problémy a po celý život byly naplněny přirozenou zdravou vitalitou.

Avšak pohlédneme-li do minulosti všech náboženství, shledáme, že i v nich tomu bylo obdobně. Žádný židovský král, Davida a Šalomouna nevyjímaje, nežil pouze s jednou manželkou a jen do určitého věku. Právě naopak, až do nejposlednějšího stáří byli všichni vitální. Staří proroci plodili děti i ve věku několika set let a to, že byl král David až do své smrti zahříván v posteli krásnou, mladou Šulamitkou, svědčí o znalosti tajemství sexuálních sil. Nejinak tomu bylo ve středověku s alchymisty hledajícími kámen mudrců a elixír života, rosenkruciány, rytíři svatého grálu a dalšími křesťanskými tajnými řády. Těmi největšími znalci nebyli pouze Indové, jak usuzujeme z tantrických a jóginských děl, ale též čínští taoisté, tibetští mnichové, egyptští chrámoví kněží, někteří řečtí gnostici a Keltové. Sám apoštol Pavel dává jasně v bibli v 1. epištole ke Korintským najevo tuto svou znalost, ale nesděluje ji otevřeně. Pravdou je, že to, co přírodní národy znají, my civilizovaní lidé jsme ztratili právě díky svému rozumu a své zvrhlosti citové. Zdá se, že obrovskou roli zde sehrála jednak naše pohodlnost, která vyplynula z civilizovaného způsobu života, a jednak nesprávné pochopení křesťanství.

Nacházíme se nyní ve věku, kdy většina z nás žije zvířecím životem. Není to správný výraz, protože zvířata žijí úplně přirozeně, znají své schopnosti a jsou zcela spjata s přírodou. My však žijeme nepřirozeně, myslíme zvrhle nebo vůbec, přírodu jsme skoro zničili a nestojíme o to, abychom poznali, co nás s ní svazuje. Jsme přitom součástí celého vesmíru, v němž vše má svou roli a je navzájem spjato. Toto nechápeme a pochopit nechceme. Čím je to však způsobeno? Co nám stále odebírá energii, kterou potom hledáme všude kolem sebe, jen ne v sobě samém?

Všechna náboženství jako svou počáteční pravdu hlásají, že existuje Bůh.V pohledu na to, co je Bůh, se však mohou různit. V podstatě pro všechna náboženství je to nejvyšší bytí, které je bez počátku a konce, nekonečné, věčné a nepředstavitelné. Může však být též personifikované, projevené v nějaké podobě, může být silami dobra a zla spolu stále zápasícími či nejvyšší úrovní energie.

Smyslem našeho života je poznat Boha, splynout s Ním, vrátit se domů, do Božího království. Abychom toho dosáhli, je třeba žít správným vnějším i vnitřním životem. Mezi nimi by nemělo být rozporu. K tomu jsou dávána zakladateli či vykladači všech náboženství určitá pravidla a doporučení. To nejzákladnější pravidlo – vedle víry v Boha a odevzdání se mu ve vší činnosti – doporučuje ovládnout sexuální energii a žít čistě. Žít čistě znamená vykonávat veškerou činnost jako průliv Boží vůle, stále spočívat v Božím vědomí. Dosáhneme toho tím, že se zbavíme všech svých přání a tužeb, svého ega. Objevíme tak naši pravou podstatu, hlubinu vyššího Já, které k nám tiše promlouvá. Nasloucháním tomuto hlasu – protože to nemusí být doslova hlas, ale spíše intuitivní vedení – se po dlouhodobém praktikování dostaneme do onoho Božího vědomí, skutečného království. V Božím vědomí bychom měli spočívat ne svou vírou nebo rozumem, nýbrž zcela přirozeně. Potom používáme též zcela přirozeně sexuální energii, nemrháme jí, ale ani nás nestrhává. Stáváme se svobodnými lidmi, kteří projevují pouze Boží vůli, a nepotřebujeme žádná vnější omezení, i když je vlastně dodržujeme. Takže tato doporučení se týkají masy lidí, jíž jsou určena, protože je třeba kázeň, aby spolu lidé mohli žít a aby se také lépe mohli ovládat. Jestliže se však podíváme na jednání většiny lidí, co vidíme? Celé dějiny lidstva by se daly charakterizovat dějinami těch, kteří byli ovládáni sexuálním pudem. Války se vedly kvůli ženám nebo naopak ženy zase nabádaly muže k válkám kvůli sobě, aby získaly bohatství. Nalezneme málokoho, kdo by byl schopen ovládat svůj sex. Vždyť i symbol Indie, Mahátma Gándhí, byl otrokem sexu a nedokázal se ho zříci, ani když umíral jeho otec. Potom však učinil slib celibátu a celý život zasvětil boji s ním v sobě samém. Hledal nejvhodnější dietu, která by ho oslabila, vyčerpával se hladovkami a nadměrnou činností, a když myslel, že sex ovládl, přesvědčil se o tom, že v jeho mysli stále vyvstávají myšlenky na něj.

Největším tajemstvím je totiž, že sex neovládneme bojem proti němu, ale tím, že ho využijeme. To, co je v životě člověka nejdůležitější, je láska. Lásku je třeba pochopit, postavit na první místo a vše jí ve svém jednání a myšlení podřídit. Láska je to, co nás pozvedá k Bohu. Lásku si však nelze nařídit. Ta sama přichází a odchází. Je však pravda, že přichází a odchází? Není ve skutečnosti stále s námi, v nás, ve všech kolem nás, ve všem kolem nás? Láska vyplývá z naší sexuální energie, ale není jí. Díky sexuální energii, kterou správně a přirozeně pochopíme a užijeme, vzniká láska. Je však láska v člověku, který drží celibát? Vždyť se třeba u katolických kněží a mnichů drží celibát z lásky k Bohu. Je však jejich láska k Bohu opravdovou láskou? Není jen vírou v lásku nebo dokonce svatouškovstvím, pokrytectvím před sebou samým? Vždyť láska je věcí živou, musí se cítit, musí se žít a ne jí jen věřit nebo si ji namlouvat. Milióny lidí dnes věří, že milují toho druhého nebo ty druhé – a mýlí se. Natož ti, co milují Boha. Není většina z nich v nevědomosti?

Přes toto zpochybnění však má celibát smysl. Je třeba sexuální síly, aby se jí nemrhalo, a zaměření své mysli na Boha. Ale, jak říká též svatý Pavel, tělo se ozývá a vyžaduje si svou potřebu, ať je jí potrava, vyměšování či uspokojení sexu.

pro časopis Post 1 / 1992