Píseň mého srdce

„Neberte si ani židovku, ani psychopatku, ani ženu emancipovanou, ale vyberte si něco tuctového, průměrného“.

A.P.Čechov – Ivanov

Ačkoli jsem si na úvod zvolil tento citát, který je třeba chápat správně v souvislostech obsahu hry A.P.Čechova, přesto vám může hodně sdělit a stejně tak i ještě některé další. Pod výrazem „židovka“ je třeba chápat ženu věřící tak, že její víra je strnulá, nepružná, nedá se s ní diskutovat, je tedy netolerantní.  Je-li u člověka takováto víra, pak se mu musíme pouze přizpůsobovat, on nám nikdy nevyjde vstříc. A jak většina z nás ví, tak ve vztahu se vždy něco řeší a oba musí dokázat naslouchat sobě navzájem a přijmout třeba spíše stanovisko toho druhého. To znamená, že si uvědomí, že nemají pravdu. A to u dogmaticky věřících není možné, tam je vše již dáno dopředu. Takový vztah se potom nevyvíjí, spíše zavíjí a hnije.

Pokud se týče psychopatky, tam není třeba moc vysvětlovat. Nikdy nevíte, co udělá, jak zareaguje. A ve vztahu  musí aspoň nějaké spolehnutí na toho druhého být. A nemyslete si, že je snad psychopatů málo.

Žena emancipovaná

To je velké téma. Vždyť je přece správné, že je žena emancipovaná. Teď nemluvím o feministkách. Ty jsou, samozřejmě, do manželství naprosto nevhodné – a jistě po něm ani netouží. Spíše je na místě otázka, kdo je to emancipovaná žena. Myslím, že to ani většina z nich neví. Představte si takové 11.-13. století. To bylo období tzv. dvorské lásky a kultu ženy. A myslíte si, že byly tehdy ženy emancipované? A přesto se k nim muži chovali mnohem lépe než nyní, ale také ony k nim. Podstata emancipace asi bude v uvědomění si své ženskosti a jejím správném používání – a to na straně ženy i muže. To nás vede k otázce tantry, která toto učí – ovšem ne v žádném kurzu u nás. Podstata totiž není v sexu. ač v jistém smyslu též, ale v jeho správném poznání a užívání. Ženské energie je nesmírně potřeba ve vztahu i ve společnosti a projevuje se už jen v samotné své existenci. Ale většina žen je z ní překvapena a zmatena. Jak je to možné, že se jen koukne na muže (s ohníčky v očích) a on by pro ni vše udělal? Co se to najednou děje, když jsem vlastně nic nemyslela? Nebo myslela? Postupné poznávání těchto a jiných situací vede u někoho k tomu, že toho začne více či méně zneužívat, u jiné ženy až ke strachu z této energie a zatlačení jí. Emancipovaná žena si je jí vědoma, nebojí se jí a správně ji používá ve všech situacích.

Tuctová žena

Ten výraz je ponižující. Co si pod ním představit? A proč je tolik vtipů o ženách, které jim zrovna nelichotí? Odpověď je velmi jednoduchá. V první řadě je dost mužů, kteří si ženy neváží a stále se považují za pány tvorstva a ženu za něco méněcenného. Ostatně tomu napomáhal katolická církev po celá staletí, když ženu považovala jen za nepovedený výtvor vedle muže. K takovému nesmyslnému názoru nedošla žádná jiná kultura než západní. Všude vnímají obě vesmírné polarity jako potřebné a stejně důležité. Tento postoj je za tu dlouhou dobu do našich žen tak vryt, že se bojí správně žensky projevovat nebo se naopak projevují přehnaně žensky. A právě ty, co se bojí, jsou muži považovány za průměrné a tuctové a jsou jimi zneužívány, protože se neozvou a posluhují. To mužům vyhovuje, protože mohou nařizovat a chovat se jako páni.

Potřeba ženy

„Jste nešťastný, protože jste sám. Potřebujete vedle sebe člověka, kterého byste měl rád a který by vás chápal. Jedině láska vás může zachránit.

A.P.Čechov – Ivanov

Vlastně jak muž, tak žena chápou, že potřebují jeden druhého. Ale takto ne! Obě polarity se sice přitahují, ale zároveň musí spolupracovat, jinak nastane zmatek a konec. Většina žen má vrozenu citlivost, vnímavost a schopnost povzbudit muže k tvořivosti. Říkám většina, ale ty „tuctové“, které to v sobě neprobudily, neumí to a nemají dokonce ani zájem, potom ve vztahu trpí a stejně tak i muž. A nezmění na tom nic výměna partnera. V každém vztahu na sobě musí oba pracovat, ne založit ruce do klína a říci si, že teď už máme vše jisté a tak to bude pořád. A řekl bych, že větší část té energie vztahu spočívá na ženě a její lásce. Ta se pak bude prohlubovat a bude čím dál lepší. A opět to správně říká A.P.Čechov:

„Ale já tě miluji. To znamená, že sním o tom, jak bych tě vyléčila z tvého smutku, jak bych s tebou šla na kraj světa, s tebou bych sdílela nebe i peklo. Láska je tím hlubší, čím větší klade nároky. Tím víc ji člověk cítí.“

A.P.Čechov – Ivanov

Věřte si tedy, ženy, a věřte i mužům. Pak spolu budete kráčet ke krásnějšímu vztahu a lepší společnosti. Není to nic zázračného. Láska je možná již teď!

Jiří Mazánek

„ Na světě byl a svět povstal skrze něj, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel a jeho vlastní ho nepřijali. Všem však, kdo ho přijali, dal moc stát se dítkami božími. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“

(Evangelium sv. Jana, 1,10-14, kráceno)

Duchovní člověk

Každou chvíli se mi stane, že mi někdo říká: „Ale tohle duchovní člověk přece nedělá, tohle neříká, toto nejí a nepije.“ Nebo: „ Tamten člověk vůbec není duchovní, to by se choval jinak a ani na to nevypadá, tomu jste jen naletěli.“ Když si odmyslím už to zprofanované slovo „duchovní člověk“, musím si položit otázku, kterou si kladou mnozí: „Jak poznám duchovního člověka nebo dokonce mistra? Čím se vyznačuje? Jak vypadá? Mohu si být jist, nebo mám věřit tomu, co o něm říkají druzí, nebo dokonce on sám o sobě?“

Fyzický vzhled

První představa bývá často velmi klamavá. Měl by být určitě krásný, pokud možno mladý, zářící jako anděl svým magnetismem a aurou. Také pěkně oblečený, vlídně hovořící, lásku dávající všem a o lásce promlouvajícím.

Rozhodně by neměl kritizovat, posuzovat, pokud možno chválit. Jeho řeč by měla být melodická, příjemná, neměl by křičet a rozčilovat se.

Tato představa by měla vzít co nejrychleji za své. Jistě jsou aspoň všeobecně všemi někteří lidé z minulosti uznáni za duchovní a za mistry. Podíváme-li se na to, jaký byl jejich tělesný vzhled, zjistíme, že velmi rozdílný, někteří byli dokonce nehezcí, jiní byli ještě dětmi, mnozí dokonce vůbec nedbali o svůj vzhled, žili cárech nebo i nazí, v ubohých poměrech či příbytcích nebo se potulovali světem. Jiní žili jako králové, spravedlivě vládli a užívali bohatství nebo i dokonce požitků s více ženami.

Chování

Evangelia nám praví o Ježíšovi, že přišel do chrámu a bičem s velkým nadáváním vyhnal obchodníky a kupce. Stejně tak tvrdě dokázal odpovědět farizejům a dalším kněžím. Fráňa Drtikol proslul tím, že každému říkal tvrdě pravdu do očí a odhalil jeho pokrytecké duchovno. Marpa nechal Milarepu stále tvrdě pracovat a sám popíjel alkohol. Gurdějev (Gurdjeev) nechal své žáky podstupovat zkoušky do posledního okamžiku zoufalství, než jim pomohl. Kršna své nepřátele pobíjel, a přitom laškoval s milenkami (gópími). A takto bychom mohli pokračovat.

A zase jinak. Má na sobě duchovní člověk dát znát dojetí nebo smutek? Často mi říkají, že když jsem duchovní, nebo to o sobě říkám, (což jsem nikdy nedělal) – tak to jistě zvládnu.

„Když se zenový mistr dozvěděl, že jeho nejstarší syn přišel o život, hořce plakal. Jeden z jeho nejbližších žáků se k němu obrátil se slovy, proč pláče, když učí, že všechno je přece iluze. Mistr na to odvětil: „Ano máš pravdu, skutečně je všechno iluze a smrt dítěte je největší iluzí.“

Další zenový příběh:

„Dvacet mnichů a jeptiška Ešun praktikovali meditaci pod vedením mistra. Ešun byla velmi krásná, i když měla vyholenou hlavu a prostý šat, takže se do ní několik mnichů tajně zamilovalo. Jeden z nich jí napsal milostný dopis a prosil ji o soukromou schůzku. Ešun mu neodpověděla. Druhý den po mistrově promluvě však vstala a řekla tomu pisateli přede všemi: „Jestli mě skutečně tak miluješ, pojď sem a obejmi mě zde.“

Samozřejmě, že jako ve všech případech, i mezi „duchovními“ lidmi je spousta „radílků“, vlastně skoro každý vám hned začne radit  a dost se naštve, když mu odporujete. Tito radílkové všechno vědí a na vše mají odpověď.

Představte si, že i Ježíš na otázku, co je Pravda, mlčel.

Dejte si pozor na tyto lidi, kteří mají vše vyčtené a nic nezažité. Když slepý vede slepé, všichni spadnou do jámy.

Celibát

Největší diskuse se vedou o sexualitě a sexu. Má duchovní člověk žít sexuálním životem? Domněnkami o tom, co je správné, dochází ke zničení mnoha krásných manželství a vztahů jen proto, že učitel nařídil nesouložit nebo ještě hůře si lidé sami sobě dávají taková přísná nařízení. Věřte mi, že vím, o čem píši, sám jsem s tím dlouho bojoval, než jsem to správně pochopil. Pak jistě na prvním místě těch, kteří jsou vyloučeni z řad „duchovních“ lidí jsou tantrici. Pravda je též, že si to zavinili částečně sami – aspoň někteří našinci, tím, že praktikují spíše svou představu o tantře. Ale i jinak je v duchovních naukách třeba rozlišit dvě hlavní cesty. První je založena pouze na odříkání – tam je celibát, druhá na oddanosti a lásce. Pak pochopíte, že člověk, který jde cestou lásky, bude asi mít velké problémy s pohlavním pudem, který je přirozeně v člověku nejsilnější. Musí dělat speciální cvičení, aby ho přeměnil na duchovní energii, pokud si dal slib celibátu.

„Člověk má při každém jednání, konání podat to nejlepší, také při souloži. Spojení muže a ženy musí býti také umění. Musí v tom být něco vyššího. Vždyť splynutí je jedna z největších radostí světa a musí to býti nejen radost těla, ale i duše, je to božství samo.Vždyť je to něco tak posvátného jak mystéria všech náboženství. Je to modlitba, mše svatá, kterou slouží každý člověk té obrovské bohyni Přírodě. Což není to božské, když muž dává ženě kus svého života, kus svého já a ona přijímá ten život s radostnou rozkoší? Což není to modlitbou, když těla ženy a muže chvějí se tajemnou rozkoší v těsném objetí, rty na rtech, že dech jak jedna duše je?“

František Drtikol, „Deníky a dopisy z let 1914-1918 věnované Elišce Janské, kráceno

Konání

Myslím, že to, co je u každého z nás zcela přirozené, bychom neměli pokroutit představami svými nebo druhých, že Bůh po nás chce abychom se toho či onoho vzdali. My jsme jeho součástí a ničeho, co je Jeho, se nemůžeme ani vzdát  To vše je iluze. Ale u všech našich činností je důležité, v jakém stavu vědomí je konáme a žádná nemá výjimku. Ze všeho nejdůležitější je být k sobě upřímný a pravdivý, nebýt pokrytcem, protože pak si zvykneme dělat to v životě ve všem.

Proto se s vámi rozloučím básní 6. dalajlamy:

„ Odebral jsem se k svatému lámovi,

Ať o mou duši dbá, jak ovečku ji pase.

Ale kdo hříšné myšlenky mi zapoví?

A tak jsem se zpět k milé vrátil zase.“                   Z knihy Černý mrak v bílém

Jiří Mazánek

PÍSEŇ MÉHO SRDCE

„Všechna láska tryská z bolesti, všechna bolest přichází od lásky“.

Ta slova mi přišla sama, když jsem se díval na film o dramatikovi Moliérovi, ale přichází mi již léta při velmi silných emotivních situacích. Vždy přemýšlím, jestli toho dojetím vůbec jsem v té chvíli schopen, zda je ta bolest příjemná, správná, nebo mě ničí. Jistě to také znáte. Cítíte takovou příjemnou slast, že vám chce srdce vyletět z hrudi, zalévá vás neuvěřitelné štěstí a blaženost z toho prožitku – a vedle toho víte, že se nesmíte tak dojímat, že vlastně namáháte celý nervový systém, který je napnutý k prasknutí. A přece příště se stane to samé, nemůžete si pomoci.

Proč je člověk tak přecitlivělý? Co se to děje? To srdce a celá bytost tak silně touží po lásce, celý člověk jí potřebuje být zalit, protože je to živá voda. Bez ní nejste, neboť jste zcela vyprahlí. Je vám na omdlení, slzy vám stékají po tváři, dech se krátí a vy cítíte, že jste, že opravdu JSTE! Předtím jste nežili, jen živořili, ukusovali ždibečky lásky – nebo co to bylo, ale teď plynete s tím proudem, pláčete a vaše radost jako by byla nekonečná. Nepřemýšlíte, jestli je to správné, pro vás dobré, vy víte, že to tak má být. Jste v přítomném okamžiku zcela bdělí.

Lidské vztahy

Podíváme-li se do historie, zjistíme, že všechny velké eposy i jiná duchovní díla se vždy zabývaly stejným tématem – láskou k ženě a z toho vyplývajícími dalšími událostmi. Můžeme začít těmi nejstaršími – Rámájana, Mahábhárata, Bible, Pohádky tisíce a jedné noci, Artušovi rytíři kulatého stolu, Tristan a Isolda, Niebelungové, Radúz a Mahulena, či jakákoli pohádka a pokračovat dnešními televizními seriály a romantickými filmy. A zase se vrátit zpět ke Kršnovi a Rádze, perské princezně Dunjá, Lajle s Madžnúnem a Lamovi s paterou moudrostí. Stále hledáme spojení s milovanou bytostí a naplnění štěstí v něm.

„Každý jen tu svou má za jedinou.“

To je velké štěstí. Představte si, že bychom všichni milovali stejnou ženu. To by bylo neštěstí pro ni i pro všechny zúčastněné. Nicméně i takové věci se stávají. Nemilují ji třeba všichni, ale stačí dva, aby byl oheň na střeše. Ve středověku se to na šlechtických dvorech sice smělo, ale způsobem spíše obdivným, než že by si rytíř dovolil něco více. Ale i to se stávalo, jen to nebylo tak snadné jako dnes. Ženě jistě lichotí, když ji obdivují další muži. Ale proč? Asi to bude tím, že ten jediný – a pokud už je i manželem – se musí stále snažit jí dávat obdiv najevo, a to ještě tak, aby to nebylo pořád stejné. To vyžaduje od muže velkou nápaditost a tvořivost. To již každý nedokáže, ač to možné je. Ale žena by mu zároveň také měla vyjít vstříc. To ne každá dělá a dokáže.

Bohyně

Symbolem té nejkrásnější, nedostižné ženy je bohyně. Proto muž často říká ženě, že je bohyně a píše jí básně. A víte, že to ženy často těžko přijímají? Nedokážou se ocenit a považují to za nesmysl. Nechápou, že jde o nadsázku a touhu vyjádřit co nejvíce obdiv. Žena by měla pochopit, že je to míněno tak, že je bohyně pro toho muže, že jí tím říká, že ona je ta nejlepší pro něj, staví ji před ostatními nejvýše. To je přece úžasné. Není to myšleno tak, že ona je opravdu bohyně. S ní se přece nemůže srovnávat! Vždyť ona je naprosto obyčejná, normální, má tolik chyb, každou chvíli se hádá nebo vybouchne!Jak by mohla být bohyně!

Ženy, přijměte to, přijměte se takové, jaké jste a neřešte to! Je to štěstí, když vás muž obdivuje. Dejte mu tu možnost.

Ale vedle toho tu máme ještě jiné bohyně. Ty na své bohyni plánovitě pracují a za bohyně se vyhlašují samy. To se v poslední době docela rozšířilo, hlavně u starších, většinou rozvedených žen, které si začaly vytvářet ženské skupiny, provádět určitá cvičení a říkat, že jsou bohyně pod vedením nějaké vrchní bohyně, která je obvykle ponouká proti mužům a vysvětluje jim, že jen ony jsou důležité! Tady už je třeba si dát trochu pozor. Ano, i takové skutečné bohyně mezi námi jsou a není jich málo. Ty se obvykle ale projevují jinak. Ty dokážou pomáhat a dávat druhým, pracovat pro blaho společnosti, probouzet v ní tu správnou ženskou energii. Ta inspiruje k tvořivosti, nacházení jiných, jemnějších cest řešení problémů a k lásce. Zde můžeme mluvit o Bohyních s velkým „B“, Déví a Šakti., které mají energii božskou a k božskému přivádějí. Díky nim začínáme chápat to, co je skryto našim smyslům a poznáváme beze slov. Takové ženy jsou jemné a citlivé a jejich působení také. Ovšem vůbec to neznamená, že nejsou normální, že nemají své chyby, že jsou ve všech projevech dokonalé. Často mohou být nevědomým průlivem vyšší síly ženství a o svém vlivu vůbec neví. Dokonce vám vysvětlují, že jsou úplně normální, stejné jako ostatní, ale vy vnímáte, co jejich energie dokáže. Až takové ženy budou na sobě dále správně pracovat, např. pomocí tantry, uchopí svou energii vědomě a dokážou pak zázraky. Potkal jsem již více takových žen, ale většina z nich tu šanci zahodila. Proto vám pravím – věřte si, nepodceňujte se a nalézejte se. Potřebujeme vás.

Jiří Mazánek

Píseň mého srdce

Když Ježíšovi někdo řekl, že je dobrý, odpověděl, ať ho tak nenazývá, protože za den sedmkrát zhřeší, natož jiní – ti sedmasedmdesátkrát. Dobrý je pouze Bůh.

Necitoval jsem to přesně, z  kterého evangelia a kde to je, není podstatné – hlavní myšlenka je jasná. I sám Ježíš měl v sobě obrovskou pokoru. Je to základní předpoklad k tomu, abychom vůbec našli cestu k sobě, druhým, a tím i k Bohu. Dnes máme možnost následovat tolik duchovních cest, že můžeme celé týdny, ba měsíce navštěvovat různé kurzy nebo pročítat knihy, a vybrat si to, co se nám hodí.

Co vybrat?

Máme svobodu volby, ale ta je nám dána právě proto, abychom se rozhodovali ve všem správně. Co je to však správně?  A to právě každý posuzuje podle sebe sama, pokud není pod vlivem někoho, na nějž dá a rozhoduje se podle něj. Často také do takových kurzů chodí člověk s někým, aby nebyl sám, měl se tam o koho opřít, takže nejedná zcela svobodně. Zásadní je však to, že rozhodování obvykle vyplývá z toho, co se mu líbí, co mu vyhovuje, co odpovídá jeho sklonům. Jistě, proč by se přemáhal, do něčeho nutil. Nepůjdu přece do kurzu karate, když nechci s nikým bojovat, ale spíše se s ním sdílet. A nepůjdu na tantru, když se stydím za své tělo. A nebo právě proto tam půjdu, abych to překonal. Jisté je to, že mi to musí nějak vyhovovat, něco od toho očekávám a předpokládám, že se mi to splní. Jinak odcházím.

Očekávání

Na čem závisí má očekávání? Závisí na dosavadních zkušenostech, jejich zpracování, ale i to vše závisí na mých vnitřních sklonech, závislostech neboli tomu, čemu říkáme v józe vásány. S těmi se totiž rodíme, přinášíme si je z minulých zrození. Jestliže mluví astrolog o obecných charakteristikách znamení zvířetníku, je to již jen důsledek toho, co vědomí nashromáždilo v minulých životech a podle toho se pak zrozuje do odpovídajícího těla a znamení zvířetníku. A podle toho si i vybírá – pokud chce – také svou duchovní cestu. Duchovní cesta slouží k překonání sebe sama, svého individuálního já a dosažení nejvyššího Já. To ovšem znamená, že jen využijeme vlastností znamení, do něhož jsme se zrodili, abychom i toto znamení překonali, protože duchovní cesta je na něm závislá jen částečně. Každé znamení má totiž vlastnosti, které jsou tzv. pozitivní i negativní. A i ty negativní lze použít jako jakési hnojivo k tomu, aby člověku neškodily, ale naopak prospěly. Je-li třeba někdo ve znamení Ryb, je obvykle přecitlivělý, touží po skutečné lásce, ale svět mu ji skoro vždy vezme, protože se na svou lásku upne a při ztrátě podléhá smutkům, depresím, a nebo se rozplývá pouze v lásce a nežije v úplné realitě. Může svých sklonů využít k cestě oddanosti (bhakti), když k ní přidá také rozlišování a svou lásku zaměří na správný objekt. Často totiž ten, koho miluje, není schopen takové lásky, nechápe ji a nemůže ho následovat.

Nebo třeba takový Kozoroh, jehož vlastností je umíněnost, neústupnost, setrvávání na jednom místě, ale též houževnatost a vytrvalost – je-li správně veden učitelem, kterého těžko přijímá, pak dokáže dát do své praxe opravdu vše a i přes překážky, které na duchovní cestě vždy jsou, abychom prokázali svou vytrvalost kráčet dál, dosáhne cíle. Názorným příkladem prvého je Fráňa Drtikol, druhého Paramahansa Jógánanda. A tak bychom mohli pokračovat třeba nestálostí setrvat na nějaké duchovní cestě u Blíženců, neustálým si vybírání u Vah atd.

Duchovní pýcha

Chtěl jsem se však zmínit o té nejzásadnější vlastnosti, s níž jsem tuto úvahu začal – o pokoře. Ta nějak dnešním esoterikům chybí, i když o ní často mluví. Stačí jim totiž absolvovat několik kurzů nebo u sebe probudit určité schopnosti, aby již na tom stavěli víru v to, že vědí vše a vše pochopili. Přitom tajemství nejhlubší nikdy nepoznáme a jsou nám zjevena pouze v těch nejintimnějších chvílích života, a to ještě jen někomu. Lidi se jen hrnou do školení na učitele jógy a za dva roky vyučují druhé, protože vše vědí. Takový žák u skutečného gurua si nikdy netroufal vůbec doufat, že již by mohl sám něco předávat, dokud mu Mistr sám neřekl.  I apoštolové se zděsili, když jim Ježíš sdělil, že mají jít kázat evangelium. Nevěřili ve své schopnosti. A dnes si věří pomalu každý a slibuje vám vše.

Co je pravá pokora?

To se ode mě asi nedozvíte. Důležité je, sám na to přijít. Hodně jich o pokoře mluví a druhé k ní nutí, či jim vyčítá, že pokorní nejsou, a přitom jim samotným právě schází. Někdo všechny kritizuje a sebe považuje za nejlepšího. Neznamená to, že bychom nemohli kritizovat. Naopak, proti tomu, co je nesprávné i v duchovních cestách, bychom se měli ozvat,  i když nikoho nemůžeme přesvědčovat, aby nenásledoval to, co mu vyhovuje a dostal se třeba do nějaké sekty ovládané tím, kdo druhé jen zneužívá. I o tom mluvil Ježíš, když pravil, že přijdou mnozí, kteří nic nevědouce vás budou chtít vést a protože jsou slepí, spadnou i s vámi do jámy. Opět to neznamená, že tu není více cest, jimiž lze kráčet. Uvědomte si však to nejzákladnější – smyslem je rozpustit své já v nejvyšším Já. A to vyžaduje všeho se vzdát, a to je opravdová pokora. Ta se nevyvyšuje, ta slouží, druhým dává, uznává je, váží si jich, miluje je. Pokora vyžaduje lásku, neboť v každé skutečné lásce je pokora. Poznejte tedy lásku a naleznete pokoru.

Jiří Mazánek

Píseň mého srdce

Ježíš řekl:

Miluj bližního svého jako sebe sama

A dále také:

Udeří-li tě někdo do jedné tváře, nastav mu též druhou.

Obdobně se praví například v Jóga sútrách:

Je pět jam. Z nich ta nejdůležitější je ahinsa, neubližování. Je-li rozvinuta tato ve slovech, myšlenkách i skutcích, je dosaženo skutečné lásky, která z člověka vyzařuje beze slov.

Milí přátelé, výše uvedené citáty povzbuzovaly staletí nespočet lidí a také inspirují i nás dnes. Všichni esoterici, jógíni a vůbec duchovní lidé se učí milovat všechny kolem sebe, na potkání se objímají, líbají, usmívají a šíří univerzální lásku. I křesťané si po mši podávají ruce a přejí sousedům mír a lásku. Je tomu však opravdu tak, má to smysl a výsledky? Nad tím je třeba se stále, každodenně, hluboce zamýšlet.

Co je to univerzální láska?

Musím o tom mluvit, protože názor na to je dost odlišný, někdy u někoho až naivní. Vyjdeme-li z definice v Jóga sútrách, protože jde o vědecké dílo, které se snaží přesně popsat myšlenkové a duchovní stavy, aby praktikující, duchovně kráčející člověk věděl přesně, co má dělat – pak je třeba se snažit projevovat neubližování nejen v činech, ale především též ve slovech a myšlenkách. Je jasné, že již v činech jde o věc nesmírně těžkou, natož ve slovech. Člověk si běžně není vědom zcela toho, co říká, a tak často něco bezmyšlenkovitě prohodí mezi řečí, v různých situacích se rozruší a snadno druhému vynadá, nebo mu řekne něco, čeho potom lituje. Obvykle jsou lidé  na slova citliví a hodně si pamatují, nemohou zapomenout. A nejvíce ti, kteří jsou nám nejblíže. Tam máme pocit, že vlastně o nic nejde, že nám vše odpustí, tak si lehce dovolíme říci to, co cizímu (neznámému) ne. K cizímu člověku máme větší respekt, bojíme se před ním odhalit, jsme pokrytci a chceme, aby si o nás myslel to nejlepší. Doma se nepřetvařujeme, a tak často nevědomky ubližujeme mnohem víc. Svědčí to také o tom, že jsou v nás pocity, které si navzájem nesdělujeme, necháváme si je pro sebe, potlačujeme je,  a ty v emocionálně vyhraněné situaci z nás vyběhnou, protože my je prostě potřebujeme uvolnit. To je již samo o sobě výzvou pro nás, když se tak stane poprvé, abychom s partnery a bližními o všem promlouvali, dokud jsme v klidu.

To jsme teprve mluvili o slovech. Ale stejně důležité - a vůbec nejdůležitější je to, čím se zabýváme v mysli, protože myšlenky jsou mocné vibrace, které vysíláme do celého vesmíru. Někdo je má ještě silnější, někdo slabší, někdo jich má plnou hlavu a jiný je dokáže vypustit. Tyto myšlenky jsou součástí jemněhmotného těla a přes ně působí na tělo fyzické. Není to jen neklid, nervozita, ale třeba problémy žlučníku, ledvin, jater, žaludeční a dvanácterníkové vředy, deprese a podobně. Sám jsem po rozchodu s milovanou partnerkou na opravdu dlouhou dobu onemocněl a lékaři nemohli z jasných symptomů na orgánech žádnou nemoc zjistit. Můžete na to říci, že to byla závislost – a je to pravda – ale skutečnost je taková, že jste propojeni s tím, koho hluboce milujete a tak vznikají společné vazby našich jemněhmotných těl a karmických činů, které přetrvávají dlouhou dobu, obzvláště při náhlém rozchodu. A jste-li příliš emocionální typ osobnosti, dá vám velkou námahu dokázat je uvolnit.

Pozitivní myšlení

Proto je třeba stále rozvíjet pozitivní myšlení. Není to však takové, jaké praktikují Američané a většina esoteriků. Znamená to být si stále vědomý všech svých myšlenek, respektive co nejvíce mysl vyprazdňovat, nechávat v ní jen to, co je nutné a toho si být vědom. Není to rozumová kontrola, protože to byste se za chvíli zbláznili a vlastně opět potlačovali. Je třeba provádět introspekci, rozjímání, meditaci, pozorování svých myšlenek a vědět, co se v nás děje a z čeho to vzniká. Pak dále rozvíjet vysílání myšlenek míru a lásky všem bytostem, někdy třeba i konkrétním. To se vztahuje na všechny bytosti, přírodu a celý vesmír. Vy budete posilovat tyto vibrace všude kolem vás i daleko jinde po světě a každý si je zpracuje po svém. Nemůžete si představovat, co to znamená projevovat lásku a mír podle sebe. A pokuste se tyto projevy lásky pochopit u druhých a nevyčítejte jim je a nebo jimi nepohrdejte. Někdo vás při setkání obejme vřele, někdo mechanicky, protože to chce udělat, že se to má. Někdo z vás na to není zvyklý, a řekne si, že on není typ na objímání, tak to nedělá, ale měl by to dokázat přijmout od druhého, který to myslí upřímně a zamyslet se nad tím, proč to sám nedokáže projevit a přijmout. Nesnažte se zařadit, a dělat to, co ti druzí nebo to, co se má. Protože nikde není řečeno, co se má. Tím začnete rozvíjet své pokrytectví. Přirozenost je to nejdůležitější a jediné, co přinese výsledek na duchovní cestě. Pak je vám jistě jasné, že každá negativní myšlenka, probíhající vám hlavou, přináší svůj důsledek karmický. Pokuste se tedy postupně zbavit nenávisti, žárlivosti, prchlivosti, vzteku, smutku a dalších myšlenek – protože to se nedá nařídit. Nejlepší způsob je nevěnovat jim pozornost, nerozvíjet je – to jim vezme energii – a pokoušet se stále si uvědomovat v celém těle lásku, kterou vyzařujete. Časem se to stane přirozeností jako dech.

Negativní lidé

Přesto to není tak jednoduché. Je kolem nás víc než dost lidí, které toto vůbec nezajímá, jsou negativní, zlí, chtějí vás zneužívat a podobně. Také jim je třeba vysílat lásku – všem bez rozdílu, ale neznamená to, že se budete nechávat okrádat, nebo jim umožňovat, aby vám škodili, ubližovali nebo lhali,  a vy jim to věřili a promíjeli. Nesmíte být naivní, vždyť i Ježíš opět řekl, abyste byli mírní jak holubice a lstiví jako hadi. To neznamená, že máte uštknout, ale mluví to jen o bdělosti. Buďte láskyplní, nešiřte zlo a negaci, nebuďte těmi, kdo útočí, ale buďte připraveni, když na vás zaútočí, abyste se ubránili. Nedávejte možnost lži, aby nad vámi získala moc – pravda a láska zvítězí, ale jen tehdy, jde-li opravdu o pravdu a lásku. Tento vesmír je v polaritě a oba tyto póly spolu stále bojují a vyrovnávají se, jeden bez druhého nemůže být. Nad ně se dostává jen osvícený člověk, ale to neznamená, že jeho tělo nebo životní příběh netrpí. Pochopte to tedy správně – je to velmi těžké – a vytrvejte. Nebude-li ve světě láska, k čemu je potom život?

                                                                                              Jiří Mazánek

Píseň mého srdce

Nactiutrhačům a pomlouvačům se nejlépe pomstíš, budeš-li den ode dne lepším.

                                                                                              F.M.Dostojevskij

Počátky hledání

Tento pěkný citát mi napsala do památníčku někdy na základní škole moje třídní učitelka Blažena Šafránková. Tehdy to bylo zvykem, že jsme si takový památníček pořizovali a spolužáci i naši příbuzní nám do něho něco napsali, nebo i namalovali. A toto mi napsala Šafrbaba, jak jsme jí říkali, protože byla přísná. Když jsem ji později poznal, zjistil jsem, že je to výborná paní se smyslem pro legraci. Asi jsem z toho tenkrát takový rozum neměl. Tatínek za mě musel pořád něco žehlit, i když jsem se učil na samé jedničky. Ale protože jsem hodně četl a studoval si sám doma, tak jsem každou chvíli učitele opravoval a vykřikoval v hodinách, že je to jinak. V tom jsem pokračoval i na střední škole a měl jsem co dělat, aby mě kvůli tomu nevyhodili. Teprve později jsem si začal uvědomovat, jak se mé „egíčko“ předvádělo.

Upřímnost

Já si ovšem myslel, že bojuji za pravdu, a že musím být za každou cenu upřímný. A asi si to ke své škodě myslím dodnes. Zkušenosti neblahé jsem získal i ve vztazích s děvčaty. Ta chtěla slyšet spíše lichotky než pravdu. Na druhou stranu jim zase kupodivu určitá suverénnost dělala dobře, a člověk měl pocit, že se do něj zamilovávaly. Ale ony samy nevěděly, co chtějí. A kluci zase většinou chtěli jen to jediné, aby se mohli vytahovat, i když často nebylo čím.

Když jsem se začal zabývat jógou a duchovní praxí, překvapilo mě, že v tomto čistém světě je to stejné. Ani tam se člověk nemohl spolehnout na to, co mu říkají, a učitelé se vzájemně pomlouvali. Tehdy jich ještě nebylo tolik, a jak jsem sám začal učit, brzy jsem se dozvěděl, ve které jsem pouze čakře a jak asi podle toho budou vypadat moji žáci. Rozhodl jsem se tyto řeči ignorovat. Pro mě byla nejdůležitější láska. Lásku dávat a také ji dostávat. Říkal jsem si, že musím dát celé srdce, zcela se sjednotit s milovanou bytostí, že ona to bude také tak cítit a budeme spolu prožívat tu největší extázi života. S překvapením jsem zjistil, že to tak vnímám z velké části sám, že ty dívky a ženy až tak velkou lásku – nebo cit, nechtěly. A tak jsem se zklamával.

Duchovní upřímnost

Zvolil jsem sice tento nadpis, ale upřímnost je vždy jen jedna. Ale chci se tím jen dostat na jiné pole. Po roce 1989 se najednou vyrojilo mnoho duchovních směrů a ještě více duchovních učitelů. Člověk se až divil, kde byli předtím schovaní, když jsme se po bytech scházeli všichni ti, co „něco“ dělali a tolerantně se znali.. A teď – každý směr byl nejlepší, nejrychlejší. A postupně bylo učitelů tolik, že začalo docházet k samoregulaci vzájemným pomlouváním. Vždy existovali kritici, kteří hodnotili umění. Když se prosazoval nějaký nový umělecký směr, ti zastánci toho minulého neradi přijímali něco jiného. Člověk je prostě konzervativní. I ve vztahu si zvykne a nechce měnit, ustrne a zaroste na tom samém místě. Vytrhnout ho pak a přesadit je bolestné. Ale není to vždy nutné, často může být vedle sebe obojí a mít z toho vzájemný užitek. A stejně tak bylo zvykem ve staré Indii nebo v Řecku disputovat o duchovních učeních bez napadání se.

Kritika

Říká se, že „duchovní člověk“ nekritizuje. Je to velmi zjednodušené. Pokud se něčemu, co škodí nebo zavádí, nepostavíme, rozroste se to do takové míry, že to nás samé zničí. I Ježíš velmi razantně vtrhl do chrámu a udělal tam pořádek. Také pravil, že království boží dobudeme násilím. Kršna šel bojovat proti démonům a mnozí další by se mohli jmenovat. Když vím a zeptají se mě, odpovím po pravdě. Kritika musí být, ale měla by být konstruktivní. Někoho pomlouvat může každý, bez důvodu, že jen od někoho něco slyšel a šíří to dál. Toho je nejvíc a sám jsem si takových pomluv užil a užívám dost. Takovým řečem se ani bránit nemůžete a nemá to cenu. Ty se musí ignorovat. Ale zároveň by měl člověk dokázat, jakým opravdu je. Ti, kteří jsou schopni, si to uvědomí. Teprve čas ukáže, ale to vás nemusí tolik zajímat. Služte pravdivě a upřímně. A když něčemu rozumíte a zeptají se vás na názor, odpovězte také tak. Je těžké hodnotit kladně, když to nejde. To by se z nás stali pokrytci, kteří chtějí být se všemi zadobře, jen aby měli klid.

Přátelé

Má-li člověk štěstí, získá v životě několik přátel, na něž se může spolehnout. A nejhorší je, když váš přítel uvěří pomlouvačům a opustí vás. Nechcete tomu věřit, ale stává se to. Tehdy vám říkají, že to nebyl opravdový přítel. Ale nevěřte jim. Vy ho znáte a víte, že se dostal do vlivu negativních sil. Nezačněte ho také pomlouvat, odpusťte mu a dejte mu čas,  aby se sám přesvědčil o tom, jak to je. Možná se už nikdy nevrátí,  ale nemějte mu to za zlé. Nebyl ještě schopen pochopit. Mějte ho dál rádi a važte si ho. Vždyť proto byl vaším přítelem.

Je to ta nejtěžší věc milovat někoho, kdo tě nemiluje.  

                                                                                                                      Sapfó

Láska jako hořký med a zároveň divoká je ohromující, avšak mé srdce roztříštila.

                                                                                                                      Sapfó

A stejné je to s láskou. Opustí-li vás ten, koho jste nadevše milovali, vzpomínejte na to, co jste s ním krásného prožili a jakou lásku jste si vzájemně dávali. Vždyť jste žili jeden pro druhého a díky tomu druhému. Neboť jen život v lásce je skutečný. Její energie vás vyživuje a dává vám schopnost dokázat nemožné. Je-li násilím přervána, neodsuzujte toho druhého, který vás přestal chápat. Možná přestal chápat především sám sebe nebo samu podstatu lásky. Možná lásku nechce a potřebuje něco jiného. Ale myslím si, že po lásce touží každý, ač si to třeba neuvědomuje.Vždyť bez lásky se nedá žít – jak se zpívá v jedné písničce. Proto jí věřte, i kdyby vás tisíckrát zklamala a otvírejte se jí svým srdcem i náručí jak květina slunci. Láska vás stejně tak živí a udržuje při životě. A nebojte se jí, i když je nebezpečná a riskantní. Vyplatí se to vždy!

                                                                                                                      Jiří Mazánek

Dvorská láska – 2.část

Toto pravil španělský rytíř Tirant Lo Blanc:

„Miluji, ale nevím, zda jsem milován. Nedoufám, že získám to, po čem toužím, protože štěstěna se vždy mračí na ty, kteří skutečně milují.“

„Má paní, tvář jejíž spatříte, drží ve svých rukou můj život i smrt.“

U každé pořádné pohádky sledujeme boj dobra se zlem a lásku, za niž se musí bojovat.  Přijde-li hrdina o lásku, trápí se tak, že je na pokraji smrti – dnes bychom řekli psychosomatické nemoci (vše to dobře znám). Vysvobodí a uzdraví ho teprve znovuzískání lásky, čili nalezení sjednocení obou principů v sobě i mimo sebe. Krásně o tom mluví dvorní dáma Stefanie:

„Jsou dva druhy lásky – ctnostná a hříšná. A neznamená to, že jedna z nich je špatná. Ženy mají od přírody tři vlastnosti – tohle vím, protože je mám sama. Za prvé – jsme chtivé, za druhé – jsme nenasytné a za třetí – jsme chlípné. Já mám všechny tři. Mám dva malé cvrčky, kteří mi v noci zpívají, ale jsou dobře schováni tady (v klíně).“

Hledání pravdy

Teprve tehdy, znáte-li alespoň zlomek toho, co bylo výše zmíněno, pochopíte smysl hledání svatého grálu a všechny příběhy rytířů z Artušova cyklu. Nikdo z těch, kdo neměl ženu, kterou by uctíval, nenalezl Pravdu, ani se jí nepřiblížil, protože nebyl celistvý. Ani kouzelník Merlin nebyl schopen použít veškerou svou moc, když  se zamiloval do víly Viviany, které předal své vědění a láska ho spoutala tak, že nemohl konat, ani se vrátit do světa lidí. A největší sílu měl rytíř Lancelot díky své čisté lásce ke královně Guinevře. Tato láska byla dvorská, on pouze po královně toužil, ale odměnou mu byla její pochvala, úsměv nebo kapesníček. Je zajímavé, že tento přístup k ženě se dosud uchoval ve Španělsku či na Kubě, jak můžeme slyšet v písních, které nám mohou připadat naivní, ale jsou většinou spíše poetické a vznešené.Však také na Kubě jsou dodnes trubadúři. Když potom Lancelot tuto lásku s Guinevrou naplnil i tělesně, stal se z něj slaboch a ubožák, než se pokáním a utrpením očistil.

I mnoho dalších situací v Artušových příbězích nám přibližuje význam ženské energie pro rytíře, aby mohl konat dobro. Teprve později se z těchto služebníků stali pouze válečníci.

My si můžeme porovnat toto evropské hnutí s indickým šaktismem. Také u něj je předmětem uctívání žena, obdobně jako v tantře. Dva nejzákladnější vesmírné principy – puruša a prakrti existují pouze spolu, přičemž prakrti je tvořivá síla, díky níž existuje vše projevené.

Na počátku všech civilizací se uctíval ženský princip, Matka, její lůno (jóni), z něj se vše rodilo a do něj vše navracelo. Upanišady se jen hemží popisy vzniku vesmíru, které velmi jasně mluví o spojení dvou principů a důležitosti lůna. Ovšem katolická církev i bráhmani vše převedli pouze na mužský princip. Zatímco v Indii mohla tato učení existovat vedle sebe, v Evropě se tvrdě trestaly především ženy a jakékoli jejich projevy rovnocennosti s mužem. Krutý spis Kladivo na čarodějnice sepsal úchylný muž, který nenáviděl ženy a vše sváděl na jejich pohlaví.  Když mu církev tyto zvrhlosti posvětila, byly již předem určeny výsledky všech procesů s ženami, čarodějnicemi, protože v podstatě byly upalovány pouze ženy. I do literatury a filozofie se promítala méněcennost ženského pohlaví. Přesto lidem scházel ženský princip a sami od sebe začali uctíval Pannu Marii. Tu však uznala církev až ve 20. století.

V tom smyslu, přes Marii Magdalénu, navazují na ženský princip právě legendy o svatém grálu, který byl přenesen do jižní Francie a dalšími jeho důležitými nositeli byli právě hlavně kataři. I u nich byla sexualita významná a rovnocenná a též posvátná. Tělo bylo chrám – jako v tantře – a nebyl důvod se za něj stydět. To bylo v příkrém rozporu s učením katolické církve a vedle bohatství Akvitánie hlavním důvodem, proč musela být zničena. A tak zase na dlouhá staletí byla žena zcela znerovnoprávněna, ač ve skrytu ji každý potřeboval a ona stále zasahovala do života.

Podle legend jsme byli v dávných dobách oboupohlavní, a proto stále šťastni. Bohové nám to záviděli a tak nás rozdělili. Od té doby stále hledáme svou druhou polovinu, abychom se s ní opět spojili. Pochopte správně, jak ji hledat a proč ji hledat. Není to pouze kvůli vám samým, ale pro dobro všech a celého světa, který se tím změní. A prvním krokem je změnit svůj pohled na ženu a ženství, a to jak u mužů, tak i u žen.

Jiří Mazánek

P.S. K přiblížení si životů trubadúrů doporučuji přečíst si knihu Jehan z Nostredame – Životy slavných a starých provensálských básníků, kteří žili v dobách hrabat z kraje Provence.

Již od nepaměti, co lidstvo existuje, tak člověka zajímá, jaká bude jeho budoucnost, co ho čeká a nemine, jaké mu hrozí nebezpečí, zda bude šťastný. Také se od pradávna věřilo, že toto vše je nějak zapsáno ve hvězdách, takže brzy vznikla astrologie, která se z pohybu a postavení hvězd toto vše pokoušela vypočítat. Můžeme se jen domnívat, že někteří astrologové byli opravdu schopní, ale často jsou to jen legendy nebo vše spočítali, až když bylo po událostech. Největší umění je totiž vědět, co se stane dopředu, ne to potom už jen logicky vysvětlit.
Vedle astrologů existovali také různí jasnovidci, vědmy, věštci, šamani, kteří hádali své předpovědi jinými způsoby – třeba z kostí, vnitřností zvířat, letu ptáků, pomocí halucinogenních látek nebo také kostek a karet. A kupodivu měli zhruba stejné výsledky jako astrologové. Myslím si, že kdyby se k těmto lidem přistupovalo stejně jako v Číně k lékařům, tj. správný lékař je ten, který nemá nemocné a ty, kteří léčit neuměli a za lékaře se jen vydávali, tak popravili – asi by nebylo tolik podvodníků tehdy, ani dnes.