(Když člověk dělá reportáž, skládá střípky, ale skutečný člověk se nedá vtěsnat na černobílou stránku)

Časopis Dotek, 10-11/2000, připravila Helena Janků

Spolupráce s Jiřím se mi přihodila. Poskytl mi prostor a důvěru, nestačila jsem se ani pořádně rozkoukat a už jsem vězela v Doteku až po uši. Náš byt se proměnil v část redakce. Život se posunul o měsíc napřed. Stále se něco nestíhá a mění. Začínám si zvykat. Začínám se učit, že člověk nemusí zvládnout všechno. Učím se říkat ne. Tento rozhovor vznikal postupně, na chvíli se ocitnete mezi účastníky táboru jógy v Pohledci a pak v Jiříkově domácím království, které zas moc soukromé není. Neustále někdo přichází a odchází, lidé se tu setkávají, hledají a poslouchají: hudbu, slova, ztišení.

Pokoušela jsem se položit pár otázek účastníkům tábora, ale zkuste to někomu, kdo je ponořen ve své nitro.

Jedním z nováčků tábora jógy je i houslista Ivo, který spolu s Jiřím hudebně improvizoval a byl to skutečný hudební požitek.

Jaký je pro tebe rozdíl v prožívání cvičení v závislosti na prostředí?

Venku cvičení více prociťuji. Záleží i na tom, cvičím-li ve skupině nebo sám. Při skupinovém cvičení je pohromadě mnohem větší energie a elán.

Vlasta je dlouholetým návštěvníkem tábora.

Proč jsi právě zde?

S Jiřím Mazánkem jsme dlouholetí kamarádi, takže sem jezdím za kamarády, přírodou a náda jógou. Jsem velký milovník přírody a když cvičím tak nejraději venku.

Co ti nejvíc pomáhá a co od cvičení očekáváš?

Základní ásány, vybírám si je podle toho, jak se cítím. Jednou denně cvičím i obrácenou pozici, stoj na hlavě, svíčku, dělá mi to dobře.

A mé vlastní pocity? Jsou smíšené. Na jedné straně vnímám Jiřího laskavost a starostlivost o účastníky a průběh tábora a na druhé straně necítím volnost prostoru. Nejde to najednou skočit do vlaku, který není mým vlastním. Mám-li zároveň fotografovat, psát a přitom naplno prožívat program tábora, je to oříšek.