Již odnepaměti se člověk snaží poznat smysl života. I nejstarší archeologické nálezy nás přesvědčují o tom, že lidé neměli zájem jen o to, jak si sehnat potravu a jak bydlet. Od počátku se objevují též známky kultury a magických obřadů. U našich pravěkých předků si můžeme toto vše domýšlet. Avšak ještě dodneška žijí některé primitivní – nyní spíše říkáme přírodní – národy, které jsou dosud nedotčeny civilizací. Členové těchto národů žijí většinou mnohem více spolu než my – civilizovaní lidé. Mají k sobě blíže po všech stránkách a to jim umožňuje poznat hlouběji nejen ty druhé, ale též sebe sama, své třeba i utajené, neprojevené schopnosti a také možnosti přírody kolem nich. To, co je normální pro zvířata, např. sledování stopy čichem, je normální též pro tyto lidi. Mohli bychom takto pokračovat ve výčtu dalších mimořádných schopností, ale stačí, když si uvědomíme, že to vše jsou jen rozšířené možnosti smyslů. Proč bychom nemohli cítit, slyšet a vidět na kilometry též my? Ve skutečnosti je všechno možné. Jak však toho dosahují tito lidé?

Dostáváme se tím k nejzákladnější podstatě našeho bytí. Jak víme, všichni tito lidé nejsou zatíženi žádnými předsudky, ale na druhou stranu též nezneužívají svých možností. Obrovskou úlohu u těchto národů hraje pohlavní pud, pohlavní akt a symboly pohlaví. U všech se setkáváme se zasvěcovacími obřady dívek i chlapců, při nichž např. dochází k hromadné defloraci dívek, obřízce chlapců a poznání tajemství sexuální síly vůbec. Avšak tyto obřady jsou pouhým vyvrcholením předchozí přípravy a jejich výsledkem nejsou v pozdějším životě žádné nepřístojnosti či nenormálnosti. I když my ze své omezené zkostnatělé pozice na to tak můžeme hledět. Absolvování zasvěcení – iniciace – opravňuje mladého člověka stát se rovnoprávným členem společnosti dospělých též se všemi sociálními aspekty. Při iniciaci nedochází pouze k obřízce či defloraci, ale i k různým zkouškám dospělosti, jako je např. tetování, vyrážení zubů nebo jiná úprava fyzického zevnějšku člověka. Ta je pouze důkazem iniciace a ne vlastním účelem. Hlavním účelem je zasvětit jak dívky, tak chlapce do všech tajů a skutečností světa společnosti. Při dlouhodobé přípravě se každý jedinec učí mytologii, obřadní zvyklosti, učí se zpívat, tančit i milovat. Vlastní iniciace je silně emocionální a má vzbudit pocit sounáležitosti a jednoty s kolektivem. Pro tyto národy je například zcela normální polygamie či lesbické vztahy. My tyto věci vždy posuzujeme z hlediska uspokojení a co nejvyššího zážitku. Ale pro tyto národy je to pouze poznání možnosti sexuálních sil v člověku. Tyto síly se naučí správně používat ve svém životě tak, aby s nimi neměly žádné problémy a po celý život byly naplněny přirozenou zdravou vitalitou.

Avšak pohlédneme-li do minulosti všech náboženství, shledáme, že i v nich tomu bylo obdobně. Žádný židovský král, Davida a Šalomouna nevyjímaje, nežil pouze s jednou manželkou a jen do určitého věku. Právě naopak, až do nejposlednějšího stáří byli všichni vitální. Staří proroci plodili děti i ve věku několika set let a to, že byl král David až do své smrti zahříván v posteli krásnou, mladou Šulamitkou, svědčí o znalosti tajemství sexuálních sil. Nejinak tomu bylo ve středověku s alchymisty hledajícími kámen mudrců a elixír života, rosenkruciány, rytíři svatého grálu a dalšími křesťanskými tajnými řády. Těmi největšími znalci nebyli pouze Indové, jak usuzujeme z tantrických a jóginských děl, ale též čínští taoisté, tibetští mnichové, egyptští chrámoví kněží, někteří řečtí gnostici a Keltové. Sám apoštol Pavel dává jasně v bibli v 1. epištole ke Korintským najevo tuto svou znalost, ale nesděluje ji otevřeně. Pravdou je, že to, co přírodní národy znají, my civilizovaní lidé jsme ztratili právě díky svému rozumu a své zvrhlosti citové. Zdá se, že obrovskou roli zde sehrála jednak naše pohodlnost, která vyplynula z civilizovaného způsobu života, a jednak nesprávné pochopení křesťanství.

Nacházíme se nyní ve věku, kdy většina z nás žije zvířecím životem. Není to správný výraz, protože zvířata žijí úplně přirozeně, znají své schopnosti a jsou zcela spjata s přírodou. My však žijeme nepřirozeně, myslíme zvrhle nebo vůbec, přírodu jsme skoro zničili a nestojíme o to, abychom poznali, co nás s ní svazuje. Jsme přitom součástí celého vesmíru, v němž vše má svou roli a je navzájem spjato. Toto nechápeme a pochopit nechceme. Čím je to však způsobeno? Co nám stále odebírá energii, kterou potom hledáme všude kolem sebe, jen ne v sobě samém?

Všechna náboženství jako svou počáteční pravdu hlásají, že existuje Bůh.V pohledu na to, co je Bůh, se však mohou různit. V podstatě pro všechna náboženství je to nejvyšší bytí, které je bez počátku a konce, nekonečné, věčné a nepředstavitelné. Může však být též personifikované, projevené v nějaké podobě, může být silami dobra a zla spolu stále zápasícími či nejvyšší úrovní energie.

Smyslem našeho života je poznat Boha, splynout s Ním, vrátit se domů, do Božího království. Abychom toho dosáhli, je třeba žít správným vnějším i vnitřním životem. Mezi nimi by nemělo být rozporu. K tomu jsou dávána zakladateli či vykladači všech náboženství určitá pravidla a doporučení. To nejzákladnější pravidlo – vedle víry v Boha a odevzdání se mu ve vší činnosti – doporučuje ovládnout sexuální energii a žít čistě. Žít čistě znamená vykonávat veškerou činnost jako průliv Boží vůle, stále spočívat v Božím vědomí. Dosáhneme toho tím, že se zbavíme všech svých přání a tužeb, svého ega. Objevíme tak naši pravou podstatu, hlubinu vyššího Já, které k nám tiše promlouvá. Nasloucháním tomuto hlasu – protože to nemusí být doslova hlas, ale spíše intuitivní vedení – se po dlouhodobém praktikování dostaneme do onoho Božího vědomí, skutečného království. V Božím vědomí bychom měli spočívat ne svou vírou nebo rozumem, nýbrž zcela přirozeně. Potom používáme též zcela přirozeně sexuální energii, nemrháme jí, ale ani nás nestrhává. Stáváme se svobodnými lidmi, kteří projevují pouze Boží vůli, a nepotřebujeme žádná vnější omezení, i když je vlastně dodržujeme. Takže tato doporučení se týkají masy lidí, jíž jsou určena, protože je třeba kázeň, aby spolu lidé mohli žít a aby se také lépe mohli ovládat. Jestliže se však podíváme na jednání většiny lidí, co vidíme? Celé dějiny lidstva by se daly charakterizovat dějinami těch, kteří byli ovládáni sexuálním pudem. Války se vedly kvůli ženám nebo naopak ženy zase nabádaly muže k válkám kvůli sobě, aby získaly bohatství. Nalezneme málokoho, kdo by byl schopen ovládat svůj sex. Vždyť i symbol Indie, Mahátma Gándhí, byl otrokem sexu a nedokázal se ho zříci, ani když umíral jeho otec. Potom však učinil slib celibátu a celý život zasvětil boji s ním v sobě samém. Hledal nejvhodnější dietu, která by ho oslabila, vyčerpával se hladovkami a nadměrnou činností, a když myslel, že sex ovládl, přesvědčil se o tom, že v jeho mysli stále vyvstávají myšlenky na něj.

Největším tajemstvím je totiž, že sex neovládneme bojem proti němu, ale tím, že ho využijeme. To, co je v životě člověka nejdůležitější, je láska. Lásku je třeba pochopit, postavit na první místo a vše jí ve svém jednání a myšlení podřídit. Láska je to, co nás pozvedá k Bohu. Lásku si však nelze nařídit. Ta sama přichází a odchází. Je však pravda, že přichází a odchází? Není ve skutečnosti stále s námi, v nás, ve všech kolem nás, ve všem kolem nás? Láska vyplývá z naší sexuální energie, ale není jí. Díky sexuální energii, kterou správně a přirozeně pochopíme a užijeme, vzniká láska. Je však láska v člověku, který drží celibát? Vždyť se třeba u katolických kněží a mnichů drží celibát z lásky k Bohu. Je však jejich láska k Bohu opravdovou láskou? Není jen vírou v lásku nebo dokonce svatouškovstvím, pokrytectvím před sebou samým? Vždyť láska je věcí živou, musí se cítit, musí se žít a ne jí jen věřit nebo si ji namlouvat. Milióny lidí dnes věří, že milují toho druhého nebo ty druhé – a mýlí se. Natož ti, co milují Boha. Není většina z nich v nevědomosti?

Přes toto zpochybnění však má celibát smysl. Je třeba sexuální síly, aby se jí nemrhalo, a zaměření své mysli na Boha. Ale, jak říká též svatý Pavel, tělo se ozývá a vyžaduje si svou potřebu, ať je jí potrava, vyměšování či uspokojení sexu.

pro časopis Post 1 / 1992

V úvodním článku minulého čísla jsme se zmínili o nesmírném významu sexuální síly. Vedle strachu ze smrti je vůbec nejsilnějším pudem v člověku. Připomněli jsme si, jak zodpovědně k ní přistupovaly pravěké civilizace i nynější přírodní národy. Avšak dnešní člověk si je činnosti pohlavní síly velmi málo vědom. Pozornost jí věnuje teprve tehdy, když si to začne sama vyžadovat jako potřeba těla, nebo když ji nesmyslným způsobem vybičovává k uspokojení.

Abychom mohli pochopit, proč vůbec vznikl celibát, byť i samovolně, proč se doporučoval v různých duchovních praxích nebo naopak nedoporučoval, je třeba správně poznat činnost pohlavní síly.

Vše v tomto světě, tedy i ve vesmíru existuje v polaritě. Vždy najdeme jako vysvětlení pro všechny jevy, procesy či existence dva principy, které nazýváme kladný a záporný, mužský a ženský, jang a jin, šiva a šakti atd. Tyto jsou k sobě vzájemně přitahovány na nejnižších i nejvyšších úrovních. Tato přitažlivost nebo láska vytváří harmonii, soulad, vyrovnání, které drží pohromadě celý tento vesmír, tedy i planetární systémy. Vždyť ani gravitace není ničím jiným než vyrovnáváním těchto sil. Nejzákladnější zákon v přírodě je zákon akce a reakce. Každá síla vyvolává stejnou sílu opačně orientovanou. Tuto sílu si můžeme představit na jakékoli úrovni. Pak se může např. v orientální, hlavně indické, filosofii nazývat karmanovým zákonem, který říká, že jsme zodpovědni za všechny naše myšlenky, slova, skutky, protože se k nám jako bumerang větším či menším obloukem – tedy dříve nebo později – vrací zpět, aby došlo k vyrovnání. Z toho pak vyplývá i teorie reinkarnace, znovuzrozování. ten, kdo něco vyvolal a dosud nevyrovnal všechny účty, musí se navracet do svého dalšího těla, které vytváří tak, jako když obléká nové šaty. Přesně tak, jak pravil Ježíš: Neodejdeš odsud, dokud nezaplatíš do posledního haléře (Luk. 12,59). A tak jsou přitažlivost a láska neboli neustálý boj mezi vyrovnáním mužského a ženského pólu vlastně tím nejzákladnějším, co v životě probíhá: Protože si však nejsme vědomi sami sebe – či jen chvílemi, kdy intenzívně existujeme - nejsme schopni též pochopit, že tento boj o vyrovnání polarit se promítá i do těch nejjemnějších stavů našeho bytí, i do těch nejniternějších hlubin podvědomí, i do těch nejvyšších extází, které jsme schopni prožít. A už vůbec si většina lidí není schopna uvědomit stav vědomí, který se nachází nad těmito polaritami, kdy není pouhá rovnováha, nýbrž existence zcela bez polarit a bez potřeby je vyrovnávat. Snaha o toto vyrovnání polarit se projevuje v našich náladách, konstituci těla, výběru potravy (tedy chuti k jídlu) a pochopitelně v touze po sexuálním objektu. Ta se projevuje opět na mnoha úrovních, které bychom zdánlivě za projev sexu ani nepovažovali – jako je třeba oduševnělý rozhovor, kde nepadne ani zmínka o sexu, kdy v nás nevznikne ani myšlenka na sex, ale přesto na zcela jiné úrovni, které si právě nejsme vědomi, uspokojujeme své libido, jak praví Sigmund Freud. Bylo by velkým zjednodušením vše považovat za projev sexu, ale postavíme-li tuto otázku jako vzájemný stav dvou polarit na různých úrovních, pak tomu tak je.

Proč se však tak podrobně zabýváme vysvětlením těchto polarit? Je to z toho prostého důvodu, že i v nás samých jsou obsaženy dvě polarity. U většiny z nás převažuje ta, která odpovídá i zrození našeho těla, tedy naším pohlavním orgánům. Této polarity je obvykle 60%. Někdy se stane, že někdo má jedné polarity 80 % i více. Jindy má třeba jen 40 %; potom je přitahován stejným pohlavím a mluvíme o úchylce. Ve skutečnosti však jsme všichni bisexuální. Ještě více než muži jsou bisexuální ženy. Velmi často se stává, že mají střídavě otočenou polaritu a jsou pro ně normální heterosexuální i lesbické vztahy. Dokonce jim pomáhají naplnit harmonii jejich života: vždyť i jejich pohlavní orgány jsou uzpůsobeny tak, že obsahují připomenutí mužského pohlavního údu v klitorisu i s možností jeho ztopoření.

Pochopíme-li tedy správně polarity, nebudeme nikoho odsuzovat pro jeho vztahy a budeme se snažit bděle vnímat úroveň svého vědomí, vzájemný vztah polarit v sobě i mimo sebe. Naše smysly jsou prvotní příčinou, projevem přitažlivosti či odpudivosti. Druhotnou příčinou je rozum. Smysly jednají pudově, pokud dostanou možnost projevovat se svou vlastní přirozeností a potřebou. Rozum je však už v zajetí určitých představ, konvencí a omezeností. Navíc jsou často smysly a rozum ve vzájemném rozporu. A tak tedy to, co je pro celou přírodu zcela přirozené – vzájemná přitažlivost – se stává pro člověka předmětem neustálého boje, rozporů, nepřirozeností a z toho vyplývající bolesti a utrpení. Přitom by stačilo, kdyby si jen byl správně vědom své úrovně bytí a dokázal toho využít.

Místo toho však člověk, který dostal obrovský dar ve svém rozumu, ho používá nesprávně, a tak si škodí. Stejně tak jako atomová energie byla dána ku prospěchu a hned vzápětí byla zneužita k ničení, tak také rozum a obrovská moc sexuální síly člověka jsou ve vzájemném rozporu a nepoužíváme jich správně.

Od počátku lidského bytí člověk věděl, že smyslem jeho existence není jen pomíjivý život. Již od počátku hledal a nacházel více. Stále více si uvědomoval sama sebe a poznával věci obyčejným smyslům skryté. Dospěl tudíž i k poznání, že dokonalost je skryta v nás samých, že nemusíme hledat nic mimo sebe, protože sami v sobě jsme odrazem Boha. Je-li psáno v Bibli, že jsme stvořeni k obrazu Božímu (Gen. 1,27), je třeba to pochopit skutečně doslova a obrazem Božím se stát. Obvykle však obraz Boží hledáme mimo sebe, v někom jiném. To je však počáteční potřeba, pomůcka. Každý hledá dokonalého muže či dokonalou ženu, tu šablonu, kterou by nasadil na svou mřížku, aby do sebe přesně zapadly. Někdy se to skutečně stane, nalezneme tu “skutečnou, pravou lásku”. Jenže my nesetrváváme na stejné úrovni – ani naše “skutečná láska” – naopak jsme v neustálé proměně (pantha rei), nestojíme, jak říkal Buddha. A tak vzájemné vyrovnání polarit způsobující takovou slast a opojení dříve nebo později vyprchá a nastupuje rozum, který tomu nechce věřit, a tak začne kalkulovat, něco si namlouvat nebo dokonce předstírat. Tato nemožnost stálosti vztahů, tato pomíjivost byla známa od pradávna a řešila se v normálním světském životě polygamií nebo polyandrií.

Ale i to je většinou jen léčka na naše ego a smysly, které hledají uspokojení. Polygamie nebyla skutečným řešením, protože pouze člověk rozptýlil své vědomí, neměl schopnost bdělého pozorování a uvědomování si skutečného směru a účelu svých myšlenek a činů. Tím jen hromadil další příčiny pro svá nová zrození.

Byli zde však jedinci, kteří viděli hlouběji a pokusili se využít své bdělosti k tomu, aby vystoupili výše na žebříčku poznání sebe sama. Tito lidé pochopili, že ne hledáním a uspokojováním vnějším naleznou harmonii, ale vnitřní cestou sjednocení a posléze i přeměny. Objevuje se symbolika vnitřního ženského principu jako měsíce a mužského jako slunce. Tyto je třeba spojit obdobně, jako je tomu při vnějším spojení muže a ženy. Tato mystická svatba je často znázorňována i symbolicky na výtvarných dílech, i když pozdějšími křesťany je nemilosrdně odstraňována. Vzpomeňme za všechny na Michelangelova Mojžíše, u něhož se hledalo rozumné vysvětlení rohů na hlavě: ve skutečnosti je to symbolické znázornění výstupu ženského principu – Měsíce – vzhůru do hlavy a spojení se Sluncem – mužským principem. Ženy se stávají nevěstami Kristovými a čekají na spojení s ním při mystické svatbě.

To, co je obestřeno takovým tajemstvím v křesťanství, není vůbec zastíráno ve všech východních naukách. Muhammad povoluje muslimům několik manželek, o konkubínách ani nemluvě, a arabské nebe je plné hurisek, dívek stále mladých, s nimiž muslimové souloží a ony přesto zůstávají pannami. Všechna hinduistická mužská božstva mají své ženské protějšky – šakti. Činnost mužského principu není možná bez spojení se šakti, teprve potom dojde k tvorbě a vzniku světů, projevu vůbec. Nejen chrámy a Kámásútra jsou plny těchto tantrických výjevů spojení muže a ženy; z tohoto pojetí vychází ale celý duchovní život. Pozadu nezůstává ani tibetský tantrický buddhismus nebo čínský taoismus.

Proč tedy je všude vnější spojení muže s ženou, případně i s více ženami, když jsem hovořil pouze o vnitřním spojení mužského a ženského principu? Toho je možné dosáhnout jak cestou opravdu jen vnitřní, tak speciálními cvičeními vnějšími, při nichž dochází k výměně a slaďování mužského a ženského principu. Tato cvičení vyžadují ze všeho nejvíce neustálé bdělé vědomí, potom postupně se rozšiřující schopnost vzájemné vnímavosti a případně speciální, někdy až krkolomné pozice, při nichž teprve dochází ke skutečné výměně energií. Protože všechna tato cvičení mohl provádět pouze člověk vysoce morálně vyspělý, s obrovskou schopností koncentrace a bdělosti, byla tato nauka vždy udržována v tajnosti a předávána pouze osobně učitelem těm nejschopnějším žákům. Většina ostatních lidí musela nejprve vycvičit svou bdělost neustálými meditacemi a speciálním cvičením.

Tím se vlastně dostáváme k tomu, že zpočátku není možné mrhat sexuální energií, naopak je třeba ji maximálně uchovat. Doporučení celibátu se pak stávají ve všech duchovních naukách nutností hlavně praktickou z důvodů provádění a úspěchu v duchovně koncentračních cvičeních. Mravní důvody zde vlastně nehrají žádnou roli.l Mravnost je výsledkem těchto cvičení a ne tato cvičení výsledkem mravnosti, i když obojí spolu úzce souvisí. Je však třeba od počátku vědět, že musí být přirozené sepětí bdělosti, vnímavosti a vnitřního klidu, ne napětí a rozumového chtění usilujícího o nějaký výsledek.

Je možné využít i vnějších prostředků jako zřeknutí se společnosti žen nebo vůbec společnosti smysly vzrušující, vyrovnat vhodným způsobem stravu, ponořit se do studia pouze duchovních knih a stále setrvávat se svým dokonalým učitelem, je-li to možné. Avšak toto vše nám pomáhá jen do určité míry a individuálně a je to odtržením od skutečného života. Každý má též od narození danou určitou míru síly pohlavní energie. Její potlačení nebo spíše převádění do jiných úrovní našeho bytí je možné jen do určitého stupně. Nad tento stupeň se dá stoupat jen postupně. Neznáme-li tuto mez, dochází k rozumovému či volnímu potlačování, které se začne většinou odrážet jako forma agrese, násilí vůči sobě nebo i druhým.

Přitom skutečné duchovní knihy o tom všem pojednávají a vysvětlují, co v tomto případě činit. Problém je pouze v tom, že je většinou čteme, vnímáme a vysvětlujeme si podle stupně našeho poznání nebo spíše nevědomosti a omezeného pohledu nauky, na niž jsme se upnuli, nebo přání ega, které chceme uspokojit. Je-li potom psáno v Pataňdžaliho Jóga sútrách, že jednou ze základních univerzálních a vždy platných zásad je brahmáčarja, pohlavní zdrženlivost, čistota, popřípadě až celibát, je vysvětlení tohoto bodu skutečně mnohotvárné podle různých učitelů. Přitom se však o kousek dál, ve verši 11,38 říká, že je-li jógín upevněn v pohlavní zdrženlivosti (brahmáčarje), získává energii. Již z tohoto faktu vyplývá, že dodržováním celibátu se postupně hromadí více a více energie. Je-li prováděn pouze samoúčelně jako nařízená zásada, musí nutně vést k potřebě nahromaděnou energii využít, někam ji svést, usměrnit, protože se začne časem promítat nejenom do tělesného neklidu a napětí, ale též do napětí psychického. To je vše nakonec známo u dospívajících chlapců a dívek v pubertě. Tak jako u nich je třeba již předem přistoupit k seznámení se vším, co souvisí se sexuální energií a pohlavními orgány, a dát jim možnost, kterou tolerujeme, stoupat a klesat při praktickém pohlavním životě, tak také v duchovním životě na vyšší úrovni energie vlastně dochází k témuž sbírání zkušeností, vzestupům a pádům, které by se měly chápat a přijímat ne jako výstřednosti, nýbrž jako zkušenosti na cestě k dokonalosti. Zároveň je však nutná určitá regulace a správné usměrnění těchto sil skutečným učitelem a znalcem, který provede žáka všemi úskalími a nebezpečími svodů tak, aby rozšířil svou vnímavost a poznal sebe sama.

Všem těmto zákrutám a cestičkám, jimiž se projevuje sexuální energie, se budeme nyní věnovat u jednotlivých náboženských a filosofických systémů.

pro časopis Post 2 / 1992

Během našeho povídání o celibátu a pohlavní energii vůbec jsme patřičně nezdůraznili celý smysl těchto úvah. Důvodem není psát o zajímavém či lechtivém tématu v tomto dnešním přesexualizovaném světě. Smyslem je právě a jen správné pochopení a uchopení toho, co je hnací silou našeho života, naučit se rozlišovat a pracovat s ní a tím pochopit, že lze dojít až k těm nejvyšším metám našeho života - samozřejmě dle svých individuálních schopností - a prožívat tak každodenní skutečnost komplexně, úplně a ne jen ve vybraných chvilkách, na které se těšíme a které si předem připravujeme. Právě takovéto neskutečné prožívání není totální existencí, nýbrž rozštěpením naší osobnosti na minulost, přítomnost a budoucnost. Ještě přesněji však žijeme pouze buď v minulosti nebo v budoucnosti svými vzpomínkami nebo zase plány.

Avšak pravá skutečnost je přítomností a to věčnou, bezčasou přítomností. To není filosofická úvaha, to je něco, co se dá a přímo musí žít! Tak žije každé zvíře v přírodě, tak žijí všechny přírodní národy, a proto nemusí řešit jiné problémy než ty, které právě samy sebou vznikají. My si však vytváříme mnoho problémů svým nesprávným způsobem života, aniž bychom si to vůbec uvědomovali. Právě proto zveřejňujeme tento seriál, aby si čtenáři z něj vzali podněty do každodenního života a zkušenosti, o nichž píšeme, se nestaly jejich vlastnictvím - protože každý máme pouze své vlastní zkušenosti, které jsou jedinečné - ale příčinou jejich vlastní přeměny.

Ve většině z nás žádná přeměna nenastala, i když je třeba být v tomto směru trpělivý a pokorný, a nebudeme-li bdělí a vnímaví, nemůže ani přeměna nastat. Nadchází-li nyní Nový věk, nenastane dříve, dokud většina z nás nebude schopna v něm žít. Do té doby bude existovat neustálý boj vnější i vnitřní mezi oběma věky.

Nemysleme však nyní na to, jaký je věk lidstva a postavení hvězd, pohleďme pravdivě - aspoň tak, jak jsme v této chvíli schopni si uvědomit a učinit - na své vlastní činy. Přiznejme si, co je podmiňuje. Neprovádějme žádnou zpověď, nemějme žádné výčitky vůči sobě ani druhým. Hleďme jen pravdivě na to, zda jsou všechny naše pohnutky a tudíž potom i slova a činy nesobecké. Víme však, co to znamená nesobecká pohnutka? Jsme vůbec schopni to ještě správně rozlišit?

Tím se vlastně dostáváme k jedné praktické a zároveň filosofické cestě - józe. To slovo v sobě obsahuje takovou škálu možností cest, jak jít k sobě samému, jako vybroušený diamant má nespočet plošek, z nichž každá je schopna odrážet světlo. Přesto základní význam tohoto slova je sjednocení, spojení. Celá jóga je tedy cesta vedoucí ke sjednocení, ke spojení. Řekli bychom k integraci celé naší bytosti. Proč? Navazuje to na naše předchozí úvahy. My jsme vlastně velmi rozštěpeni. Oddělujeme od sebe tělo, rozum, city i sex. Většinou se vůbec nezabýváme na jedné straně svým nevědomím, tudíž nevíme, co se v něm nachází a na druhé straně si zase neuvědomujeme své nadvědomí. V nejlepším případě v ně pouze věříme. A zde vzniká jednak nevědomost a zároveň pokrytectví, svatouškovství, o nichž vlastně nevíme. Když potom nastanou mezní situace, chováme se najednou jako "zvíře" nebo v sobě naopak objevujeme netušené schopnosti. Avšak zde se není čemu divit. Vždyť to vše je v nás. Poukazoval-li na to svou hlubinnou psychologií C.G.Jung, nemluvil o ničem novém, co by objevil. Tyto věci jsou od pradávna v józe obsaženy.

Z toho důvodu začíná také nejzákladnější spis o józe, Pataňdžaliho Jóga sútry veršem: "Jóga je zastavení (zkrocení) jevů ve vědomí." (I,2) Dokud nepoznáme svou vnímavostí, introspekcí obsah našeho vědomí, nezačneme skutečnou práci na sobě. Této práci na sobě se říká jógické cvičení (abhjása). Je to úsilí o dosažení stálého stavu ve zkrocení jevů ve vědomí. Z něj se však teprve tehdy stává trvalý stupeň jógy, je-li prováděno dlouhou dobu, nepřetržitě a se soustředěnou pozorností. (I,13-14) Je-li žákovi jógy pod vedením jeho učitele (gurua) toto životními situacemi umožněno, musí nutně po určité individuální době dojít ke střetnutí s vlastním nevědomím. Jak jsme si uvedli v kapitole o čakrách, víme, že tento střet probíhá právě ve druhé čakře, která má mnoho společného s uspokojováním našich skrytých, podvědomých přání a především s rozkoší ze sexu. Nevyrovná-li se jógín s touto situací správně, zvolí-li spíše cestu potlačování, dojde po určité době k velkým problémům a neuróze. Potom by skutečně učinil lépe, kdyby poslechl rad lidí, kteří žijí na živočišné úrovni, uspokojují pouze své nižší potřeby a pudy a jsou tak zdánlivě bez problémů. Jenže z této cesty již není návratu. Kdo v sobě jednou zažil nutkání, které ho žene za vyššími cíly, musí pokračovat v cestě vzhůru. Pokračovat v cestě vzhůru znamená začít si uvědomovat své nevědomí a svou sexuální sílu postupně přeměnit do stavu nejvyššího uvědomění. To je smyslem jógy, všech pravých nauk a lidského života vůbec.

Nesmíme však přeskakovat stupně, po nichž musíme kráčet, které je třeba poznat a rozlišit svými prožitky a zkušenostmi. Nemůžeme potlačovat svou sexuální sílu, ale ani jí nesmíme povolit uzdu jako splašenému koni, aby si vyváděla, co chce. Také není možné rozpoltit se a oddělovat od sebe cvičení jógy a sexuální sílu. Ta právě spojuje v nás samých to hmotné a to duchovní. Abychom byli komplexní, úplní, nesmíme se stydět za své sexuální potřeby. Bůh ve své neprojevené podstatě je bezpohlavní, avšak vše v projeveném světě existuje v polaritě a je k sobě přirozeně přitahováno. Začneme-li praktikovat duchovní život, měli bychom si především uvědomit, zda žijeme zdravě, tj., zda máme zdravé jídlo, zdravé životní prostředí a také přirozený, zdravý pohlavní život. Většina jógínů na začátku své duchovní praxe dojde k názoru, že by buď měla přestat souložit a nebo co nejméně, protože to přece není správné a člověk by se za to měl stydět.

Je pravda, že k tomu, abychom mohli učinit pokrok na duchovní cestě, je třeba žít zdrženlivěji, případně i držet celibát. Proto je důležité pro praxi hned na začátku správně pochopit první dva stupně jógy, mravně-etické zásady (jama) a omezení, doporučení (nijama). Tyto univerzální zásady neplatí pouze pro jógíny, ale pro všechny bytosti vůbec. To proto, že po nás vyžadují pochopení smyslu života ve vesmíru, vzájemnou toleranci a lásku. Proto tím nejdůležitějším je přestat dle svých možností a schopností ubližovat všem živým bytostem. Toto se vztahuje i na myšlenky, pohnutky, slova a tudíž i na vztah ke zvířatům, rostlinám a přírodě vůbec. Výsledkem je po vytrvalé praxi všeobjímající láska a ustání nepřátelství v přítomnosti takového člověka (II,35). To je velká výzva pro skutečné sbratření lidstva mírovou cestou.

Jako další zásada patří do jamy pravdivost k sobě samému, k ostatním a ve veškerém svém konání. To je celkem samozřejmá věc, stejně jako nekradení a nehromadění. Tím, co se nejvíce z těchto zásad diskutuje a vysvětluje velmi rozdílně, je tzv. brahmáčárja. Toto slovo je rozdílně vykládáno učiteli v Indii, natož u nás. Škála pochopení se kupodivu pohybuje od naprostého vynechání sexu - celibátu, až po absolutní uvolnění v oblasti sexu - tantru. Velmi důležité je však pochopit, že to není proto, že by si člověk vybral prostě to, co se mu hodí, co mu vyhovuje, i když na tom něco je. Také nesmíme vidět v každém indickém učiteli mistra, který je schopen vše z jógy interpretovat správně. Mnohem jednodušší je, samozřejmě, přidržet se tradičního pojetí, které sex vynechává. Proč tak činí? Je to z toho důvodu, že zpočátku je třeba zkoncentrovat veškerou svou energii na schopnost udržet se na duchovní cestě a vyvinutí úsilí. Vždyť sám Kristus říká, že království boží trpí násilí a je třeba ho dobýt. Třebaže je zde stále milost boží a možnost Boha dosáhnout, musí být též v člověku touha po Něm. Tato touha je pouze počátečním stadiem, kdy je pomocí, ale později je naopak překážkou, protože se musíme zbavit všech přání. Na začátku si totiž začneme ostřeji a bolestněji uvědomovat rozptýlenost své mysli. Vše, co nám odebírá energii na to, abychom měli sílu k bdělosti, je třeba, pokud možno, omezit. A výsledkem pohlavní zdrženlivosti je právě získání energie (II,38). Jenže všechny tyto zásady obsažené v jamě opět musíme chápat na všech úrovních - v myšlenkách, slovech i skutcích, obdobně jako v bibli. Nesouložíme-li, ale v naší mysli hárají neustále takového myšlenky, nejedná se o brahmáčárju.

Proto by se začátek duchovní cesty neměl vyznačovat uzavřením velkých slibů jako je vegetariánství, celibát a láska ke všem. To právě přivádí k pokrytectví a falešné svatosti. I Kristus se ohradil, když byl nazván dobrým tím, že dobrý není nikdo, pouze Bůh. Každý máme a budeme mít chyby a důležité je poznat je, odstraňovat je a u druhých je tolerovat. Nejsme-li toho schopni, měli bychom být k sobě aspoň upřímní. Chybí-li nám upřímnost a pokora, chceme-li se dělat v očích druhých lepší nebo takoví, jaké nás chtějí mít, hrajeme neskutečné divadlo na neskutečném jevišti. Zároveň takto ubližujeme především sobě. Je příliš mnoho jóginů a křesčanů, kteří se objímají, ale jejich srdce jsou ledová. Učme se probouzet v sobě přirozenou lásku. Milujme tělesně, citově i duchovně. Až přijde čas, zjistíme, že se tyto úrovně propojí a nebude mezi nimi rozpor.

Proto nás tantra učí komplexnímu přístupu, jak rozšířit své vědomí. Skutečný význam slova brahmáčárja není potom omezený na celibát nebo pohlavní zdrženlivost jako u tradičních systémů, nýbrž je vykládán spíše jako čisté vědomí, vědomí brahma, Boha. Boží vědomí je čisté a spočíváme-li v něm svým vědomím, jsme-li takto sjednoceni, pak vše, co činíme, je čisté. Stáváme se průlivem boží vůle, jejím nástrojem. To se vztahuje na všechny činnosti a tedy i na sex. Nejsme-li však schopni bdělosti třeba při jídle, nedokážeme-li udržet na uzdě svůj jazyk, nedokážeme to ani při tak něžné situaci, jakou je sexuální styk. Proto si nepředstavujte, že tantrická jóga je pro prostopášníky. Stejně jako v tradičních systémech, i v ní jsou základem jama a nijama. Speciální cvičení jsou pouze pro ty, kdo jsou toho již pod vedením gurua schopni.

Přesto jde právě tantra dále, protože upozorňuje na to, že je v nás možnost pracovat s nejmocnější energií. Pohlavní zdrženlivost se stává pouze pomůckou k usměrnění fyziologických pochodů v těle a nemá nic společného s mravností. Proto také základní spisy hatha jógy a tantry jsou společné. V Hathajógapradípice se píše:

"Kdo zná jógu, umí udržet své sémě (bindu) a tak překonává smrt, neboť vytékání semene způsobuje zmar a jeho udržování podporuje život.
Tělo jógína, který takto umí udržet semeno, příjemně voní, pokud se semeno pevně drží v těle, jakýpak strach ze smrti!
Semeno člověka je pod kontrolou mysli a semeno pak kontroluje vitalitu, proto mysl i semeno mají být usilovně kontrolovány."

Mysl, vitalita a semenná energie jsou různými formami téhož, a proto zkrocení a kontrola jednoho znamená též kontrolu všech ostatních. Tak je to psáno v tantrašástrách. Semeno ovládá hatha jóga, vitalitu neboli energii (pránu, šakti) laja jóga (přededevším dechová cvičení, pránájáma) a mysl a dech mantra jóga.

Toto vše v sobě obsahuje rádža jóga (královská jóga), která vychází z Pataňdžaliho. Podle indických představ existuje totiž semeno ve všech buňkách těla. Sexuální touhou je z nich extrahováno a kondenzuje v pohlavních orgánech. Tantrik umí zabránit nejen vytékání semene, ale též i tomu, aby sestupovalo do pohlavních orgánů. Naopak speciálními cviky vede jemnou pohlavní energii vzhůru a přeměňuje ji na energii duchovní, tzv. ódžas. Obdobně mluví Freud o libidu, které se vlivem potlačení mění v náboženské cítění. Ovšem já bych mohl spíše upřesnit tak, že při náboženském cítění, či spíše duchovní praxi, dochází ke zvýšení sexuality a není-li na to člověk připraven, (tedy především jeho psychika), dostává se do rozporu s morálními kodexy náboženství či filosofiemi, které vyznává, protože tyto systémy pouze přikazují. Jejich vyznavači se stávají zbožnými nebo svatými, ale Boha nedosahují. Je to proto, že si nechtějí nebo nejsou schopni připustit vztah mezi sexualitou a duchovní praxí.

pro časopis Post, neuveřejněno v důsledku jeho zániku