Máme-li někoho rádi nebo je-li naším přítelem, tak mu k narozeninám, svátku či jiným výročím, jakými jsou třeba vánoce, Nový rok atd., přejeme hodně štěstí. Ono se to tak říká. Když mu přejeme zdraví, bohatství či hojnost, tak si pod tím můžeme představit něco konkrétního, i když i to je subjektivní. Ale přejeme-li štěstí, co vlastně přejeme? Co si pod tím představit? Přejeme štěstí, jaké bychom chtěli my, ale víme, co štěstí znamená pro dotyčnou osobu a zda si ho vůbec přeje?

Co je to štěstí, co si pod ním máme představit? Známé asijské přísloví či spíše moudrost, vysílaná do celého světa, praví:

Kéž jsou šťastny všechny bytosti.

Jan Werich říká v jedné z předscén s Miroslavem Horníčkem:

W: Blbý věděj, ty maj čas si pamatovat, chytří musej vymýšlet.

H: Teď jde o to, co je líp placený.

W: Nepamatovat si.

H: To je nejlíp placený.

Je to hrozná legrace, ačkoli je to vlastně smutné. Když si však odmyslím společenský kontext, mohu se na to podívat ještě z úplně jiného hlediska.

Před mnoha lety jsem se svou tehdejší dívkou během koncertního turné po Moravě navštívil Svatý Kopeček u Olomouce. Vzpomínal jsem na skvělého básníka Jiřího Wolkera, který zde žil a tvořil. Myslel jsem, že zde bude mít nějaké menší muzeum, ale byl jsem zklamán. Jeho dům nese název vila Jiřího Wolkera a je na něm pouze básníkova malá plastika. Vzpomínal jsem, jak umíral na tuberkulózu v Tatranské Poljance a v jeho bolesti mu ulevovaly jen dopisy, které psával své milé Marii Poldové. Napsal jí:

Píseň mého srdce

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,

šel v ledu - ale v duši věčný máj,

šel vichřicí - však slyšel zpívat kosy,

šel pouští - a měl v srdci perly rosy.

Za trochu lásky šel bych světa kraj,

jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.

Jaroslav Vrchlický – Okna v bouři

Tato notoricky známá báseň, kterou obsahovaly snad všechny školní čítanky, se může zdát už romanticky vyčpělá. Ale všichni, kdo opravdu milují, jí rozumí a nepřipadá jim ani trochu směšná. Vyjadřuje totiž v krásných obrazech, které jsou jako vždy poněkud nadnesené, přesně to, co by každý milující chtěl říci, ale většinou se stydí. Ano, stydí se pustit přes své rty to, co má v srdci. A stydí se plakat štěstím za ten dar vzít milovaného za ruku a dívat se mu do očí. To se přece dělalo dřív, v těch dávných dobách, kdy lidé ještě nebyli tak silní a otrlí, jako jsme my dnes. A básně - ty se už stydíme i číst. Však také sbírky poezie nyní vycházejí v mnohem menších nákladech než dříve. Ano, stále se píší básně o lásce, ale spíše jako texty do plytkých muzikálů, k plytké hudbě. A ti, co píší opravdu jen poezii, dělají především moderní poezii, ve volných verších, kde každý sděluje nesmírně hluboké pravdy. My se totiž stydíme za lásku, za její něžné projevy. Tím nemyslím na veřejnosti, ale i doma.

Přišli jsme sem, protože jsme se probudili ze sna. V tom snu jsme byli přirození, takoví, jací opravdu jsme. A přišli jsme, abychom ten sen uskutečnili. Jenže my jsme na něj zapomněli. Je v nás jakési tušení a my nevíme, čeho se týká. Nevíme, co máme dělat. Rodiče, škola a společnost nás začnou vychovávat a říkat nám, co máme dělat, co je v životě správné. A již tehdy začne mizet náš sen. Jestli jsme do té doby o něm měli ještě nějaké povědomí, nyní je zcela ztraceno. Jestli však nenaplníme svůj sen, přišli jsme sem zbytečně a promarníme svůj život. Jak máme poznat, co je náš sen?

Píseň mého srdce

Vy, kteří čtete tyto články, tak jste si mohli často všimnout, že jde o mé vlastní zážitky a zkušenosti, ba dokonce přímo jakousi vlastní zpověď. Od malička jsem hodně četl a nakonec jsem si z čtení pod peřinou s baterkou zkazil oči. Využívám však vědomostí spíše k vysvětlení těchto zážitků, abych je více a jasněji přiblížil.

Důvěřivost a lhaní

Je několik vlastností, které se se mnou táhnou celý život. První je důvěra, někdy až důvěřivost, která se může zdát naivní. Přijde mi prostě divné, že by mě někdo chtěl podvést nebo nějak využít. A bohužel se mi to často stává. Nestěžuji si, mohu si za to sám a dosud jsem se nepoučil. Přijde mi však přirozené lidem věřit.

V Meduňce se často dočtete o vlastnostech znamení zvířetníku, dokonce i různé více či méně podrobné předpovědi do budoucna nebo i o jejich vztazích k dalším znamením. Většina lidí to bere jako něco daného, co se nedá změnit, jiní říkají, že jsou to nesmysly, jimiž se není třeba vůbec zaobírat. Jako vždy je pravda někde jinde, nechci říci uprostřed, protože to by nebylo přesné.

Působení planet

Nikdo nepochybuje o vlivu Slunce na změny ročních období, o vlivu jeho erupcí nebo magnetických bouří na počasí a některé přírodní události. Obdobně je tomu tak i s Měsícem. Je na něm závislý mořský příliv a odliv, ženská měsíční perioda a nálady nejen žen. To je jen zlomek působení těchto dvou kosmických těles. Mnohým je také jasné, že různé zlomy v zemské kůře a podzemní vodní proudy také způsobují vyzařování, které může mít vliv na vznik nemocí fyzických i psychických. Začne-li se však mluvit o dalších planetách a vztazích mezi nimi, a z toho vyplývajícího působení na člověka, už to berou lidi s rezervou. Není důvod si myslet, že by i zde nebylo působení. Otázkou je již jen, jak je ten který astrolog vykládá. Stejně tak se nedá popřít, že jsou určité všeobecné charakteristiky jednotlivých znamení. Nelze však říci, že všichni, kdo se zrodili v jednom znamení, jsou stejní. To by byl nesmysl. Avšak i opak. Takže jsme již nějak dopředu naprogramování a nemůžeme s tím nic dělat?

Již od malička jsem měl problém, že jsem vždycky říkal, co jsem si myslel. Na základní škole to musel tatínek pořád chodit "žehlit" a já se omlouvat učitelům. A také jsem byl naivně důvěřivý. Tak jsem například řekl tatínkovi, že další den přijde do školy inspektor. "Tak ho ode mě pozdravuj", povídal. A tak jsem to udělal. A inspektor se ptal, jak se tatínek jmenuje, že ho nezná. Tak jsem se potom doma dozvěděl, že si můj tatínek dělal legraci. Ne že bych neměl smysl pro humor, právě naopak, ale jsou některé situace, kde se nevtipkuje.

Například láska. Tu jsem vždycky myslel vážně. Ale zjistil jsem, že ne každá žena. Ale jak jsem vždy vše na rovinu řekl, tak mi přes rty slova miluji tě nějak nešla. Připadalo mi to jako znesvěcení říci něco tak hlubokého, posvátného. Kdybych je možná řekl, už by to nebyla pravda, jako by se ta láska vyřčená rozplynula. Zato v básních, které jsem ženám psal, mi to problém nedělalo. Lásku jsem však cítil tak intenzivně, že jsem ji nepotřeboval vyslovovat nahlas.

Myslím, že lidé by si měli říkat pravdu, pokud to jen trochu jde. To však neznamená se o pravdu hádat. Něco jiného je rozumová pravda, kdy každý máme svůj názor na nějaký problém či pojem a vlastně můžeme mít každý pravdu jen proto, že se na to díváme z jiné strany. Já myslím pravdu srdce. Lidé si už ani neuvědomují, co říkají a jak lžou nejen druhému, ale především sami sobě. A je to často jenom proto, že se lásky bojí. Láska je tak křehká květina, že když jí necháme vykvést, potřebuje velkou péči a stálou pozornost. Možná i proto jsem se ji bál vyslovit.

Ptákům, kteří letí za svou láskou, nikdo v letu nezabrání.

Arabské přísloví

Píseň mého srdce

Často, když se stanou nečekané věci, tak obyčejně lidé říkají, že to byla náhoda. Ale tzv. duchovní lidé si zvykli naopak říkat, že nic není náhoda, že se to tak mělo stát. A to se týká především situací nepříjemných. Nějak mi v hodnocení mizí pochopení toho druhého a soucítění. A také toto vyjádření většinou vychází od lidí, kteří nemají žádné vnitřní zkušenosti, jen si to přečetli a pak to papouškují. Je mi milejší nevědomec, který se třeba trápí a přemýšlí nad tím, jestli by se dalo něco udělat. Jak je to tedy vlastně? Je náhoda nebo není?

Píseň mého srdce - Jak dosáhnout spásy

Je to takový věčný spor nejen mezi jogíny, ale vůbec mezi duchovními lidmi. Co vlastně dělat, abychom dospěli k cíli, ke spáse, osvobození, k Bohu? Kolik úsilí vyvinout a jakého, aby to mělo účinek? Již v samotné této otázce je vidět rozpor, protože zde mluví naše osobní já, ego, které si namlouvá, že ONO něčeho dosáhne, že ONO dělá vše pro to, aby bylo odměněno! Ve skutečnosti se musí všeho vzdát. Ale vzdání se neznamená, že nebude vlastně nic dělat a jen čekat. To by byl také velký omyl. A zde se právě střetávají dva přístupy k duchovní praxi. Poučný bude v tomto smyslu následující příběh z purán, volně převyprávěný.