(Když člověk dělá reportáž, skládá střípky, ale skutečný člověk se nedá vtěsnat na černobílou stránku)

Časopis Dotek, 10-11/2000, připravila Helena Janků

Spolupráce s Jiřím se mi přihodila. Poskytl mi prostor a důvěru, nestačila jsem se ani pořádně rozkoukat a už jsem vězela v Doteku až po uši. Náš byt se proměnil v část redakce. Život se posunul o měsíc napřed. Stále se něco nestíhá a mění. Začínám si zvykat. Začínám se učit, že člověk nemusí zvládnout všechno. Učím se říkat ne. Tento rozhovor vznikal postupně, na chvíli se ocitnete mezi účastníky táboru jógy v Pohledci a pak v Jiříkově domácím království, které zas moc soukromé není. Neustále někdo přichází a odchází, lidé se tu setkávají, hledají a poslouchají: hudbu, slova, ztišení.

Pokoušela jsem se položit pár otázek účastníkům tábora, ale zkuste to někomu, kdo je ponořen ve své nitro.

Jedním z nováčků tábora jógy je i houslista Ivo, který spolu s Jiřím hudebně improvizoval a byl to skutečný hudební požitek.

Jaký je pro tebe rozdíl v prožívání cvičení v závislosti na prostředí?

Venku cvičení více prociťuji. Záleží i na tom, cvičím-li ve skupině nebo sám. Při skupinovém cvičení je pohromadě mnohem větší energie a elán.

Vlasta je dlouholetým návštěvníkem tábora.

Proč jsi právě zde?

S Jiřím Mazánkem jsme dlouholetí kamarádi, takže sem jezdím za kamarády, přírodou a náda jógou. Jsem velký milovník přírody a když cvičím tak nejraději venku.

Co ti nejvíc pomáhá a co od cvičení očekáváš?

Základní ásány, vybírám si je podle toho, jak se cítím. Jednou denně cvičím i obrácenou pozici, stoj na hlavě, svíčku, dělá mi to dobře.

A mé vlastní pocity? Jsou smíšené. Na jedné straně vnímám Jiřího laskavost a starostlivost o účastníky a průběh tábora a na druhé straně necítím volnost prostoru. Nejde to najednou skočit do vlaku, který není mým vlastním. Mám-li zároveň fotografovat, psát a přitom naplno prožívat program tábora, je to oříšek.

Co je náplní tábora?

Různá cvičení, která by měla být pomocnými prostředky k překročení vlastní mysli.

O jaká cvičení jde?

Tábory pořádáme asi patnáct let a od začátku byly zaměřeny především na meditaci a mantry. Při meditacích trpí nohy a proto mezi nimi provádíme procházky. Jde buď o pomalou chůzi, která se dělá i v zenových klášterech, anebo rychlou chůzi až běh.

Získali jsme určité zkušenosti s pořádáním tábora a zvlášť pro začátečníky jsme potom přidali další cvičení, která pomáhají ke schopnosti mysli se postupně vyprazdňovat.

Jedním z těchto cvičení je pochod spojený s dechem a zpíváním mantry (v duchu), který provádíme většinou do kopce.

Dále je to spočinutí v přírodě - jde o naslouchání přírodním zvukům a přitom rozpuštění toho, kdo naslouchá. Jakoby se člověk ztrácel ve zvucích, v přírodě a stal se její součástí.

Časem jsme přijali i cvičení hatha jógická, která v přírodě cvičíme právě po ránu.

Z manter zůstalo ranní a večerní zpívání. Oblíbený je i čajový obřad. Popíjení čaje je spojeno s poslechem tiché hudby anebo vědomě prožíváme pití čaje a ticho. Člověk prožívá sám sebe, společnost druhých lidí a vůbec tu chvíli.

Důležitou součástí celého tábora by mělo být mlčení. Mlčení jednak slovem, kdy se mluví pouze to nejnutnější. Mezi cvičeními a meditacemi se nemluví. I do přírody se chodí v tichu, aby člověk lépe pronikal do svého nitra a byl schopen v něm rozpoznávat pocity a myšlenky.

Pokoušíme o to, ale v posledních letech se to moc nedaří. Lidi si často chtějí sdělovat různé věci a tak tomu nechávám přirozený průběh. Někdy to vyjde. Minulý týden nastalo při pití čaje úžasné ztišení. Všichni v sobě skutečně hluboce prožívali okamžik spočinutí.

Hodně cvičení souvisí se zvukem. Zvuk, s kterým pracuje náda jóga - jóga zvuku, je využit více způsoby. Jedním z nich je zpívání, případně odříkávání manter. Při více účastnících provádíme noční džapu - noční opakování manter. Každou hodinu od půlnoci spolu dvojice opakuje mantru a po hodině je vystřídána další dvojicí a tak to trvá až do rána. Tím se udržují vibrace v celém prostoru, v němž se nacházíme. Čistí se tím ovzduší a nabíjí se obrovskou energií a ochranou. Když se to provádí skutečně poctivě a pečlivě, tak je na prostředí velmi cítit, že tam tento proces probíhá.To je zvuková vibrace mantry. Zvukovou vibrací je také meditace, protože práce s myšlenkou, její pozorování, rozpouštění, prostě to všechno, co se provádí při meditaci, je také určitá forma vibrace.

Naslouchání hudby je prováděno buď pasivně nebo aktivně. Pasivně se provádí v leže. Hudbu sebou necháme procházet, jakoby tóny promývaly celé tělo a dokonale je uvolňovaly. Neposlouchá se pouze ušima, ale celým tělem. Hudba, která je k tomu specielně vybraná a složená, dokáže působit velmi intenzivně.

Aktivní naslouchání se většinou provádí v sedě a přitom pracuje třeba s hudbou, která je na čakry. Na jednotlivé čakry si pouštíme hudbu a s určitou představou, vizualizací, která je předem sdělená, případně i mantrou, necháme hudbu prostupovat do určitých oblastí těla.

Pak jsou další speciální cvičení, při kterých se aktivně využívá zvuk spojený s pohybem.

Využíváme zvuku spojeného s pohybem. To je buď v tancích, kde sami zpíváme, anebo v tancích, které jsou k nějaké reprodukované hudbě. Ke zpívané hudbě hodně využíváme meditační tance. U nás se tomu říká tance univerzálního míru. Vynikající je víření dervíšů a súfíjské tance. Začali jsme využívat také některé Ošovy pohybové meditace. Od počátku táborů jsme dělali dynamickou meditaci.

Při reprodukované hudbě někdy lidem řeknu, ať si dělají, co chtějí a jindy jim přímo dám návod, co by se mělo tančit.

Učíme se i tance v sedě, tak, jak to dělají některé kmeny v Africe. Ne všechny přírodní národy se vyžívají v složitém tancování. Tančí efektivně, tak, aby tanec přinášel radost anebo je-li rituální, aby splňoval nějaký účel. Takový tanec obsahuje jednoduché kroky a pohyby, které mají velkou účinnost na psychiku a obzvlášť provádějí-li se ve skupině. Bývá to u súfijských a různých kruhových tanců. Tím, že se skupina lidí třeba drží za ruce nebo nějak jinak, tak to způsobuje jejich vzájemné velké propojení a má to obrovskou sílu.

Všimla jsem si, že oni přesně vědí, co tím pohybem dělají.

Jistě, přírodní národy většinou žijí pohromadě, není tam oddělení koncertu a hudby od běžného života. I tam jsou samozřejmě hudebníci, kteří se hře učí a ostatní z kmene je doprovází, ale když tančí, tak ženy, muži, děti všichni dohromady.

Samozřejmě, pokud nejde o nějaký specielní tanec, určený jenom pro někoho.U přírodních národů je velká pospolitost všech lidí dohromady a společná radost z toho.

Jak se ti daří skloubit život soukromý s duchovním?

To se nedá oddělovat. Je jenom jeden život a záleží na člověku, jak ho žije. Zda správně nebo naopak. Každý na to může mít svůj názor, ale existují určité kosmické, univerzální pravdy a zásady, které určují, zda-li člověk žije správně nebo nesprávně. Člověk si o tom může myslet, co chce, namlouvat si, že něco dělá správně, ale ve skutečnosti je s tím vyšším životem, který třeba někdo nazývá duchovní, úplně mimo. Proto neodděluji život a jakékoliv své životní projevy. Nechci se hodnotit, to ať si hodnotí jiní, jestli se mi to daří žít správně nebo nedaří, ale pokouším se naplňovat to, abych byl božím nástrojem. Abych tedy nejednal já, ale aby skrze mne jednal Nejvyšší.To zní velmi vznešeně nebo divně pro někoho, ale je to otázka určité vnímavosti, poznání sebe sama, poznání vůbec a rozlišování toho, jak přistupujeme ke svým pocitům, myšlenkám, jaké postoje v člověku vznikají. V podstatě se dá říci, že základem meditační a duchovní jógy je úmysl, s nímž konáš. Čin sám je vždycky poznamenán něčím, co je negativní nebo pozitivní, může se to prostě v očích druhých takhle nazvat, ale úmysl, s kterým k něčemu přistupuješ, by měl být vždycky čistý a měl by být správný, a to je tedy to, co by měl člověk sledovat. Jestliže člověk toto sleduje, je schopen podle toho mít své úmysly vždycky správné. V józe tento přístup nazýváme sattvickým, tak potom se skutky se očišťují a dostaneš se jakoby do sjednocení, harmonie třeba s Bohem nebo s nejvyšším Bytím a tak.

Mohlo by to vypadat – když říkám, jak to třeba praktikuji já nebo si představuji, že by to mohli praktikovat i druzí, a že by svět byl pak jiný – jako kdyby na to člověk stále myslel, zabýval se tím, stále to řešil a jakoby v hlavě stále rozvažoval, zda-li to je nebo není správné. Ale ve skutečnosti tohle není rozumová záležitost, je to intuitivní, nadrozumová záležitost, ani ne citová. Někdo to třeba řeší určitými city – láskou, kterou chce do všeho vkládat. Pak ta láska je příliš poznamenaná jeho já, jeho osobností a není to ta skutečná boží láska nebo ta láska, která se projeví, když necháš srdce jít hledat spontánním způsobem. Tohle je to, o co se pokouším a co se mi třeba i někdy daří, a to není oddělené od duchovního nebo mého osobního života.

Jak to poznáš?

Intuicí a rozlišováním, ne rozumem. Další, co hraje roli, je to, jak mysl reaguje na různé smyslové podněty, které přicházejí, protože smysly přinášejí mnoho informací, pocitů a toho, co může přitahovat nebo odpuzovat.

Na to je dobrá meditace.

Meditace není na řešení úkolů. Pocit z meditace může být, že se zklidníš, ale jde o to, zda-li ten klid je skutečný klid. Protože smyslem duchovní praxe je, aby člověk spočinul v tom klidu, který vyvstane v něm a ne v tom, který si jako vytvoří. Já si mohu sednout a říci si, že důležité je být klidný nebo, že chci být klidný. Když si prostě sednu někde stranou, nebo se zavřu, anebo jsem s lidmi, kteří stejně smýšlí, tak se uklidním a pocítím jakési takové zklidnění, ale je to falešné. Skutečný klid nastane, až když vymizí, odtečou nebo vyvanou z člověka všechny jeho sklony, přání, tužby, chtění, které ho strhávají.

Protože dokud jsou v nás, tak je možnost, že znovu vyvstanou za určitých situací. V Jóga sútrách se mluví o tom, že existují karmická semena, která za příhodné situace časové, místní atd. znovu vzklíčí a znovu přinesou své plody. Těmi plody se míní naše činy, naše skutky, to, jak v tu danou chvíli budeme jednat, a proto bychom měli stále vnímat svoje pohnutky, které nás vedou k tomu, co děláme. Můžeme třeba žít s někým v manželství, můžeme se milovat každý den, ale ve skutečnosti se nemáme rádi. Ve skutečnosti hrajeme tomu druhému z nějakých důvodů divadlo. Mohou to být důvody finanční, nebo že hledáme nějakou jistotu, většina lidí hledá jistotu, zabezpečení.

Nechtějí být sami.

Ano, skoro nikdo nechce být sám, protože to nedokáže. Když by byl sám, tak vyvstává právě to, co v něm z těchto sklonů, z různých chtění je a on osobně začíná zjišťovat, jaký vlastně je a děsí se toho, bojí se toho nebo ho to deptá, upadá do smutku, depresí apod. Vlastně podobné situace nastávají při meditaci. Jestliže v meditaci necháme svoji mysl, aby sama volně fungovala a nechceme do ní zasahovat a nasazovat do ní své představy o tom, že jsme klidní, radostní, že milujeme a tak, které si pak můžeme jako sugesci vnutit a tím si vlastně vytvořit obraz o sobě, že jsme takoví, že jsme šťastni třeba, tak vlastně neustále zatlačujeme dospodu, do podvědomí nebo nevědomí své skutečné sklony, které tam jsou a ony někdy musí vylézt, nejde to donekonečna.

Jednou jsem četl takový příběh, možná, že to nebyl ani příběh, ale bylo to takové povídání o jednom pánovi, který celý život byl hrozně hodný, příjemný, všichni ho měli rádi a on, když zemřel, tak se najednou celý proměnil a ty jeho rysy byly tak zlé, vypadal prostě tak lakotně. Přestal se přetvařovat. Pak se o něm zjistilo, že byl lichvářem, který půjčoval na vysoké úroky. Možná, že to byl příběh od Lva Nikolajeviče Tolstého, nevím už. Ale přesně to bylo vystihnuté. My se třeba usmíváme jako ten klaun v cirkuse. Hodně často se o klaunech říká, že ve skutečnosti jsou velmi smutní. Tak si myslím, že i my zase naopak děláme třeba hodně zle, ale uvnitř nejsme zlí, jsme dobří a stydíme se být dobří a tak dále.

Myslím si, že to není o studu, ale o strachu.

Strach taky. Lidé mají pocit, že když by se projevili upřímně nebo takoví, jací opravdu jsou, tak, že by se v očích těch druhých nějak zprofanovali nebo si o nich řekli: "Tak, ježišmarja, on si ani neumí dupnout?"

Ale když se člověk ocitne v prostředí, kde se cítí v bezpečí, tak se projeví podle toho, jak to cítí, upřímně. Ale když je v prostředí, které není košer, tak to je potom přirozený, obranný mechanismus člověka.

Je to obranný mechanismus, to je pravda. Ta naše společnost je tvrdá a stále hlídá všechny, kdo v ní žijí, jak se chovají, jestli se chovají tak, jak mají. Vytvořila si určité zásady, hranice, po které se smí a také představu o tom, že když někdo se takhle nechová, tak jaký je vlastně. Jestli je špatný nebo hloupý atp. Dneska by prostě každý měl hromadit, hnát se za penězi a být asertivní, ale když je někdo upřímný a dokáže zaplakat anebo se smát tam, kde by se to nečekalo, tak je to prostě špatné, divné a není už správně zařazen.

Jak je to s předáváním energií při fyzickém dotýkání?

Když se dotýkají dva lidé, tak nemusí docházet k výměně energií, záleží na nich. Někdo také může odsávat energii tomu druhému, protože ji z nějakých důvodů potřebuje. Když jsou spolu manželé nebo spolu dva lidé dlouho žijí, tak často slyšíte, že už je to únavné, že už je to stereotyp. Proč? Jak je to možné, nemělo by to přece nastat! Ti lidé se měli rádi, takže proč by to mělo vyprchat? Přirozené to bude tehdy, když budou správně přistupovat k této věci, co se týká energií. Samozřejmě, můžeme říci, že na začátku se třeba zakoukali a tím pádem prostě to, že se mají rádi, je o něčem jiném. Ve skutečnosti se neměli rádi, jenom se jim třeba líbilo, jak vypadá ten druhý nebo nějaké jiné věci, spíš ty fyzické.

Nebylo tam přátelství. Podaří-li se, že postupem času nebo už od začátku je základem toho vztahu přátelství, tak pak už je to o něčem jiném. Ty těžké věci se dají zvládnout a tohleto nenastává, protože to není jenom na vztahu muž - žena, ale je tam něco navíc.

Určitě, to je pochopitelné. Jestli přátelství nebo postupné prohlubování toho, co je to láska nebo poznávání toho, co je láska, tak to je nekonečné. To nemůže dopadnout tak, že po měsíci nebo po půl roce zjistí, že se vůbec k sobě nehodí nebo jak je to možné, že jsme se do tohohle člověka mohli zamilovat.

Co se týká těch energií, tak samozřejmě, že energie se nějakým způsobem v každém hromadí. Člověk potřebuje předávat i dostávat energii. Energie se dostává na úrovni fyzické, citové, psychické, duchovní – na všech těchto úrovních je třeba energii nějakým způsobem čerpat. Na té fyzické se tím samozřejmě míní to, co potřebuje tělo – jídlo atd. Měla by to být prostě správná strava, aby vyhovovala. Každý si musí nalézt, co je pro něj správné, co jeho tělo zrovna potřebuje a ne nějakou dietu, která se člověku zrovna líbí. Na úrovni citové potřebujeme lásku, pochopení, přátelství, mnoho takovýchto věcí, které podporují to, abychom harmonicky žili a aby v nás samých jsme dokázali určité věci uvolňovat a zase spojovat. Na duchovní úrovni potřebujeme čerpat nekonečnou energii, která nás spojí s Bohem. Jestliže spolu žijí dva lidé, tak se může stát, že je vztah postavený jenom na některé z těchto úrovní. Často to bývá jenom ta fyzická a trošku citová, ale v té citové třeba nemají dostatečně jasno a ani postupem času si to nedokáží vyjasnit, takže se nutně musí rozejít. Pokud je prostě někdo s někým jenom proto, že je hezký, že je s ním pěkný sex, a že si trošku i rozumí, tak to nevydrží, to je víc než jisté, protože tělo odchází, stárne, city jsou proměnlivé, to všechno se změní a bude brzo hledat náhradu.

Mluvíme-li jenom o energii, pak jestliže jsou dva lidé spolu, dochází k tomu, že ten, kdo je na vyšší energetické úrovni, ji nutně předává tomu, kdo je na nižší úrovni. Někdo z nich z nějakého důvodu může stále být na nižší úrovni energie. To nesouvisí s nějakou méněcenností nebo tak, prostě to tak je, každý máme nějakou energetickou hladinu, na níž se pohybujeme a jestliže má ten druhý hladinu nižší, tak ji nutně bude brát tomu prvnímu. Takže ho bude pořád oslabovat. Můžete si toho všimnout například, když někdo za vámi přijde a potřebuje energii, tak mluví, mluví, mluví a je s vámi a nechce odejít a vy postupně cítíte, jak jste slabší, slabší, chce se vám spát a úplně jste úplně unavení. Když konečně už odejde, tak jste naprosto zničeni.

On si to třeba sám ani neuvědomí.

On si to právě neuvědomí a ani si to uvědomit nemůže, protože on potřebuje tu energii a to je pro něj důležité. Přijde a chce ji načerpat, cítí, že ji čerpá, tak ji čerpá. Stejně tak nemocný a starý člověk, ti mají také méně energie. Ti všichni ji potřebují, tak ji čerpají. Jde o to naučit se pracovat s energií a vnímat, jestli tomu druhému tu energii bereme nebo naopak.

Nikdy není řečeno vše, něco se slovy předat nedá, ideální je to zažít. To platí i pro setkání nebo spolupráci s Jiřím. Máte-li zájem o setkání s ním, můžete se stát návštěvníkem jeho koncertů nebo účastníkem kursu jógy, který vede.

Když jsem poslouchala v Pohledci tvůj společný, improvizovaný koncert s houslistou Ivem, tak to byl velmi příjemný zážitek, zvlášť okamžik, kdy se hudba jemně ztišovala až do úplného klidu.Tvoříš intuitivně nebo to vzniká ze vzájemné souhry?

Každý koncert, když s někým hraji, je nepřipravený. Je jedno, jde-li o koncert s RELAXACÍ, s kterou letos hraji už jednadvacet let nebo s EXTATIC TRANS MUSIC anebo s ALIKVÓTNÍ 4. Se všemi skupinami jde o věci, které vznikají v daném okamžiku. RELAXACE to měla programově už od začátku, i když některé skladby byly trošku připravené, ale v podstatě všechno hraní vznikalo tak, že jsme naslouchali jeden druhému a podle toho jsme na sebe navzájem reagovali. V AMALGAMU s Vlastou Markem byla vytyčená jakási linie, co by se asi mohlo hrát nebo jak to má být dlouhé apod., ale jinak tam také nechyběly momenty překvapení. A ty jsou úžasné. Když hraji s RELAXACÍ, reaguji prostě na to, co hraje někdo z kluků. Přiměje mne to k tomu, že vytvořím něco dalšího a pak naslouchám, zda na to přijdou hned nebo až za delší dobu, jak na to zareagují, zda změnu zachytí. Je to o naslouchání a souznění, jestli to uchopí a jestli s tím budou kráčet dohromady se mnou nebo jestli k tomu něco přidají. A tak to bylo i v EKTÁRU, kde jsem hrál s Ivo Sedláčkem a Vlastíkem Matouškem. Zrovna včera jsem poslouchal staré nahrávky a jsou tam úžasná místa, kde je tohle, pro toho, kdo to vnímá, úplně přesně slyšet a je to to, co jsme si vlastně tak nějak odnesli ovlivněni indickou hudbou a vůbec jakoukoli východní hudbou.

Když člověk naslouchá nějakému sitáristovi, jak hraje sám svou úvodní část rágy, tak při nástupu třetí části, kdy se k němu přidají tabla, je možné sledovat tu úžasnou komunikaci. Jak na sebe nástroje reagují a hudba se rozvíjí, i když je tam i hodně nacvičeného a daného. Když jsem měl možnost, tak jsem takto hrál s některými indickými hudebníky, kteří byli schopni a ochotni. S tablistou Anilem Rattwatem a Jerzym Podulkou jsme natočili hodně věcí. Byly to nezapomenutelné okamžiky vzájemného reagování. My jsme nehráli indickou hudbu. Tito lidé jsou zvyklí mít nacvičené určité figury, takže hned, jak slyší určitou frázi, tak tam musí zahrát něco nacvičeného. Prostě to tam do toho nasadí nebo to mají přímo nacvičené spolu. Ale tady nemohli, protože se měnily rytmy a všechno možné. Museli na to reagovat a být pořád bdělí.

Takže je to hodně o citu.

Samozřejmě. Mně to v něčem připomíná milování. Jestli člověk opravdu miluje tak, že prožívá ten okamžik, tak se skutečně mazlí a reaguje na druhého. Pro mně jsou nástroje vlastně milenky. Napsal jsem o tom i básně. Nástroje se musí také probudit. To neznamená, že když je dobrý nástroj i hudebník, tak že hra bude dobrá. Když jsem si koupil lepší kytaru, tak to, co jsem hrál předtím na tu starou, jsem na novou kytaru nebyl schopen půl roku zahrát vůbec. Tak dlouho mi to trvalo, než jsem ji probudil, než jsem našel její duši a než jsme spolu začali komunikovat. Je to vlastně vzájemné reagování: nástroj, hudebník a případně nástroje a hudebníci. Je to takové milování. To samozřejmě není můj objev, vyslovilo to určitě mnoho jiných přede mnou.

Jak se díváš na citlivost současného člověka?

Neřekl bych, že lidé jsou dneska necitliví, vždycky byli lidé citliví i necitliví. Ve středověku vznikla taková úžasná díla jako gregoriánský chorál a mnoho další hudby a vedle toho tam jiní zabíjeli a navzájem se různě nenáviděli. Dnes je to stejné, někoho zajímají velmi citlivé věci a sám se díky tomu stává citlivým. Jiní se ženou pouze za uspokojením a za naplněním toho, co je zajímá po hmotné stránce. Podle mne je to dnes stejné, jen je to na jiné úrovni.

Co se týká mne, vždycky jsem toužil po opravdové lásce. Nevěděl jsem, co to asi je. Bylo ve mně takové volání, které jsem toužil ve svém životě naplnit. Hledal jsem jednak bytost, se kterou bych souzněl a hluboce si rozuměl. Zároveň jsem se dostal k hudbě. Chtěl jsem studovat i člověka - antropologii a s tím souviselo všechno. Nejdřív jsem se učil brnkat na kytaru v lidové škole umění - to mě nebavilo. Tak jsem se učil písničky, co se hrály v rádiu a u táboráků. Pak jsem se dostal k józe, přitáhla si mne sama. Nejdřív mě ji nikdo neučil, objevil jsem článek o ní v jednom časopise. Natolik mne to zaujalo, že jsem začal sám cvičit. Zhruba po roce se najednou něco změnilo, i to, jak jsem hrál a jak jsem přistupoval k nástroji. Byla to náhlá změna při jedné cestě vlakem ze Slovenska.

Vyzrálo to.

No, jasně. To je pochopitelné. Když se cvičí - provádí se nějaká duchovní praxe, způsobuje to větší citlivost, člověk je vnímavější. Stejným způsobem to zafungovalo i u mě. Najednou jsem chtěl hrát jinak a nemohl jsem ani hrát jinak než takhle.Vyvíjelo se to a vyvíjí pochopitelně dál. S úžasem sleduji, jak hrají i jiní, jaká je tam citlivost, jemnost a láska. To je to, co stále hledám. Je to zároveň jakési naslouchání, ale také vysílání vibrací, protože myšlenky, když člověk touží po lásce, po citu, tak jsou vibrace. Stejně tak se vibrace projevují nějakým konkrétním zvukem, ať už je to slovo, zpěv nebo hra na nějaký nástroj, celý život se to snažím naplnit. A není náhodou, že většina bohů lásky má hudební nástroj a hrou na něj k sobě volá člověka.

Jaké je soužití s tebou?

Člověk by měl těm druhým nastavit zrcadlo, aniž by to ovšem dělal vědomě. Jsou lidé, kteří stále říkají: "Vidíš, tohle jsi zase udělal špatně, říkám ti to, aby sis to uvědomil." Já tohle většinou nedělám.

Přijde mi, že když nejde o přirozené zrcadlo, tak to člověku víc brání poznat své jednání, tíž se vyvíjí dál, spíš stojí na jednom místě.

Aj tak, aj tak. Někdo potřebuje tento způsob, někdo jiný. Jiná společnost na něho působí tak, že se jí přizpůsobí, podle toho, jaká ta společnost je, tak ho ovlivní. Každého samozřejmě většinou ovlivňuje společnost, ve které se nachází, proto se zdůrazňuje, že je třeba si ji dobře vybrat, když chceš nějak postupovat.

Není to také tím, že lidi otevřeně přijímáš?

Všechny přijímám otevřeně, to je pochopitelné. Měli bychom se to všichni naučit. Pak by to asi bylo kolikrát dramatičtější, protože někdo má hodně věcí, o kterých ví o sobě, že jsou takové, že by je měl změnit, protože škodí jemu samému i druhým.

Daří se mi to pomocí tibetského cvičení kum nje, je to hodně dobré.

Jenže to nesmíš chápat jako jakousi formu uspokojení.

Při sezení nic neřeším...

...já vím.

Vždyť to znáš. Když praktikuješ, tak po určitém čase, to je klasická věc, tak ono to samo od sebe přijde, člověk jenom vloží myšlenku a nezabývá se jí. Prostě ji tam nechá být, nestará se o to a ono to samo zevnitř přijde, z nějakého vnitřního moudra nebo, já nevím, jak se tomu říká. To je tak báječný klid, když tohle pracuje, protože vím, že nemusím nic tlačit, nic lámat, ale přijde to naprosto přirozenou cestou. Mám vypozorováno, že to, co takhle přijde, je dobré.

Otázkou je, aby sis něco nenamlouvala. Hledáš klid, harmonii, vyrovnání, ztišení a tohle všechno si můžeš opravdu vytvořit tím, že jsi ve společnosti lidí, kteří se o to snaží, povzbuzují tě v tomto směru a kde nejsou žádné rušivé vlivy. Neřešíš děti, rodinné a pracovní záležitosti. Tak tam spíš dosáhneš ztišení.

...to není realita.

...skutečné ztišení je právě v činnosti. Skutečné ztišení záleží na tvém pochopení a uvědomění si toho, co konáš. Tzn. jestliže něco děláš a vidíš, že tě ta činnost pohlcuje a vytváří pocity, které jsou tobě nebo i druhým nepříjemné, nebo že tě nějak strhává, způsobuje, že přestáváš být bdělá, vnímavá a citlivá na tu činnost i na to okolo tebe, tak musíš zjistit, jak používáš v tomto případě ne rozum, ale jakousi inteligenci. Říká se tomu rozlišování a to ti zachytí ten okamžik, kdy se tohle začíná dít.Vidíš, že v tento okamžik jsi vlastně přestala být nestrannou, ale že tě ta činnost vtáhla do sebe. Je to podobná otázka, která se řeší např. v tantře, protože tam je to stejné, nesmí tě to vtáhnout. Jak tě to vtáhne do sebe, tak to už není tantra, je to uspokojení.

Většina lidí naplňuje své sklony, protože je díky nim někam tažena a ani se nezajímá, jaké sklony má, pokud nejsou vyloženě destruktivní.Takže potom jim nepřipadá divné, když se jimi zabývají a nechají se jimi táhnout. Rozlišování se týká základu všeho, co děláš. Když rozlišuješ, tak zjistíš, co tě přitahuje, co odpuzuje a proč. A pak jsi schopna se nenechat strhnout.

Já mám totiž problém, Jiří. Já nedokáži rychle reagovat nebo rychle rozlišovat. Já na to prostě potřebuji čas. Dejme tomu, když dělám nějaký rozhovor nebo cokoli jiného, když to dělám poprvé a neznám to prostředí, nebo se prostě mění různí lidé nebo takhle, tak mně to dojde až třeba večer nebo až ten druhý den. A většinou v těch okamžicích, když se ode mne očekává nějaká protireakce nebo nějaká komunikace, tak zjišťuji, že se buďto stáhnu, protože si prostě potřebuji dopřát ten klid, aby se to vevnitř dělo anebo v návalu nějakého afektu jednám strašně zbrkle, což se povětšinou ukáže, že je to pěkná hloupost.

No, tak by ses ale měla zamyslet nad tím, proč a naopak by ses měla tohleto pokoušet nějakým způsobem řešit, cvičit třeba. Jinak se na to budeš vymlouvat pořád.

Když řeknu, že jsi zbrklá, tak co to znamená? To znamená, že si neuvědomuješ, co probíhá v tvé mysli a neovládáš ji. Jak začneš ovládat svou mysl, tak nebudeš jednat zbrkle a nebudeš to muset ani řešit, jako že by sis to promýšlela. Jsou jiní, kteří jednají promyšleně a nejsou pro to zbrklí, ale nejsou vůbec přirození nebo uvolnění. Oni to mají naučený a velmi se ovládají. Ty se musíš vrhnout do těchto situací a pokoušet být k sobě vnímavá, čili vědět, co se v tobě děje. Je to obdobné, jako když se chceš učit plavat. Měla by ses učit intuici a odkládat své přemýšlení.

Všimla jsem si, že je to i při přípravě jídla. Dřív jsem si vytáhla deset kuchařek a hodinu přemýšlela, co udělám a teď nevytahuju žádnou a prostě šáhnu jenom po tom koření, které cítím a ono je to dobré. Dělá mi to radost.

Jasně, protože to přináší takové souznění s tou situací. Přináší uspokojení jiného druhu. Normálně vlastně to uspokojení hledáš, abys ho tedy naplnila podle svých představ. Tady představu nemáš, ale souzníš s tou situací a to ti dá mnohem větší uspokojení. Proto vlastně i ta tantra ti dá mnohem větší uspokojení, protože není naplánovaná. Je to vlastně ten okamžik, který tě prostupuje plně a i toho druhého nebo ty druhé a tím je to mnohem intenzivnější a přirozenější. Když cítíš, že všichni tam dávají své srdce a nic jiného v tom okamžiku, tak je to prostě úplně o něčem jiném.