Když jsem poslouchala v Pohledci tvůj společný, improvizovaný koncert s houslistou Ivem, tak to byl velmi příjemný zážitek, zvlášť okamžik, kdy se hudba jemně ztišovala až do úplného klidu.Tvoříš intuitivně nebo to vzniká ze vzájemné souhry?

Každý koncert, když s někým hraji, je nepřipravený. Je jedno, jde-li o koncert s RELAXACÍ, s kterou letos hraji už jednadvacet let nebo s EXTATIC TRANS MUSIC anebo s ALIKVÓTNÍ 4. Se všemi skupinami jde o věci, které vznikají v daném okamžiku. RELAXACE to měla programově už od začátku, i když některé skladby byly trošku připravené, ale v podstatě všechno hraní vznikalo tak, že jsme naslouchali jeden druhému a podle toho jsme na sebe navzájem reagovali. V AMALGAMU s Vlastou Markem byla vytyčená jakási linie, co by se asi mohlo hrát nebo jak to má být dlouhé apod., ale jinak tam také nechyběly momenty překvapení. A ty jsou úžasné. Když hraji s RELAXACÍ, reaguji prostě na to, co hraje někdo z kluků. Přiměje mne to k tomu, že vytvořím něco dalšího a pak naslouchám, zda na to přijdou hned nebo až za delší dobu, jak na to zareagují, zda změnu zachytí. Je to o naslouchání a souznění, jestli to uchopí a jestli s tím budou kráčet dohromady se mnou nebo jestli k tomu něco přidají. A tak to bylo i v EKTÁRU, kde jsem hrál s Ivo Sedláčkem a Vlastíkem Matouškem. Zrovna včera jsem poslouchal staré nahrávky a jsou tam úžasná místa, kde je tohle, pro toho, kdo to vnímá, úplně přesně slyšet a je to to, co jsme si vlastně tak nějak odnesli ovlivněni indickou hudbou a vůbec jakoukoli východní hudbou.

Když člověk naslouchá nějakému sitáristovi, jak hraje sám svou úvodní část rágy, tak při nástupu třetí části, kdy se k němu přidají tabla, je možné sledovat tu úžasnou komunikaci. Jak na sebe nástroje reagují a hudba se rozvíjí, i když je tam i hodně nacvičeného a daného. Když jsem měl možnost, tak jsem takto hrál s některými indickými hudebníky, kteří byli schopni a ochotni. S tablistou Anilem Rattwatem a Jerzym Podulkou jsme natočili hodně věcí. Byly to nezapomenutelné okamžiky vzájemného reagování. My jsme nehráli indickou hudbu. Tito lidé jsou zvyklí mít nacvičené určité figury, takže hned, jak slyší určitou frázi, tak tam musí zahrát něco nacvičeného. Prostě to tam do toho nasadí nebo to mají přímo nacvičené spolu. Ale tady nemohli, protože se měnily rytmy a všechno možné. Museli na to reagovat a být pořád bdělí.

Takže je to hodně o citu.

Samozřejmě. Mně to v něčem připomíná milování. Jestli člověk opravdu miluje tak, že prožívá ten okamžik, tak se skutečně mazlí a reaguje na druhého. Pro mně jsou nástroje vlastně milenky. Napsal jsem o tom i básně. Nástroje se musí také probudit. To neznamená, že když je dobrý nástroj i hudebník, tak že hra bude dobrá. Když jsem si koupil lepší kytaru, tak to, co jsem hrál předtím na tu starou, jsem na novou kytaru nebyl schopen půl roku zahrát vůbec. Tak dlouho mi to trvalo, než jsem ji probudil, než jsem našel její duši a než jsme spolu začali komunikovat. Je to vlastně vzájemné reagování: nástroj, hudebník a případně nástroje a hudebníci. Je to takové milování. To samozřejmě není můj objev, vyslovilo to určitě mnoho jiných přede mnou.

Jak se díváš na citlivost současného člověka?

Neřekl bych, že lidé jsou dneska necitliví, vždycky byli lidé citliví i necitliví. Ve středověku vznikla taková úžasná díla jako gregoriánský chorál a mnoho další hudby a vedle toho tam jiní zabíjeli a navzájem se různě nenáviděli. Dnes je to stejné, někoho zajímají velmi citlivé věci a sám se díky tomu stává citlivým. Jiní se ženou pouze za uspokojením a za naplněním toho, co je zajímá po hmotné stránce. Podle mne je to dnes stejné, jen je to na jiné úrovni.

Co se týká mne, vždycky jsem toužil po opravdové lásce. Nevěděl jsem, co to asi je. Bylo ve mně takové volání, které jsem toužil ve svém životě naplnit. Hledal jsem jednak bytost, se kterou bych souzněl a hluboce si rozuměl. Zároveň jsem se dostal k hudbě. Chtěl jsem studovat i člověka - antropologii a s tím souviselo všechno. Nejdřív jsem se učil brnkat na kytaru v lidové škole umění - to mě nebavilo. Tak jsem se učil písničky, co se hrály v rádiu a u táboráků. Pak jsem se dostal k józe, přitáhla si mne sama. Nejdřív mě ji nikdo neučil, objevil jsem článek o ní v jednom časopise. Natolik mne to zaujalo, že jsem začal sám cvičit. Zhruba po roce se najednou něco změnilo, i to, jak jsem hrál a jak jsem přistupoval k nástroji. Byla to náhlá změna při jedné cestě vlakem ze Slovenska.

Vyzrálo to.

No, jasně. To je pochopitelné. Když se cvičí - provádí se nějaká duchovní praxe, způsobuje to větší citlivost, člověk je vnímavější. Stejným způsobem to zafungovalo i u mě. Najednou jsem chtěl hrát jinak a nemohl jsem ani hrát jinak než takhle.Vyvíjelo se to a vyvíjí pochopitelně dál. S úžasem sleduji, jak hrají i jiní, jaká je tam citlivost, jemnost a láska. To je to, co stále hledám. Je to zároveň jakési naslouchání, ale také vysílání vibrací, protože myšlenky, když člověk touží po lásce, po citu, tak jsou vibrace. Stejně tak se vibrace projevují nějakým konkrétním zvukem, ať už je to slovo, zpěv nebo hra na nějaký nástroj, celý život se to snažím naplnit. A není náhodou, že většina bohů lásky má hudební nástroj a hrou na něj k sobě volá člověka.

Jaké je soužití s tebou?

Člověk by měl těm druhým nastavit zrcadlo, aniž by to ovšem dělal vědomě. Jsou lidé, kteří stále říkají: "Vidíš, tohle jsi zase udělal špatně, říkám ti to, aby sis to uvědomil." Já tohle většinou nedělám.

Přijde mi, že když nejde o přirozené zrcadlo, tak to člověku víc brání poznat své jednání, tíž se vyvíjí dál, spíš stojí na jednom místě.

Aj tak, aj tak. Někdo potřebuje tento způsob, někdo jiný. Jiná společnost na něho působí tak, že se jí přizpůsobí, podle toho, jaká ta společnost je, tak ho ovlivní. Každého samozřejmě většinou ovlivňuje společnost, ve které se nachází, proto se zdůrazňuje, že je třeba si ji dobře vybrat, když chceš nějak postupovat.

Není to také tím, že lidi otevřeně přijímáš?

Všechny přijímám otevřeně, to je pochopitelné. Měli bychom se to všichni naučit. Pak by to asi bylo kolikrát dramatičtější, protože někdo má hodně věcí, o kterých ví o sobě, že jsou takové, že by je měl změnit, protože škodí jemu samému i druhým.

Daří se mi to pomocí tibetského cvičení kum nje, je to hodně dobré.

Jenže to nesmíš chápat jako jakousi formu uspokojení.

Při sezení nic neřeším...

...já vím.

Vždyť to znáš. Když praktikuješ, tak po určitém čase, to je klasická věc, tak ono to samo od sebe přijde, člověk jenom vloží myšlenku a nezabývá se jí. Prostě ji tam nechá být, nestará se o to a ono to samo zevnitř přijde, z nějakého vnitřního moudra nebo, já nevím, jak se tomu říká. To je tak báječný klid, když tohle pracuje, protože vím, že nemusím nic tlačit, nic lámat, ale přijde to naprosto přirozenou cestou. Mám vypozorováno, že to, co takhle přijde, je dobré.

Otázkou je, aby sis něco nenamlouvala. Hledáš klid, harmonii, vyrovnání, ztišení a tohle všechno si můžeš opravdu vytvořit tím, že jsi ve společnosti lidí, kteří se o to snaží, povzbuzují tě v tomto směru a kde nejsou žádné rušivé vlivy. Neřešíš děti, rodinné a pracovní záležitosti. Tak tam spíš dosáhneš ztišení.

...to není realita.

...skutečné ztišení je právě v činnosti. Skutečné ztišení záleží na tvém pochopení a uvědomění si toho, co konáš. Tzn. jestliže něco děláš a vidíš, že tě ta činnost pohlcuje a vytváří pocity, které jsou tobě nebo i druhým nepříjemné, nebo že tě nějak strhává, způsobuje, že přestáváš být bdělá, vnímavá a citlivá na tu činnost i na to okolo tebe, tak musíš zjistit, jak používáš v tomto případě ne rozum, ale jakousi inteligenci. Říká se tomu rozlišování a to ti zachytí ten okamžik, kdy se tohle začíná dít.Vidíš, že v tento okamžik jsi vlastně přestala být nestrannou, ale že tě ta činnost vtáhla do sebe. Je to podobná otázka, která se řeší např. v tantře, protože tam je to stejné, nesmí tě to vtáhnout. Jak tě to vtáhne do sebe, tak to už není tantra, je to uspokojení.

Většina lidí naplňuje své sklony, protože je díky nim někam tažena a ani se nezajímá, jaké sklony má, pokud nejsou vyloženě destruktivní.Takže potom jim nepřipadá divné, když se jimi zabývají a nechají se jimi táhnout. Rozlišování se týká základu všeho, co děláš. Když rozlišuješ, tak zjistíš, co tě přitahuje, co odpuzuje a proč. A pak jsi schopna se nenechat strhnout.

Já mám totiž problém, Jiří. Já nedokáži rychle reagovat nebo rychle rozlišovat. Já na to prostě potřebuji čas. Dejme tomu, když dělám nějaký rozhovor nebo cokoli jiného, když to dělám poprvé a neznám to prostředí, nebo se prostě mění různí lidé nebo takhle, tak mně to dojde až třeba večer nebo až ten druhý den. A většinou v těch okamžicích, když se ode mne očekává nějaká protireakce nebo nějaká komunikace, tak zjišťuji, že se buďto stáhnu, protože si prostě potřebuji dopřát ten klid, aby se to vevnitř dělo anebo v návalu nějakého afektu jednám strašně zbrkle, což se povětšinou ukáže, že je to pěkná hloupost.

No, tak by ses ale měla zamyslet nad tím, proč a naopak by ses měla tohleto pokoušet nějakým způsobem řešit, cvičit třeba. Jinak se na to budeš vymlouvat pořád.

Když řeknu, že jsi zbrklá, tak co to znamená? To znamená, že si neuvědomuješ, co probíhá v tvé mysli a neovládáš ji. Jak začneš ovládat svou mysl, tak nebudeš jednat zbrkle a nebudeš to muset ani řešit, jako že by sis to promýšlela. Jsou jiní, kteří jednají promyšleně a nejsou pro to zbrklí, ale nejsou vůbec přirození nebo uvolnění. Oni to mají naučený a velmi se ovládají. Ty se musíš vrhnout do těchto situací a pokoušet být k sobě vnímavá, čili vědět, co se v tobě děje. Je to obdobné, jako když se chceš učit plavat. Měla by ses učit intuici a odkládat své přemýšlení.

Všimla jsem si, že je to i při přípravě jídla. Dřív jsem si vytáhla deset kuchařek a hodinu přemýšlela, co udělám a teď nevytahuju žádnou a prostě šáhnu jenom po tom koření, které cítím a ono je to dobré. Dělá mi to radost.

Jasně, protože to přináší takové souznění s tou situací. Přináší uspokojení jiného druhu. Normálně vlastně to uspokojení hledáš, abys ho tedy naplnila podle svých představ. Tady představu nemáš, ale souzníš s tou situací a to ti dá mnohem větší uspokojení. Proto vlastně i ta tantra ti dá mnohem větší uspokojení, protože není naplánovaná. Je to vlastně ten okamžik, který tě prostupuje plně a i toho druhého nebo ty druhé a tím je to mnohem intenzivnější a přirozenější. Když cítíš, že všichni tam dávají své srdce a nic jiného v tom okamžiku, tak je to prostě úplně o něčem jiném.