Písně - Meduňka
Píseň mého srdce
Nestačí jen osud. Je třeba ještě něco více.
Andrzej Sapkowski – Zaklínač
Pokud chceš poznat neviditelné, pozoruj otevřenýma očima viditelné.
Talmud
Jistota je jenom přání, pouhá iluze. Všichni směřujeme k neznámé budoucnosti.
Tibetské přísloví
Všechny tyto citáty nějak směřují k budoucnosti, otázce osudu a mohl bych jich vybrat mnohem více z celého světa. A tím se dostávám k věčné otázce, zda je osud, je vše dáno nebo si my sami určujeme svou budoucnost?
Píseň mého srdce
Kdo pravidelně čte tyto úvahy, ví, že často promlouvám o lásce a všech jejích slastech, strastech či tajemstvích. Jsem přesvědčen vlastní zkušeností, že ona je to nejdůležitější v životě. Podvědomě jí potřebuje každý, i když si to třeba nechce připustit. A právě s takovými lidmi se čím dál více setkávám. Jako by láska byla něco zbytečného, něco navíc, čím se spíše pohrdá a ti, kteří pro ni žijí jsou směšní a slabí. A nejzajímavější, ba nejstrašnější na tom je, že tento názor mají více ženy.
Vyberte si, prosím, to,
co vás právě teď osloví.
Nechť vám vaše srdce napoví.
Píseň mého srdce
Jestliže člověk nastoupí na duchovní cestu – dnes říkáme spíše na cestu osobního rozvoje nebo dokonce transformace, proměny – zjistí, pokud to myslí opravdu vážně, že musí všemu, co koná, věnovat skutečně důkladnou pozornost. To neznamená myslet a plánovat vše, co dělá či bude dělat, ale být si sebe zcela vědom. Chce-li ovšem takovéto pozornosti dosáhnout, musí se nutně dostat k meditaci.
Píseň mého srdce
Přátelé – pokud to ode mě vy, kteří čtete tyto úvahy, nepovažujete za opovážlivé si přivlastňování – tentokrát bych se chtěl zamyslet nad tím, zda má smysl vůbec něco psát, přednášet nebo snad dokonce doporučovat. Je toho totiž na výběr, že nevíte, co dříve, často si to velmi odporuje a může způsobit zmatek v mysli a také působí, jak sám vidím u těch kolem mne. Až mě z toho jímá smutek, protože sám mám zkušenosti, že se dozvídám, co jsem řekl nebo myslel a vůbec to tak nebylo. To si jen ti druzí vysvětlovali něco po svém a vkládali to do úst mně. A protože jsem příliš citlivý, věci se mě, bohužel, neduchovně dotýkají, opravdu je mi často do pláče. I pak se dozvím, že jsem slaboch a baba, protože muž se takto nechová.
Píseň mého srdce
Již dlouho dobu mezi tzv. esoteriky koluje magické datum 21.12.2012. Pro mne by už bylo zajímavější a logičtější 20.12.2012, to má v sobě číselnou harmonii a tu bych také čekal v ten den - možná, nebo dejme tomu od tohoto data.
Místo toho se nám předpovídá, když ne konec světa, tak přinejmenším velké přeměny a aspoň na tři dny tma, výpadek veškeré elektronické či magnetické energie. Ale potom- už bude vše skvělé, jen duchovní, lidé se jako zázrakem změní v hodné a láskyplné - pochopitelně jen ti, kteří přežijí, ti vyvolení, protože ti zlí budou potrestáni, nebo pochopí.
Píseň mého srdce
Francouzský malíř Courbet kreslil les a byl u toho jeden lesník. Ten pravil, že ty smrky ale nemají větve tak nízko. Courbet se ho zeptal: „Což vidíte v lese jen stromy? „A on odpověděl: „Jistě, a co bych měl vidět?“ Nato Courbet pravil: „Já jsem dojat.“
Píseň mého srdce
Za dávných dob se v Číně jedna stará žena přes dvacet let starala o mnicha. Postavila mu malou chatku a živila ho, zatímco on meditoval. Po těch letech byla zvědavá, jaký udělal pokrok. Zavolala si tedy mladou dívku plnou tužeb a řekla jí, aby ho navštívila, obejmula a pak se ho zeptala, co tomu říká. Dívka za ním vskutku zašla, bez velkých rozpaků ho polaskala a zeptala se, jak se zachová.
„Starý strom roste v zimě na chladné skále. Nikde ani trochu tepla,“ řekl mnich. Když se to stařena dozvěděla, vykřikla: „Pomyslím-li si, že jsem toho taškáře živila dvacet let a on neprojevil žádné ohledy k tvým tužbám a ani se nepokusil ti je objasnit. Nebylo nutné, aby se nechal strhnout tvou vášní, ale mohl projevit aspoň trochu soucitu.“
Pak šla k mnichově chatce, vyhnala ho a spálila ji na popel.
Vždy, když si přečtu nějaký takový starý zenový příběh, uvědomím si, jak se svět mnichů nemění a jak jsou lidé pořád stejní. Nechápou podstatu duchovní cesty a hrají si na osvícené. Velmi často je potkávám.
Píseň mého srdce
Kršna praví v Bhagavadgítě (4, 11):
„Jakým způsobem se ke mně kdo utíká, právě tak se já oddávám jemu.
Lidé všude následují v mých šlépějích, synu Prthy (Ardžuna).“
A Ježíš praví v Evangeliu sv. Jana (14, 6 – 7):
„Já jsem ta cesta, i pravda, i život. Žádný nepřichází k Otci než skrze mne.
Kdybyste znali mne, také i Otce mého znali byste, a již nyní jej znáte a viděli jste ho.“
Píseň mého srdce
Dvorská láska – 1.část
„Je zřejmé a pro můj rozum absolutně jasné, že muži nejsou ničím, že jsou neschopni pít ze zdroje dobra , nepodněcují-li je ženy. Nicméně jsou-li ženy původem a příčinou všeho dobra a dal-li jim Bůh takovou výsadu, je třeba, aby se samy projevovaly tak, aby ctnost těch, kdo konají dobro, podněcovala druhé činit stejně.“
André le Chapelain - Pojednání o lásce
Již vícekrát jsem se ve svých článcích zmínil o dvorské lásce, která kvetla především ve Francii v 11. až 13. století, ale přenesla se postupně do všech zemí Evropy. Možná si někteří z vás říkají, co to má společného s dnešní dobou nebo i duchovním životem, ale věřte, že velmi mnoho. Myšlenka uctívání ženy se stala součástí nejen trubadúrských písní a básní, ale především smyslem a podstatou života rytíře a hlavní osou příběhu o svatém grálu.
Ve skutečnosti nejde o nic nového. V antickém Řecku se nejen bohové na Olympu, nýbrž i lidé hádali o ženy a vedli kvůli nim války. Žena se stala inspirátorkou veškeré činnosti. Ne nadarmo jsou všechny múzy ženami, i většina věštkyň. V sumerských, babylonských, egyptských, indických i dalších chrámech sloužily jako kněžky ženy. A nakonec v pozdější době byly za všemi politickými intrikami zase také ženy.
Trubadúři
Původ těchto umělců, později i bavičů třeba zcela jistě hledat u Arabů a jejich poezie, kterou zpočátku překládali jihofrancouzští šlechticové. Začali do ní vnášet vlastní zkušenosti v jazyku této oblasti – okcitánštině, libozvučnějším než francouzština. Tyto písně nejen opěvovaly ženu, ale hlásaly též rovnost pohlaví, lidí a tolerantnost víry. To vše se nejvíce šířilo ze dvora akvitánské královny Eleonory, která podporovala všechny bez rozdílu náboženského vyznání a společenského postavení. Sama byla též trubadúrkou, i její syn Richard Lví Srdce, slavný válečník. Akvitánie byla nejbohatší, ekonomicky nejvyspělejší zemí Evropy a trnem v oku katolíkům a Římu, protože neuznávala církevní hierarchii, chrámy a prostředníka mezi Bohem a člověkem, byla proti církevní nadvládě a korupci a žena měla stejné postavení jako muž. Toto učení vyznávali kataři neboli čistí. Pod vymyšlenou záminkou byla proti této zemi uspořádána křížová výprava, která 40 let systematicky vybíjela všechny lidi a ničila všechny doklady o učení.
Palác lásky a rytíři
Palác lásky je středem světa, v němž má svůj trůn láska. U jeho tří bran stojí tři skupiny žen. U první brány naslouchají hlasu lásky, u druhé mu odmítají naslouchat a u třetí jsou ženy hnány jen žádostí a sexualitou. Pouze ženy od první brány jsou hodny uctívání rytíři.
„Nic velkého, co se ve světě děje, není myslitelné, nemá-li to původ v lásce. Kdyby muži nemohli otevírat dámám podle svého přání tajemství svého srdce, úplně by zanikla láska, kterou každý uznává za pramen a původ všeho dobra.“
To se nazývá dvornost nebo dvorská láska. Byla přímo určena její pravidla, co má muž dělat, jak se má k dámě chovat a na šlechtických dvorech – speciálně u Eleonory Akvitánské – byli muži z těchto pravidel zkoušeni. Dokonce vznikly i jakési soudy lásky, které řešily složité otázky lásky. S prvním manželem, francouzským králem Ludvíkem, měla Eleonora dvě dcery, z nichž Marie, hraběnka z Champagne, byla ochránkyní Chrétiena de Troyes, prvního autora příběhů o grálu a králi Artušovi, díla, v němž se mísí dvorská láska, ideál rytíře a hledání duchovní podstaty nejen pro sebe, ale především pro dobro druhých.
„Bůh mi dal ženu a ona mi ukázala, že milovat znamená vzdát se sebe sama.“
Anonym
Nebezpečí lásky
Zatímco se v díle André le Chapelaina nejprve láska opěvuje, v poslední části knihy varuje před jejími nebezpečími a pokouší se čtenáře od ní odradit. Láska totiž vyžaduje etiku vztahů mezi mužem a ženou, estetiku a zjemňování obou dvou. V tomto smyslu je zajímavý například výrok Marie z Champagne o tom, zda je možná láska mezi manželi. Říká:
Ti, kdo se milují, jsou navzájem spjati zcela svobodně a bez jakékoli nutnosti. Manželé jsou naopak povinni poslouchat náležitě vůli jeden druhého a nesmějí si vzájemně v ničem odpírat. V manželství nemůže žádná situace získat korunu lásky, pokud tomu není tak, že jistá pouta byla sjednána vně manželství ve službě lásky.
V tom smyslu je zajímavá jedna z otázek řešených v soudu lásky:
„Poskytuje láska svým věrným více radosti nebo trápení?“
Jiří Mazánek
P.S. K přiblížení si životů trubadúrů doporučuji přečíst si knihu Jehan z Nostredame – Životy slavných a starých provensálských básníků, kteří žili v dobách hrabat z kraje Provence.