Jak se ti daří skloubit život soukromý s duchovním?

To se nedá oddělovat. Je jenom jeden život a záleží na člověku, jak ho žije. Zda správně nebo naopak. Každý na to může mít svůj názor, ale existují určité kosmické, univerzální pravdy a zásady, které určují, zda-li člověk žije správně nebo nesprávně. Člověk si o tom může myslet, co chce, namlouvat si, že něco dělá správně, ale ve skutečnosti je s tím vyšším životem, který třeba někdo nazývá duchovní, úplně mimo. Proto neodděluji život a jakékoliv své životní projevy. Nechci se hodnotit, to ať si hodnotí jiní, jestli se mi to daří žít správně nebo nedaří, ale pokouším se naplňovat to, abych byl božím nástrojem. Abych tedy nejednal já, ale aby skrze mne jednal Nejvyšší.To zní velmi vznešeně nebo divně pro někoho, ale je to otázka určité vnímavosti, poznání sebe sama, poznání vůbec a rozlišování toho, jak přistupujeme ke svým pocitům, myšlenkám, jaké postoje v člověku vznikají. V podstatě se dá říci, že základem meditační a duchovní jógy je úmysl, s nímž konáš. Čin sám je vždycky poznamenán něčím, co je negativní nebo pozitivní, může se to prostě v očích druhých takhle nazvat, ale úmysl, s kterým k něčemu přistupuješ, by měl být vždycky čistý a měl by být správný, a to je tedy to, co by měl člověk sledovat. Jestliže člověk toto sleduje, je schopen podle toho mít své úmysly vždycky správné. V józe tento přístup nazýváme sattvickým, tak potom se skutky se očišťují a dostaneš se jakoby do sjednocení, harmonie třeba s Bohem nebo s nejvyšším Bytím a tak.

Mohlo by to vypadat – když říkám, jak to třeba praktikuji já nebo si představuji, že by to mohli praktikovat i druzí, a že by svět byl pak jiný – jako kdyby na to člověk stále myslel, zabýval se tím, stále to řešil a jakoby v hlavě stále rozvažoval, zda-li to je nebo není správné. Ale ve skutečnosti tohle není rozumová záležitost, je to intuitivní, nadrozumová záležitost, ani ne citová. Někdo to třeba řeší určitými city – láskou, kterou chce do všeho vkládat. Pak ta láska je příliš poznamenaná jeho já, jeho osobností a není to ta skutečná boží láska nebo ta láska, která se projeví, když necháš srdce jít hledat spontánním způsobem. Tohle je to, o co se pokouším a co se mi třeba i někdy daří, a to není oddělené od duchovního nebo mého osobního života.

Jak to poznáš?

Intuicí a rozlišováním, ne rozumem. Další, co hraje roli, je to, jak mysl reaguje na různé smyslové podněty, které přicházejí, protože smysly přinášejí mnoho informací, pocitů a toho, co může přitahovat nebo odpuzovat.

Na to je dobrá meditace.

Meditace není na řešení úkolů. Pocit z meditace může být, že se zklidníš, ale jde o to, zda-li ten klid je skutečný klid. Protože smyslem duchovní praxe je, aby člověk spočinul v tom klidu, který vyvstane v něm a ne v tom, který si jako vytvoří. Já si mohu sednout a říci si, že důležité je být klidný nebo, že chci být klidný. Když si prostě sednu někde stranou, nebo se zavřu, anebo jsem s lidmi, kteří stejně smýšlí, tak se uklidním a pocítím jakési takové zklidnění, ale je to falešné. Skutečný klid nastane, až když vymizí, odtečou nebo vyvanou z člověka všechny jeho sklony, přání, tužby, chtění, které ho strhávají.