Píseň mého srdce

Často si říkám, co já mohu ještě napsat o lásce, když všichni všechno řekli a já jsem ještě pořád nepronikl až do její největší hlubiny. A přesto mi každý den na hlavu - nebo srdce - něco ťuká a musím vzít pero, v noci i baterku a psát novou báseň, která je mi diktována. A stejně tak je to i s Písní mého srdce, nikdy ji nepíši, že chci, vždy je mi nějak dána a já ji stvořím takřka jedním dechem. Pak se na ni podívám a říkám si - slova, slova, slova. Jak jenom vyslovit lásku? Vždyť slova chápe každý po svém, včetně mne. Proto nejsem velkým příznivcem přednášek o takových nevyslovitelných věcech. Lepší je báseň, píseň či hudba. Ale lidé chtějí stále něco vysvětlovat. Když se to dozvědí, tak už během přednášky ve své mysli nad tím polemizují, souhlasí, když jim to vyhovuje, nesouhlasí, když se po nich chce nějaké vlastní úsilí. Nejradši by byli, kdyby to vše bylo tak, jak to mají v hlavě. Ale tam to obvykle nemají srovnáno, jen si chtějí potvrdit svůj zmatek. Od toho jsou tady ti vykutálení učitelé, kteří na to přišli a tak jim ulevují, potvrzují a chválí je. A odměna je nemine.

Píseň mého srdce

Myslím, že nejenom mně, ale i vám, se stává, že chcete někomu něco, co je naprosto jasné vysvětlit, ale ať se snažíte, jak chcete, tak on (ona) prostě nechápe. Říkáte si, že to přece není možné, ale nepohnete se ani o píď dál. A to se stává právě v tzv. duchovních kruzích. Spousty sečtělých a všeho znalých učitelů i žáků, bez jakýchkoli nebo minimálních vnitřních zkušeností, se dohadují o nejvyšší Pravdě, o Bohu, jak je to s reinkarnacemi či bezvýhradnou láskou. Ač je to směšné, tak je to ve skutečnosti tragické.

Tisíckrát jasněji než lidský jazyk mluví neviditelná ústa.

Gustav Meyrink – Bílý dominikán

V tu chvíli se vše svádí na ego, odvolává se na různá písma svatá, na bibli atd., ale ne na neviditelné uši které jsou schopny naslouchat. Člověk nechce přiznat, že vlastně on sám nic neví a že bloudí. Chybí mu pokora. Obdobně mnoho let bloudil nejchytřejší řecký rek Odysseus, protože se spoléhal pouze na svůj rozum a nechtěl pochopit, že je zde něco víc, co ho přesahuje. Až na konci své cesty pravil:

Pochopil jsem, že jsem pouze jeden z lidí, nic víc, nic míň.

Homér – Odyssea

Dokud člověk nepochopí a nepřijme druhého tím, že mu naslouchá, stojí na místě a je to jako v té středověké moudrosti:

Větší vůl učí menšího orat.

Píseň mého srdce

Když Prométheus ukradl bohům oheň a dal ho lidem, naučil je číst, psát, počítat a řemeslům, byl za to potrestán. Zeus potom nařídil Héfaistovi, aby z hlíny a vody stvořil krásnou dívku, kterou nazval Pandóra, tj. všemi dary obdarovaná. Bohyně ji naučily tajům lásky a jak svádět. Zeus ji pak poslal na Zem se zlatou skříňkou. Do té uzavřeli bohové všechno to nejhorší, čeho se chtěli zbavit - nemoci, neštěstí, bolesti, utrpení, hádky atd. Pak dívku nabídli za manželku Prométheovi. Ten však obezřetně odmítnul. Ale jeho bratr Epimétheus si vzal Pandóru za ženu. Ta nesměla skříňku otevřít, ale ze zvědavosti tak nakonec učinila. A tehdy z ní vylétly všechny ty zlé věci. Rychle ji zabouchla, avšak nevšimla si, že na dně zůstala ta nejdůležitější vlastnost uzavřena - naděje.

Duchovní doteky Meduňky

Píseň mého srdce

Jedním z nejčastěji užívaných slovem v duchovních naukách je slovo karman či karma. Stalo se už zažitým výrazem v celém světě obdobně jako třeba guru. Málokdo však zná jeho skutečný význam, natož působení. Vedle toho se často také mluví o osudu. V arabském světě, odkud k nám zřejmě dorazil, se užívá též slovo kismet. Podívejme se na jejich podstatu více zblízka.

Je zajímavé, že většina lidí oba tyto pojmy zaměňuje nebo uznává jen osud, podle nějž je vše předem dané a nic nelze změnit. Ačkoli je tomu s karmanem jinak, také zde mají jogíni za to, že život člověka je daný karmanem.

Nic neškodí více pochopení hlubokých, filozofických výrazů než jejich zjednodušování. Potom můžeme často slyšet, že když se někomu nedaří, má špatný karman a druhý, že ho má dobrý, protože mu všechno vychází. Nebo zase naopak – ten, kdo se chová slušně (Kdo to určuje?), bude mít dobrý karman a ten, kdo dělá zlo, tomu se to vrátí. Když to nevychází, divíme se, nebo na karman přestáváme věřit.

Všeobecně se v indických Písmech praví, že naše činy by měly být v souladu s dharmou, vesmírným řádem. Vždy se zrodíme s určitou dharmou, tedy povinnostmi, které bychom měli v životě naplnit. Někdo může být učitel národů, jiný vychovatel svých dětí. Podstatné je, aby konal správně, láskyplně a upřímně. Potom jsou jeho činy správné, záslužné, v józe nazývané bílé. Pokud správně nekoná, jsou černé. Obvykle u většiny lidí bývají smíšené. Dosáhne-li člověk osvobození a spásy, jeho činy nejsou však už ani jednoho druhu z těchto tří, protože se ho již nedotýkají a nevytvářejí karman (Jóga sútry, 4. kapitola, verš 7 ).

Píseň mého srdce

Každý člověk je někdy sám. Otázka je, proč se v samotě ocitnul, jestli z vlastní vůle, nebo vlivem okolností, či byl do ní dokonce uvržen. Říká se, že samota je dobrá, že prospívá. Ale všeho moc škodí. Stejně tak, je – li moc lásky, může to také někdy vadit, když pořád někoho omlouváme, neřekneme mu pravdu a ve skrytu se trápíme.

Samota je hezká věc, žije – li člověk sám se sebou v míru a má – li co dělat.

J.W.Goethe

Píseň mého srdce

Často slyšíme říkat staré lidi, jak to bylo za socialismu lepší, vše bylo levnější, každý měl jistou práci a důchod, byl větší klid, menší kriminalita atd..Na to, co se nesmělo, co se nedostalo a další podobné věci se už tolik nevzpomíná .Většina z nás si po roce 1989 rychle zvykla na to, že se smí vše, že se toho strašně moc potřebuje a nemůže se bez toho být, ačkoli dříve nás to ani nenapadlo. Nabídka je prostě lákavá a dokáže rychle svést. Avšak také já s nostalgií vzpomínám na ty staré, zlaté časy. Ale na něco úplně jiného.

Měl jsem na dnes zvláštní sen .Zdálo se mi , že jím hříbkovou polévku. Ještě teď vidím úplně maličké hříbečky, jak je nabírám z řídké polévky na lžíci a nesu do úst .A v tu chvíli jsem si uvědomoval, že celý život houby vůbec nejím. Byla to pravda nebo se mi to i ve snu zdálo, protože jsem si to v něm říkal, že asi sním?Může se ve snu zdát sen?

Píseň mého srdce

„Freude, Freude, Freude, vždycky na tě dojde.“

Tuto slavnou větičku bude asi mnoho z vás znát  spolu s dalšími vtipnými říkankami a glosami Jana Vodňanského. Tenkrát, coby puberťáci jsme se jí smáli, ale netušili, jaká je v ní obrovská pravda a síla.

Píseň mého srdce

Jsou lásky, které hubí, a které uzdravují.

Někdy nám dělá radost trápit toho, koho milujeme.

Ale proč je to tak kruté?

I.S. Turgeněv - Rok na vsi

Často slyšíte, že láska léčí, ale stejně tak často, že příliš velká láska nám jen uškodí. Jak se v tom vyznat? Mám z toho takový dojem, že člověk by měl milovat tak trochu, nepřehánět to, čili vlastně napůl, nebo tak nějak. Nedat celé srdce. Ale to pro mě není láska, to je jakási vypočítavost nebo strach z lásky. Proč bych neměl dát celé své srdce, když to tak cítím? Kdo ne, ať si miluje jen tak trochu. Ale zároveň mi zase duchovní písma praví, že láska je závislost a má-li se dosáhnout sjednocení s Bohem, musím se vzdát všech závislostí. Vedle toho si však musím udělat závislost jen na Bohu. Nebo to není závislost? Je tu rozpor nebo není? Vždyť vše je Bůh, my nejsme od něj nikdy odděleni. Miluji-li tedy někoho celým svým srdcem, co to ve mně miluje? Je to moje já, má touha a závislost na tom druhém, nebo to ta jiskra boží ve mně se chce sjednotit prostřednictvím toho druhého s Bohem, protože díky němu tu jednotu pochopila? Je to také závislost? A je správná nebo špatná? Rozlišuji správně? A co když se časem zklamu a ten druhý mě už nechce nebo já jeho? Byla to moje chyba a je správné, když se trápím? Mám to vyčítat sobě, tomu druhému nebo Bohu? Vždyť jsem, byť nevědomky, hledal vlastně Jeho! Je to mnoho těžkých otázek a je nějaké řešení?